(autorka: Belatris Nithelas Malrinová)
Každý určitě čas od času zatoužíte sbalit si pár věcí a prostě odjet. Kamsi … kamsi jinam.
I já dozrála do stavu, kdy jsem sbalila sadu brků, kouzelnický fotoaparát a ještě nějaké
maličkosti a vyjela jsem se podívat … kamsi jinam. A skoro bez přemýšlení jsem si za cíl
zvolila Paříž, podle jednoho výroku, který jsem kdysi zaslechla, je to údajně jediné místo
na světě, „kde je možno plně žít. Všude jinde je se dá jen přežívat.“
Předem jsem se o Paříži dověděla, že byla založena jako rybářská osada Galy z kmene
Parisiů. Pak ji dobyli Římané a pojmenovali ji Lutetia – čteno lutecia – což znamená
„místo mnoha bažin“.
Prvním velkým problémem byl způsob dopravy. Jako studentka čtvrtého ročníku se ještě
pochopitelně nemohu přemisťovat, takže připadal v úvahu pouze letax nebo koště. Jenže
skoro v celé Francii měli v polovině srpna výpadek letaxové sítě v důsledku nějakého
nepovolaného zásahu do správy sítě. Prostě zmatek nad zmatek, takže už zbylo jen koště
nebo mudlovské dopravní prostředky. Jenže letět do Paříže na koštěti se ukázalo být
holou sebevraždou – ostré sluníčko, žádná oblačnost a tlak, který se zrovna v té době
zřejmě rozhodl tančit na barometrech kankán – nezbylo nic jiného než se spolehnout na
mudly. Mnozí kouzelníci by to možná pokládali za ponižující, ale konec konců proč
nezkusit taky něco nového…
Patnáct hodin v autobuse bez možnosti se uspokojivě vyspat mě naučilo vážit si
kouzelnického způsobu cestování. Bylo navíc strašně nepohodlné muset pořád dbát na
utajení, takže jsem ze sebe dělala mudlovskou studentku na cestách za poznáním. Ještě
že mi dělala společnost spolužačka z Bradavic, mrzimorská Zefira Ašanti. Společně jsme
cestu ustály (tedy „useděly“) a pak následovala spadlá čelist, zpocené ruce a bezmezný
údiv. Paříž působí jako obrovské hnízdo, kam se slétl kdekdo, protože každý tam najde to své.
Prvním zážitkem z celého výletu byla neuvěřitelná únava z celodenního chození. Beton je
opravdu vrah chodidel … Ale stálo to zato. Troufám si říct, že kouzelníci v Paříži to mají
mnohem snazší než my v Čechách, a to už z toho důvodu, že móda, která vládne v Paříži,
je natolik rozrůzněná a bohatá, že lidé v hábitech a pláštích nejsou žádní exoti, proto
jsme na Pont Neuf (nejstarším z Pařížských mostů, který se však paradoxně jmenuje
„nový most“) potkaly postarší dámu v černém hábitu se zlatými výšivkami a poznaly
jsme čarodějku podle neklamného znamení: lehký deštík, který se zrovna snášel na
město, častoval všechny kolem svými lehounkými kapkami, jen tahle paní se všem
kapkám vyhýbala, aniž by se o to nějak snažila. Prostě voduodpuzovací kouzlo…
První, co jsme se Zefirou hledaly, bylo francouzské Ministerstvo Kouzel. Jeho vchod
jsme našly na ulici Boulevard des Capucines, nedaleko kostela svaté Máří Magdalény. Je
to telefonní dvojbudka, celá prosklená a v docela frekventovaném místě, což nevadí,
protože mudlové budku nevidí stejně jako nic, co se ocitne blíž jak metr k budce.
Největší šok pro nás však byl připraven na druhý den. Jakožto dívky vychované
v mudlovských rodinách jsme znaly krále Ludvík XIV. Jen z mudlovského dějepisu.
Král slunce, budovatel honosného zámku Versailles, rozhazovačný atd., atp. Jenže hned
při vstupu do zámku Versailles nám bylo jasné, že tenhle král byl zajímavý i jinak …
Skoro v každém pokoji je prostorný krb a na něm nebo vedle něj je vždy zdobená nádoba
na letaxový prášek, který, jak jsme se přesvědčily pár otázkami v lámané francouzštině,
mohli vidět jen kouzelničtí návštěvníci. Dále většina obrazů byla rovněž kouzelnická,
pro potřeby turismu však byly pro mudlovské návštěvníky začarovány fixovacími
kouzly, která však neplatila pro kouzelníky, takže jsme se Zefi byly svědky rvačky Marie
Antoinetty (manželky Ludvíka XVI., rovněž jako on popravena za velké francouzské
revoluce) a jedné její dvorní dámy. Než se podařilo slečně, která dohlížela na
návštěvníky vyprovodit urychleně početnou skupinu Japonců (kteří mimochodem byli
všude) a následně zjednat pořádek mezi portréty, zaslechly jsme bezpočet francouzských
nadávek, o něž se však dělit nebudu.
Versailleské zahrady jsou slastí pro oko lačné po estetické vytříbenosti a ladnosti, které
zručné ruce nejlepších francouzských zahradníků dosáhnou tradičními postupy a trochou
magie a skvělým místem pro klidnou procházku (pokud si vyberete jiný směr než houf
disciplinovaně pochodujících japonských turistů). Navíc jsme stihly velkolepé
představení – fontány tryskající za doprovodu hudby – což bylo nezapomenutelné.
Klidně by se tam dal prorelaxovat celý den, ale nás už volal zámek Fontenebleau, který
uniká pohledu většiny turistů, naprosto neoprávněně. Takže jsme si u východu
z Versailles koupily bohatě obrázky zásobené průvodce pro kouzelníky a přesunuly se
k autobusu.
(pokračování v příštím článku)