Vyrůstala jsem na malém panství, ležícím na severu Anglie. Měla jsem zcela běžné a šťastné dětství. Jen občas mě napadlo, proč stále cítím podivnou prázdnotu a hlad po něčem, co jsem nedovedla pojmenovat. Měla jsem pocit, že sem nepatřím. Hodně věcí mě v tom utvrzovalo. Třeba to, že nejsem vůbec podobná ani jednomu z mých rodičů. Oba měly světlou pleť, špinavě blond vlasy a modré oči. Já naproti tomu měla černé husté vlasy, dlouhé do pasu, které se daly jen stěží nějak ovládnout, snědou pleť a ledově modré oči. Moje rysy byly zvláštní, jaksi exotické, matka i otec marně pátraly po nějaké podobě. Oni mi však od začátku lhali…
Celý život mě nechali při tom, že prostě jen nejsem nikomu podobná, ale jsem jejich dcera. Jenže to nebyla pravda. Rozhodli se mě vychovat jako své vlastní dítě a o mé minulosti mi prostě neříct. To byla chyba…
Jednou, bylo to krátce po mých 16. narozeninách, jsem procházela tvrzí a narazila jsem na dveře, kterých jsem si nikdy nevšimla. Vzala jsem za kliku a dveře se otevřely. Rychle jsem vklouzla dovnitř a zavřela za sebou. Nejdřív jsem si myslela, že jde o nějaký sklad, byla tam spousta věcí, ale pak mě zaujala jedna truhla, ležící až v rohu. Došla jsem k ní a zvědavě si ji prohlížela. Byla z těžkého dřeva, pobitá kovem. Měla zámek, ale zamčená nebyla. Otevřela jsem ji a nahlédla dovnitř. Byla v ní spousta dopisů různého stáří. Vzala jsem do ruky ten, co vypadal nejnověji.
Drahá Ileano,
Tvůj poslední dopis mě velmi potěšil. Jsem rád, že se mojí dceři daří tak dobře. Jen mě trápí, že je stále tak zamyšlená a smutná, jak píšeš. Myslím, že vím čím to je. Chybí jí její druhý domov – moře. Měla by jsi vědět, že jednoho dne poslechne hlas svého srdce a odejde. Odejde za voláním moře a své krve – pirátské krve. Vím, že to pro Vás bude těžké, ale chci aby jste ji nechali jít. Už od jejího narození je jí souzeno žít na moři. Jsem nešťastný z toho, že jsem ji nemohl vidět vyrůstat a naučit ji všechno, co znám, ale chci to udělat, až přijde čas. A cítím, že ten čas přijde velmi brzy…
Se srdečnými pozdravy Desmond „Wolf“ O´Connor
Seděla jsem na zemi a nevěřícně zírala na ta slova, která vše vysvětlovala, ale zároveň tvořila víc a víc otázek. Moře. Ano, to je to, co mi chybí. A náhle jsem se rozhodla. Vzala jsem dopis a vyšla do hlavní síně, kde seděla matka i otec.
„Kdo je Desmond „Wolf“ O´Connor?“ Ani ve snu by mě nenapadlo, jak ta věta zapůsobí.
Matka upustila vyšívací plátno a zděšeně na mě pohlédla. Pak vrhla zoufalý pohled na mého otce. Ten se smutně usmál a potřásl hlavou.
„Pojď sem, Jade. Myslím, že nastal čas, aby ses všechno dověděla podle pravdy.“ Sedla jsem si proti otci a matce a vyčkávavě na ně hleděla.
„Od začátku jsme věděli, kdo jsi. Jsi dcera piráta „Wolfa“ O´Connora. Seznámili jsme se s ním, když jsme cestovali a dostali jsme se až do Nového světa a Karibiku. S Desmondem jsem se seznámil v jedné zapadlé hospodě, kde mi svěřil svou velkou starost. Že se nemá kdo postarat o jeho dítě. Tvoje matka zemřela při porodu a on nevěděl, jak se o tebe postarat. Proto tě svěřil nám, ale uložil nám podmínkou, že až jednou budeš chtít odejít nebudeme ti bránit. A svůj slib dodržíme.“ Stiskl své ženě ruku a láskyplně se na ni podíval.
Hleděla jsem na stůl a hlavou se mi honily tisíce myšlenek. Pohlédla jsem na lidi, které jsem 16 let považovala za své rodiče.
