Drazí čtenáři, jestli jste se poslední dobou zkoušeli zahledět do tajů zasněžené krajiny, která již zachvátila nejeden kout v okolí, jistě pochopíte…
Když nastává to období,
kdy sněhová vločka za okny padá,
když přichází zimní vládnutí,
a sníh nové své místo si hledá,
pookřeje i Tvé srdce
zmrzlé počasím chladným.
Vždyť zima jest krásná přece,
přichází svým krokem ladným.
Nyní čas pln koulovaček,
nepostavit sněhuláka byl by hřích.
Venku si hraje houf dětiček,
je slyšet jejich radost, jejich smích,
ach ten krásný tón štěstí.
Ač někdo tvrdí, že zima je krutá,
pouze dobrá vůle spokojené časy zvěstí,
Ledová královna je žádaná, nutná.
Jaká krása naskýtá se při pohledu ven,
bez poskvrny se zdá svět,
čistá nevinná pokrývka, bílý to sen.
Jakoby tu kolem vykvetl neviditelný květ,
který okouzlí snad každou duši jemnou,
takový, který mrazivou peřinou pokrývá zemi
a zažene každou pomyslnou myšlenku temnou.
Takový obraz by malíř neztvárnil, zdá se mi.
Má mysl nyní si s jednou myšlenkou pohrává:
„Jít ven či zachumlat se do tajů teplé peřiny?
Vydat se cestou závějí, kde chlad nastává
či hezky v teploučku domova jen počítat vteřiny?“
Jen pobrukovat si čas, který ubíhá tak neúprosně,
nikdy na nás nepočká, nevěrný snad jako kočka –
zvíře nemající slitování – a slyšet pravdu je neúnosné.
V chumelenici je jen jediná útěcha, sněhová vločka.