Černý průvod deštěm tiše pluje,
na náhrobcích stíny vykresluje.
Černý kočár černí koně táhnou,
bez pobídky sami zahnou.
Studený vítr kapky rozhazuje,
svou přítomnost smrt vyzrazuje.
Několik kápí u vozu pomalu kráčí,
jen netečnost se ve tvářích zračí.
Podél rakve černé sukno visí,
byl to člověk kdysi?
Nad hroby se mlha sklání,
počká tu až do svítání.
V zemi temná díra skví se,
hrbatý stařec zapotí se.
Z posledních sil černou rakev tahá,
nikdo z příchozích mu nepomáhá.
Dřevo o hlínu lehce zaduní,
vetchý stařík těžce zafuní.
Jediným pohledem přejde pozůstalé,
nic v životě není stálé.
Pár havranů zpívá píseň poslední,
duši k cestě zvoní zvon polední.
Jen jdi, tu máš černé kvítí,
opusť konečně pozemské bytí.
Za zločin trest obvykle bývá,
do očí smrti už se nevysmívá.
Umrlec mrtvý zrak na víko upírá,
z pod kápě hledí kat, svoboda upíra.
Na poslední cestě fanfáry nečekej,
houf holubic tu není, nezoufej.
Tvá poslední cesta nastává,
hlína na víko přistává.
Nad sebou jen zmar a zášť,
život jsi žil, zbyl ti jen plášť.
Jediný přítel navěky,
leží tu s tebou bezděky.
Na čerstvé hlíně kroupy zvoní,
nebesa trpké slzy roní.
Dubový hřeb se do srdce vkrádá,
bolest i chtíč tě ovládá.
Ústa dokořán v němém výkřiku,
už je konec, ty hříšníku.
Černá krev plášť i sukno barví
a teď sežerou tvé tělo larvy.
Popel popelu a prach prachu,
nic jiného už nejsi, brachu.
Tak přijmi poslední pozdravení,
věz, spravedlnosti na světě není.
Jen jedno jediné pro tebe mám,
k věčnému spánku tě ukládám.
V bouři černé kápě stojí,
všechny žijí život dvojí.
Upír na upíra nesáhne, to víš,
porušil jsi pravidlo, však netrpíš.
Věčný život odebrán ti byl,
To stačí, jednou jsi pochybil.
V očích snad skví se otázka?
O ničem, život není procházka.
Ano, přišlo a bez blouznění –
Poslední cesta, vysvobození…