Báseň složená na chodbách Bradavic v půl druhé ráno
Byla půlnoc, všichni už spali,
já dumala, ach, mozek mě pálí.
Přemýšlela jsem o kouzlech magických,
které štěstí vykouzlí, vždyť ano, je to logický.
Byla jsem smutná jak hynoucí kopretina,
hynoucí, zhynulá polní květina.
Doufajíc v zázrak, ja šla do hajan,
že ve snech potkách fyziologa Trojana.
Byla půlnoc, všichni už spali,
já do duše se vrtala, špína ať se vypálí.
Špína špinavá na duši usazená,
na tu já jsme vyloženě vysazená.
Učeního mám hlavu plnou,
fakta jak zamotaná pevnou vlnou.
Jak učit se má člověk zamilovaný,
když ví, že daleko je milovaný?
Srdce buší jak rozbouřené moře,
mě popadají horoucí hoře.
Pálí a žerou vše, co krásné v životě mám,
nejspíš je na čase jít do hajan a poddat se snám.
A tak se loučím s dnešní půlnocí,
která už začíná být ránem, ne nocí.
Vidět mě mamka, ó by vyletěla z kůže,
vždyť na ponocování nic špatného není, mamčo, to se může!
Vysvětlit jí to je úděl těžký,
skoro jako vzít si na vodu běžky.
Je to má mamča, láskou bych ji sežrala,
ale ponocování by mi sakra nesežrala.
Doufám, mamčo, že spíš hluboce,
neb mě začíná bolet v boce.
To znamená, že spát bych jít měla,
jinak nevstanu a bude neveselá mela.
Skoro už se odpojuji z internetu,
ale stejně jsem pořád tu.
Ach, kouzlo na mě sešlete,
komáří armádu vyšlete.
Dobrou noc, internete.