Hanbáři

Jde o nováčky!

Ti z vás, kteří jako modří nechodí s hlavou v oblacích, nebo jako červení nepřehlíží všechny neplechy kolem, či snad jako zelení nejsou zahledění jen sami do sebe, si jistě všimli podivného jevu, který doprovází letošní vlnu nováčků. Ano, mluvím o znepokojivém nedostatku oblečení!

Začalo to velice nenápadně pár dnů po jejich příchodu na hrad. Ve Velké síni, na chodbách a dokonce i na ošetřovně se tu a tam povalovaly potrhané a zmačkané kusy oděvu. Tu sukénka, tu stará ponožka, támhle bota a onde šála.
Jev to byl sice podivný, ale my studenti, co jsme tu nějaký ten rok, už jsme si zvykli prakticky na všechno, a tak tento nezvyklý nepořádek na hradě příliš rozruchu nevyvolal.

Někteří lidé však začali větřit nějakou nekalost ve chvíli, kdy se v dívčí umývárně (kde obvykle visí jen životní moudra, jejichž autor má mnohem hlubší vztah k filosofii než ke gramatice) začaly objevovat podivné nápisy!
Několik z nich se mi podařilo zachytit.

Vypátrat autory těchto nápisů se nepodařilo. Stejně jako se nikdy nepodařilo vypátrat nikoho, kdo v dívčí umývárně čmáral po zdech. Nikdo nikoho samozřejmě neviděl, nikdo nic neslyšel a Uršula po mně za tuto informaci chtěla dva srpce, což bylo přesně o tři srpce víc, než jsem byl ochoten dát. No uznejte sami, vážení čtenáři, že v takovém případě jsem skutečně nic zjistit nemohl.

Spolu s podivnými nápisy se začaly na hradě objevovat i hloučky nedostatečně oblečených nováčků. Jako první si jich samozřejmě všimli studenti, jelikož když profesoři zjistili, že nováčci byli vpuštěni na hrad, rozutekli se do svých kabinetů, kde se zamkli, aby se tak vyhnuli neustálým nováčkovským dotazům, stížnostem a potížím. Mladší profesoři, kteří ještě nemají vlastní kabinet nebo neučí tak dlouho, aby věděli, že jsou-li na hradě nováčci, je nutné se schovat, se pak žalostně pokoušeli před dotazujícími se lososy ukrýt, kde se dalo. Mladší profesorka slečna Renée Carlisle byla viděna, jak zoufale buší na dveře sborovny, aby ji pustili dovnitř, avšak její kolegové, kteří za dveřmi slyšeli přibližující se houf zmatených nováčků, dělali, že tam nejsou, dveře neotevřeli a slečnu Carlisle prostě obětovali.

Slyšel jsem, že pan ředitel se dokonce zabarikádoval v ředitelně tak důkladně, že se pak nemohl dostat ven a jídlo mu museli několik dnů podstrkovat pode dveřmi. Poté, co vylezl, měl už tenkých palačinek plné zuby. Navíc bez šlehačky, jelikož ta zůstávala na druhé straně dveří.

Ředitel důrazně popírá, že ředitelnu opustil proto, že k němu přes zamčené dveře dolehly zvěsti o polonahých studentkách.

Není tedy divu, že fialové osazenstvo hradu si nešvaru rozmáhajícího se mezi nováčky vůbec nevšimlo.

Jako člověk snažící se přivydělat si nějaké peníze psaním pro různé plátky, ihned jsem se chopil fotoaparátu a vyrazil za nováčky na školní chodby. Některé z hanbářů jsem musel fotit tajně a zpovzdálí a jejich snímky jsou značně rozmazané. Jiní nováčci však ochotně pózovali a dokonce se mi snažili dát pár rad, kam bych tak nejlépe mohl zahodit své oblečení, aby ho nikdo nenašel. Když jsem nováčkům řekl, že své oblečení rozhodně zahazovat nebudu, protože dohromady stálo asi pět galeonů, okamžitě se ze mě pokusili vymámit nějaký obnos, protože si naivně mysleli, že mi něco zbylo.