„Miluju vás. Oba. Je to velmi silná láska a nikdy vás nepřestanu považovat za své rodiče. Vy jste mě vychovali a naučili mě všechno, co teď znám.“ Zadívala jsem se svému otci do očí.
„Teď už chápu, proč jsi mě učil bojovat, zacházet s mečem a střílet. Děkuji ti za to.“ Stiskla jsem jeho ruku ve své. Unaveně a smutně se na mě usmál.
„Mami.“ Otočila jsem se na ženu, která mi poskytla všechnu svou lásku a péči. „Tobě děkuju za to, že jsi mě naučila hrdosti, že jsi mi dodávala pocit nenahraditelnosti a jedinečnosti. Navždy budeš mou jedinou matkou.“ Pohladila jsem ji po tváři a setřela slzu, která jí sklouzla po bledé líci.
„Půjdu si sbalit.“ Pronesla jsem tiše a vyšla ze síně. Za mnou dolehl matčin zoufalý vzlykot. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem jinak. Volání moře a svobody bylo silnější než kdy dřív…
Svůj skromný majetek jsem složila do dvou sedlových brašen, nasedla na svého koně a naposledy se ohlédla, abych si dobře zapamatovala místo, které bylo a je můj domov. V okně jsem zahlédla matku a otce. Zvedla jsem ruku na rozloučení. Pak jsem se otočila a sjížděla dolů z kopce na cestu do Londýna. Londýn na začátku 18.století nebylo zrovna místo, kde bych chtěla pobývat déle než je nutné.
Dorazila jsem tam po 12 dnech, unavená a podrážděná. Během cesty jsem došla k závěru, že minulost musím nechat za sebou. Rozhodla jsem se, že si budu říkat Jade O´Connor, abych nebyla šlechtickým jménem příliš nápadná. Našla jsem si ubytování v poměrně slušném hostinci a příští tři dny jsem se rozhodla odpočívat a načerpat síly na dlouhou cestu lodí.
Po třech dnech jsem se cítila připravená a už jsem se nemohla dočkat, až vyrazíme. Koupila jsem si lístek na loď „Queen of England“, za zbylé peníze jsem si koupila novou bílou hedvábnou košili, černé kalhoty, černý šátek, který jsem si uvázala přes čelo a vzadu zavázala, trojcípý klobouk. Koupila jsem si i nový meč, dýku a pistoli a po chvilce váhání jsem přidala i dlouhý kožený bič. Člověk nikdy neví…
Loď vyplouvala z Doveru, kam jsem dojela během jednoho a půl dne, prodala jsem svého koně a peníze jsem si pečlivě schovala. Vystoupila jsem na palubu, prokázala se palubním lístkem a šla se podívat do své kajuty. Zvědavé pohledy posádky jsem ignorovala.
Kajuta byla jednoduše, ale účelně zařízena, v jednom rohu stála postel, přišroubovaná k podlaze, pod oknem stál stůl a židle a jedno menší křeslo, které vypadalo docela pohodlně. S prohlídkou jsem byla spokojena a vyšla jsem na palubu. „Královna Anglie“ zvedla kotvy a do plachet se opřel čerstvý východní vítr. Byla jsem plná vzrušení a očekávání… kdybych tušila, co nás čeká, zřejmě bych si to rozmyslela.
První měsíc probíhal klidně. V posádce jsem si našla dobrého přítele. Jmenoval se Billy a když mě jednoho dne viděl, jak na palubě trénuji s mečem, nabídl se, že mi pomůže. Od toho dne jsme spolu bojovali každý večer a oba se viditelně zlepšovali.
Uběhla půlka měsíce, myslím, že byl zrovna úplněk a já za žádnou cenu nemohla usnout. Vstala jsem a vyšla do podivně tiché noci. Pohlédla jsem na nebe, po kterém se honily temné mraky. Zadívala jsem se na vzdouvající se moře a pak na obzor. Zdálo se mi, že jsem zahlédla obrys lodě, ale v té chvíli mrak zakryl měsíc a vše se ponořilo do temnoty. Měla jsem divný pocit, ale nedovedla jsem ho popsat. Náhle, jakoby ze stínů se vynořil kýl štíhlé, rychlé lodi. Byla od nás vzdálena sotva míli. Ve chvíli, kdy jsem pohlédla k lodi, ozářil ji znovu svit měsíce. A pak jsem spatřila tu vlajku…
„Piráti! Loď na pravoboku!“ Zařvala jsem a bleskově vběhla do své kajuty, kde jsem popadla meč a pistoli. Na zpáteční cestě jsem zabušila na dveře kapitánovy kajuty.
