Mudlovské pohádky očima kouzelníka: Sněhurka

Jelikož předpokládám, že většina z vás mudlovské pohádky nezná, a já nemám dostatek prostoru ji celou převyprávět, velice stručně objasním děj. Hodně zkráceně šlo o tohle:
… Za sedmero horami, sedmero lesy a sedmero… no prostě v nějakym hroznym zapadákově, bylo království, kde vládla Zlá královna. Ta se každý ráno ptala kouzelného zrcadla na to, kdo je nejkrásnější. Jednoho dne řeklo zrcadlo, že to není královna, ale Sněhurka, což, jak jsem pochopil, byla jakási pochybná děvečka, která trávila čas tím, že chodila po království a místo práce všechny rušila svým falešným zpěvem.
Královna se naštvala a poslala myslivce, aby Sněhurku zabil. Myslivec Sněhurku nezabil a ta utekla kamsi do lesa, kde se uhnízdila v malé chaloupce u sedmi trpaslíků. Královna se to domákla, v přestrojení se do chaloupky vydala a podstrčila Sněhurce otrávené jablko, které Sněhurku zabilo. Mrtvou Sněhurku trpaslíci pohřbili do skleněné rakve v lese. Tam ji našel krásný princ, políbil ji, Sněhurka obživla a hned z obyčejné děvečky povýšila na královnu.

Čistokrevní kouzelníci, kteří vyrostli na normálních pohádkách, už asi cítí, kde je ten problém. Je však možné, že Denní věštec čtou i „kouzelníci“ mudlovského původu, kteří na článek nyní trochu nechápavě koukají a říkají si „a kde je sakra ten problém“. A právě kvůli nim jsem se rozhodl pohádku trochu více rozebrat a poukázat na její absolutní nesmyslnost, a jednou pro vždy tak všem pochybovačům dokázat, že mudlovské pohádky za moc nestojí!

První problém shledávám už na začátku pohádky, kdy Zlá královna mluví se zrcadlem. Podařilo se mi najít i filmovou a mezi mudly velice rozšířenou verzi pohádky, na které je to krásně vidět.

V pohádce se říká, že královna každý den přijde k zrcadlu, kterého se ptá: „Řekni mi, zrcadlo, kdo je v zemi zdejší, kdo je nejkrásnější?“ A zrcadlo každý den ujišťuje královnu, že nejkrásnější je jen a pouze ona. Až jednoho dne, nevím, jestli se zrcadlo blbě vyspalo či co, na klasickou královninu otázku odpovědělo, že nejkrásnější v zemi zdejší je Sněhurka.

 

Z toho tedy vyplývá, že todle…

… je druhá nejpěknější baba v království?

Já tedy nevím, jak vy, vážení čtenáři, ale já bych teda v takovémhle království žít nechtěl!

Velice silné pochyby ve mně vzbudila i verze, kdy královna poté, co to slyšela, že ji Sněhurka krásou předčila, okamžitě dala povolat myslivce a rozkázala mu Sněhurku zabít. Nepopírám, že královna mohla být šílená, marnivá a šíleně marnivá. Její reakce mohly být skutečně přehnané, ale co je moc, to je moc. Rozhodl jsem se tedy trochu pátrat a ve starých zaprášených spisech mudlovských knihoven jsem našel verze, které mi přišly o něco pravděpodobnější.

 

První z nich hovoří takto:
Zlá královna, podobně jako každá žena oplývající více než dvěma mozkovými buňkami, dobře věděla, že lidé obvykle nestárnou do krásy. Že ve svém již mírně pokročilejším věku, s prvním šedivým vlasem a několika málo kily přes váhu by ji nemělo překvapovat, že se mladíci otáčejí spíše za děvčaty o něco mladšími, zvláště jsou-li ta děvčata mladá, pohledná a existuje-li možnost, že jim děvčata někde ve stodole ukážou kotníky. Proto se na Sněhurku, kolem které se to mladíky jen hemžilo, dívala spíše shovívavě, smířlivě, bez jakékoliv zášti, a to zejména proto, že její vlastní ženské tužby plně uspokojoval pohledný velitel lesní družiny. Jejich tajný milenecký poměr byl v království veřejným tajemstvím.

Veškerá shovívavost a smířlivost však byla rázem ta tam, když se dozvěděla, že kromě jiných mužů se kolem Sněhurky hemží i zmíněný myslivec a ta nestoudnice nestoudná, místo toho, aby ho poslala do patřičných mezí, se jeho hemžení nikterak nebrání.

Když to královna zjistila, tak se jako každá normální žena v podobné situaci pořádně namíchla. Několik dnů prý lítala po zámku sem a tam, křičela, sprostě klela a házela věcmi. Rozhodovala se, zda by lékem na pomalu se vytrácející atraktivitu mělo být spíše pravidelné cvičení, nebo kýbl zmrzliny. Nepodařilo se mi zjistit, kterou možnost si nakonec vybrala, vím pouze to, že došla k závěru, že jediná možnost, jak si svého milence udržet, je zbavit se objektu jeho roztoužení.

