Ano, mají přijít nováčci. ,Nová krev,‘ vesměs jim říkají. Ať už jste se rozhodli je vítat s otevřenou náručí a pevnými nervy, či hodláte utéct do úkrytů, než alespoň na nějaký ten měsíc utichnou všetečné dotazy, máte jedno společné. Nevíte, jak se cítí právě taková ,Nová krev‘. Ten pocit mnozí už zapomněli, opojeni sladkým faktem, že oni to mají jisté.
Dovolte prvně, abych se představila. Jmenuji se Akirya Roselyn a patřím mezi ty, kteří doma čekají na oficiální sovu jako na smilování Boží a noční můru zároveň. Co přinese?
„Budu moct studovat, nebo mě nevezmou?“ ptáme se vesměs.
Převládá v nás ten pocit napětí a nejistoty. Je skoro až smutné, že ho každý zažil, ale též každý rychle zapomněl. Občas si sice možná říkáte: „Jé, jak já jsem se tehdy bál!“ ale onen originální pocit je nenávratně pryč.
Mě, jakožto možnou ,Novou krev‘ napadlo napsat. Napsat, aby se uvnitř hradu dozvěděli, jak nám je. Nehněvejte se, prosím, na nás za ty nekonečné dotazy. Buďte s námi trpěliví, protože i my jednou budeme na vašem místě vítat a radit nováčkům. V každém z nás je teď malé srdíčko, které ale o překot bije. Bojíme se. Tak rádi bychom se připojili k vám a nemůžeme. Ne proto, že vám chceme škodit, ale proto, abychom mohli svádět stejné boje jako vy, po vašem boku. Chceme také bojovat o školní pohár, učit se a hledat si své Místo na slunci. Pochopte, prosím. Sovičky přiletí až pátého a my nevíme…
Sovičko, sovičko sivá,
desítky očí na Tebe se dívá,
se strachem, obavou,
vezmou či nevezmou?
Co jen mi neseš, sovičko moje,
odneseš, či nechám si starosti svoje?
Zdalipak do hradu mě pozvete,
nebo mou žádost snad spálíte?
Bojím se poselství, sovičko sivá,
nevím zda útěchu
Tvé peří skrývá.
Čekám jen bez dechu,
srdce mi bije,
maličká dušička,
ve mně teď žije.
Sovičko, přines mi
jen dobrou zprávu,
já pak Ti s radostí
provolám slávu.
– Hezky si to napsala 🙂
Opravdu se ti povedlo vyvolat ty (u mne i za ten krátký čas) zapomenuté emoce.