„Piráti, kapitáne.“ Okamžitě byl zcela vzhůru a střízlivý. Vyběhla jsem na palubu. Všimla jsem si, že už nás zahákovali a přeskakovali na naši loď. Chvíli jsem nebyla schopna pohybu, ale když jsem uslyšela první výstřel, rychle jsem se probrala. Namířila jsem a vystřelila. První pirát se poroučel k zemi a já se vrhla do boje. Boj však skončil dřív, než jsem čekala. Mezi prvními padl kapitán a pak už to šlo z kopce. Náhle jsem uslyšela bolestný výkřik. Otočila jsem se a viděla, jak Billy klesá k zemi a ze srdce mu trčí dlouhá dýka.
„Néééé!“ Zakřičela jsem zoufale, ale můj křik zanikl ve sténání umírajících námořníků i cestujících. Chtěla jsem se dostat k Billymu a přestala jsem vnímat okolí. Do cesty se mi postavil jeden pirát. Rychle jsem o krok couvla a sáhla po meči, ale než jsem se stihla vzpamatovat, praštil mě tak silně, až jsem ztratila vědomí.
Když jsem se probrala, ležela jsem tváří k zemi a z rány nad obočím mi tekla krev. Opatrně jsem otevřela oči. Všude leželi mrtví a mezi nimi přecházeli piráti a obírali je o všechny cennosti. Pak přelezli zpět na svou loď. Zvedla jsem hlavu pohlédla na ni a zděšeně jsem si uvědomila, že připravují děla. Chtěli „Královnu“ potopit! V tu chvíli už mi bylo jedno, jestli mě uvidí nebo ne, rychle jsem se zvedla a skočila do moře ve chvíli, kdy vypálili. Vzápětí se ozval děsivý výbuch a kolem začali létat trosky lodi. Chytila jsem se jednoho kusu a ohlédla se. „Královna“ šla ke dnu a já byla sama uprostřed oceánu. Unaveně jsem se vyškrábala nahoru a upadla do lehkého bezvědomí…
Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale když jsem začala vnímat, slyšela jsem spoustu hlasů. Jeden z nich zněl naléhavěji, než ostatní.
„No tak děvče, prober se.“ Pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na palubě lodi a na vlajkovém stožáru vlála vlajka Východoindické společnosti. Něco mi tu nehrálo, ale zatím jsem byla příliš omámená, než aby mi to došlo.
„Už se probrala, kapitáne.“ Zavolal ten muž a po chvíli přišel další. Vstala jsem a překonala lehkou závrať. Pohlédla jsem na kapitána. Snědá pleť, zářivě modré oči, černé, trochu prošedivělé vlasy. To vše jsem zaznamenala ve zlomku sekundy a rychle k němu obrátila svou pozornost.
„Už jste se vynadívala, slečno?“otázal se mírně ironicky.
„Ano pane. A vy?“ vrátila jsem mu jeho poznámku. Posádkou zašuměl údiv a překvapení. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se po chvíli a upřeně se na mě díval.
„Jsem Jade O´Connor. A vy, kapitáne?“
„Cože? Ty jsi Jade O´Connor! Proboha, to snad není možné. Já jsem tvůj otec, Jade!“ vykřikl šokovaně a překvapeně si mě prohlížel. Teď jsem zůstala zírat taky a po chvíli jsem se usmála.
„Ten svět je ale malý, viď?“ šibalsky jsem na něj mrkla. Zasmál se.
„Jade! Nikdy by mě nenapadlo, že se setkáme zrovna takhle! Proč jsi nedala vědět, že přijedeš?“ Prudce mě objal a pak rychle posbíral ztracenou sebejistotu.
„No co čumíte, vy líná bando?! Do práce a fofrem!“ Zahřměl jeho hlas, jako burácení hromu. Všichni se rychle rozprchli po lodi a já zůstala se svým otcem sama. Pohlédl na mě.
„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Jsi vážně tady. Pojď do mé kajuty. Promluvíme si.“ Vyzval mě a vešel do podpalubí.