Z tohoto příběhu jasně vyplývá, že královna neposlala Sněhurku na smrt, protože by začala být krásnější než ona, ale protože se jí stala sokyní v lásce. Tato verze obstojně obhajuje i to, proč myslivec odmítl Sněhurku zabít, i když se samozřejmě vyskytují dohady, co zmíněný myslivec za ušetření života od Sněhurky požadoval. Četl jsem i jistou teorii, která se domnívá, že mu Sněhurka v jakési stodole musela kromě kotníků ukázat i pravé koleno!

 

Druhá verze, kterou se mi podařilo vypátrat, označuje za největšího záporáka celého příběhu kouzelné zrcadlo. I tato verze předpokládá jakýsi vřelý vztah mezi myslivcem a Sněhurkou, avšak nezmiňuje se o žádném mileneckém vztahu mezi myslivcem a královnou. Kouzelné zrcadlo, které si na Sněhurku údajně také myslelo, a dokonce jí prý dělalo i nějaké nemravné návrhy, se cítilo být neskutečně uraženo, když mladá dívka dala přednost myslivci, který sice neměl tak pěkný a starodávný vyřezávaný rám jako zrcadlo, zato však měl vlastní dům. Ukřivděné zrcadlo využilo svého vlivu u královny. Lhalo, pomlouvalo a vymýšlelo si.
Že prý Sněhurka nestoudně plete mladým mužům hlavy, že je svádí, že dává špatný příklad, kazí morálku, zostuzuje celé ženské plémě a tak dále a tak dále. Zrcadlo tak naléhalo, až královna nakonec poněkud neochotně svolila, že se této zkažené a neřestné dívky zbaví. Zrcadlo pak už jen chytře doporučilo, že pro tento úkol se nejlépe hodí myslivec. I tato verze poměrně obstojně vysvětluje, proč myslivec Sněhurku nezabil a naopak jí pomohl utéci. V tomto podání prý Sněhurka myslivci nemusela na oplátku ani ukazovat kolena, jelikož je vysoce pravděpodobné, že její kolena myslivec už dávno viděl.

Nyní bych se s dovolením přesunul v pohádce o něco dál. Přeskočím celou tu nezajímavou část s trpaslíky, protože jak všichni víme, mudlovské představy o trpaslících jsou naprosto směšné. Přesunu se do chvíle, kdy Sněhurka konečně umřela a čtenář už si naivně myslí, že od té nány má už nadobro pokoj.

Poté, co Sněhurka zemřela, uložili ji trpaslíci do předpřipravené skleněné rakve (a já se musím ptát, kde ji tak narychlo vzali?) a tu umístili někam hluboko do lesa. A já se musím přiznat, že opět naprosto nechápu proč.

Byl bych i ochotný pochopit tu skleněnou rakev. Musíme si uvědomit, že pohádka je zasazená do středověké mudlovské společnosti a taková skleněná rakev by mohla být prvním náznakem osvěty například v lékařství. V té době byly pitvy ve většině zemí, kde by Sněhurka mohla žít (tedy ve většině zemí, kde se v té době vyskytovali trpaslíci), považovány za kacířství, a tudíž zakázány. Prostí lidé tedy neměli přílišnou představu o tom, jak lidské tělo vypadá zevnitř. A lékaři o tom neměli představu už vůbec. Nejmodernějším lékařským postupem té doby bylo přiložit pijavice nebo pustit žilou, ať už jste měli kašel, nebo jste si zlomili nohu. Všechny nemoci se jmenovaly souchotiny, a pokud jste lékaři náhodou zemřeli pod rukama, protože vám pustil žilou a nechal vás vykrvácet, rozhodně to nebyla neschopnost doktora, ale vůle boží.

V takovéto společnosti tedy skleněná rakev není zase tak špatným nápadem. Umístěna na dobře přístupném veřejném místě by mohla posloužit nižším (i vyšším vrstvám) jako rychlokurz základní lidské anatomie. Již po pár dnech by se se Sněhurkou v rakvi začaly dít velice zajímavé věci.

Nápad dobrý. Cíl vzdělat prosté lidi dokonce šlechetný. Ale provedení naprosto katastrofální.
Nedokázal jsem pochopit, proč trpaslíci, když už si dali tu práci s vytvořením skleněné rakve, neumístili exponát doprostřed města, ale někam hluboko do lesa, kde ho nikdo neuvidí. Ať jsem nad tím přemýšlel, jak jsem přemýšlel, jediné, co jsem vymyslel, bylo prostě to, že jsou trpaslíci neuvěřitelně hloupí.

