Svítí nám na cestu, provází nás každným dnem. Když vyjde, zacláníme si před ním oči, a když zajde, stěžujeme si na zimu a oblačnost. Je to jen naší nespokojeností?
Co je to vlastně slunce? Podle některých je Slunce žhavá plynová koule, mnohonásobně větší než Země a je středem sluneční soustavy. Není zas tak veliké, jen je hvězdou nám nejbližší. Co se týče velikosti, hvězda je to malá a ve vesmíru jsou ještě mnohonásobně větší, i když i menší se zde najdou. Ano…samé nudné vědecké bláboly. A proti těmto teoriím se vzbouřili i staří Řekové, pro které Slunce představovalo Boha, prohánějícího se po obloze ve svém ohnivém voze. A jako u ostatních řeckých Bohů, i s Bohem slunce Apolónem je spjato několik bájí. Toto je pohled na věc očima starých Řeků. Jenže kromě bájí a nudných teoriích existují i jiné příběhy a představy. Opět se vrátím do starých časů, kdy se slunce přirovnávalo k životu. Jeden den, představoval jeden život. Ráno se Slunce narodilo, rostlo a rostlo, v poledne bylo v tom nejlepším věku a potom jen stárlo a stárlo. Večer, při západu, jak nazýváme tuto fázi dnes, Slunce umíralo. Toto je zas jiný úhel pohledu. A potom je tu ještě mnoho dalších názorů. Například někteří vidí ve Slunci krásnou královnu, či švarného mládence. Krásná královna potom nosí šaty v barvách ohně, bývá buďto blondýna, nebo rusovláska a její povaha se liší, podle toho, kdo je zrovna autorem hypotézy. U švarného mládence je to podobné, i když někdy je místo něj uváděn Děd „tři zlaté vlasy“ Vševěd. Pro někoho je ale slunko bohem, či bohyní, které/mu se každodenně klaní – teď nemyslím slunce jako řeckého Boha, ale slunce jako Slunce. Slunko je tedy všemi možnými způsoby uctíváno, více než jakákoli lidská živá bytost. Zkuste si sepsat úvahu, co pro Vás takové Slunce představuje, popusťte uzdu fantazii a uvidíte, jaká krásná a zajímavá dílka Vám vzniknou. Nebojte, taky jsem to zkusila a nevěřila jsem svým očím. (Já to zkoušela u Sněhové vločky, to je také zajímavé).