Je to asi jediné rozumné vysvětlení. Průměrný trpaslík je blbej jak tágo, a proto není divu, že ho takováhle věc nenapadne. Nechme tedy trpaslíky trpaslíky a rakve rakvemi a přesuňme se do nechutného závěru, kdy se na scéně objevuje krásný princ.

Po té nepovedené eskapádě s pohřbíváním přichází další zajímavá část, jejíž hlavním protagonistou není ani Sněhurka, ani zlá královna, ale krásný princ. Jak už to tak krásní princové v pohádkách obvykle dělají, jelikož mají evidentně hromadu volného času a žádné povinnosti, jede si i tenhle úplně sám, bez jakékoliv družiny kolem, na bílém koni. Jakmile uvidí rakev s mrtvou Sněhurkou, seskočí z bělouše, odklopí víko, Sněhurku políbí a tím ji oživí.

Některé z vás možná překvapí, že mi zase tolik nevadil ten nesmysl, že polibkem někoho probudím. Počítám s tím, že mudlové o fungování kouzel nebo o první pomoci mají jen velice mlhavé představy, a tak jsem ochoten to velkoryse přejít. Mnohem více mi vadí, co tomuto polibku vzkříšení předcházelo.

Vžijte se do situace, že jste krásný princ.
… Dobře, jak znám čtenáře Denního věštce, tak je to pro některé z vás nejspíše úkol příliš složitý.

Vžijte se do situace, že jste princ.
Princ, který jede lesem na koni. Najednou před sebou uvidíte rakev a v ní mrtvou holku. Je pěkná, to jo. Ale to nemění nic na tom, že je mrtvá. A mrtvá je už nejspíše několik dnů. No a vás nenapadne nic jiného než z koně slézt, rakev otevřít a tu mrtvou holku v ní začít oblizovat!

Vážně jsem jediný, komu tohle zavání nekrofilií?

Pokud princ nemá nějakou unikátní vrozenou schopnost probírat mrtvé k životu polibkem nebo to není skutečně velice mocný nekromant (o čemž v mudlovské pohádce silně pochybuji), tak přeci nemohl tušit, že pokud Sněhurku políbí, že se dívka probere k životu. Ba naopak, tato situace byla v tu chvíli tím nejméně pravděpodobným jevem, který se mohl stát, takže princ začal mrtvou dívku líbat s rozhodně úplně jiným záměrem, než aby ji probudil. Skoro si myslím, že chtěl vidět její kolena!

Nebudu své úvahy kvůli méně citlivým čtenářům nadále rozvádět, ostatně jsem si jistý, že představivost těch čtenářů, kteří nějakou představivost mají, již tuto práci vykonala za mě.
Jen tak přemýšlím, jak asi mohl vypadat jejich rozhovor po té, co se Sněhurka probrala.

„Áááách, princi, děkuji ti za záchranu!“
„ Jé… ty seš živá… no to mám radost…“
„Oživil jsi mě! Zabila mě zlá královna…“
„Tak to to pěkně zvorala.“
„Teď nám nic nebrání žít spolu šťastně až na věky.“
„… hele, počkej, nejdeš na to nějak…“
„Svatbu uspořádáme co nejdříve.“
„… ale já vážně nevím, jestli…“
„A budeme mít kopu krásných dětí!“
„… hele, vždyť já tě vůbec…“
„ Po zlé královně zbyl prázdný hrad, kam se přestěhujeme, a ty tam budeš kralovat.“
„Nechceš trochu zvolnit a nejdřív se… řikalas hrad?“

Tolik o pohádkové lásce a šťastných koncích.

Pohádka má jasný happy end (alespoň pro Sněhurku). Všechno dobře dopadlo, proradné dobro zase vyhrálo nad chudákem zlem, všichni žili šťastně až do smrti a zazvonil zvonec, je to šťastný konec!

Já vám ale něco o koncích řeknu. Šťastné konce neexistují. Všechny konce jsou špatné. Nakonec stejně všichni zestárnou a umřou. A to, že se o tom v pohádce nemluví, na tom ale vůbec nic nezmění!!

Méně šťastný konec je to ovšem pro Zlou královnu, i když jsem za celou dobu čtení nepochopil, proč je mudly označována jako „zlá“, když neudělala vůbec nic špatného. Naopak to byla mocná čarodějka používající hustá kouzla přeměny, která se chudák snažila vést sama celé království a měla sbírku cenných magických artefaktů, jako například mluvící zrcadlo. I když je pravda, že některá její kouzla, například to s přeměnou z královny do staré ošklivé báby, jsem tak docela nepochopil.

… Nebylo by jednodušší začít cvičit? Možná nové šaty? Jiný účes?

 

Zazvonil zvonec, je s námi konec.

Pro Denní věštec
Zpytlehněv Zďáblíkov