(Jak vidíte, někteří nováčci se prostě nechtěli nechat vyfotit. Chvíli nepostáli a mně se nepodařilo je pořádně cvaknout. Všechny fotky byly rozmazané, přikládám tu, která vyšla nejlépe.)

Naštěstí tu však byli i nováčci, kteří pózovali více než ochotně, a když jsem je pozval ke Třem košťatům na limonádu, ukázalo se, že jsou i velice sdílní. Limonádu jsem pak sice nezaplatil a než se vzpamatovali, dal jsem se na útěk, ale podařilo se mi z nich vytáhnout cenné informace. Zjistil jsem, že všichni nováčci sice dostali při svém příchodu na hrad tři galeony, ale že se jim ani trochu nelíbí, že by si za veškeré peníze, které mají, měli koupit otrhanou uniformu. Tři galeony že jim přijdou málo a chtějí tímto způsobem proti tak malé částce protestovat. Kdyby prý dostali tři galeony na útratu a povinnou uniformu k tomu, bylo by všechno v pořádku. Ale takhle? To tedy pardon!
Avšak kdo stojí v čele protestu, kde se hanbáři scházejí a kdo čmárá ty nesmysly po zdech, to už mi neřekli a já tak musel pátrat dál.

Nejprve jsem tedy zkusil vyzpovídat některé slušně oblečené nováčky, které jsem na hradě odchytil. Nakonec mi však odpověděli pouze dva. Jeden kluk po mně chtěl za odpověď do článku srpec. Dal jsem mu pohlavek, on se rozplakal a utekl s tím, že „to se řekne“. Kdybych měl vousy, tak bych se pod ně uchechtl, jelikož všichni profesoři jsou před nováčky zamčení… právě z tohoto důvodu.

Nakonec se mi podařilo vymámit odpověď z Bojmíra Bublavého a Belvíny Baarsové.

Řekl jsem jim, že píšu článek do Denního věštce a že by mě zajímalo, co soudí o tom rozmáhajícím se nováčkovském nešvaru zahazovat oblečení a stěžovat si na výši vstupního příspěvku. Také mě zajímalo, zda o tomto protestu náhodou neslyšeli něco bližšího, nebo zda je dokonce někdo nepřemlouval, aby zahodili své kabáty a trička a psali po stěnách burcující dramatické nápisy plné gramatických chyb.

Bojmír Nebojsa jsa určitě skrytý přívrženec veřejného obnažování, se tvářil, že neví, o čem mluvím. Z toho jsem usoudil, že zapírá.
Tehdy mi však ještě nebylo nápadné, jak okatě se snaží pozornost od hanbatých nováčků odvést a celou věc zlehčit.
Fotky dokazující, že nahatí nováčci na hradě skutečně jsou, vidět nechtěl. Tvrdil, že nápisy na zdech dívčí umývárny nečetl a že slovo „umývárna“ nikdy neslyšel.

Druhá dotazovaná mi nepomohla o nic více. Věděla, ale neřekla. Což mě donutilo i ji zařadit na seznam podezřelých.

Také jsem si byl ověřit na ošetřovně, zda slečna Baarsová nebyla v poslední době podezřele nachlazená. Chtěl jsem se při té příležitosti zdravotnice madam Vianuevy zeptat, co o polonahých nováčcích soudí a jak toto chování může ohrozit jejich zdraví. Vyložil jsem jí vše, co jsem až doposud zjistil, a dokonce ukázal i fotografie, aby slečna věděla, že si nevymýšlím. Čekal jsem, že se slečna Vianueva k této problematice coby uznávaný odborník nějak vyjádří, že pochopí, jak nebezpečné pro zdraví takové nachlazení může být, anebo že mi jen obyčejně poradí. Ničeho takového jsem se nedočkal. Slečna Vianueva mi vynadala, že na pozorování a focení polonahých dívek mám ještě dostatek času a vyhodila mě z ošetřovny. Já si naopak myslím, že na pozorování polonahých dívek není nikdy času dostatek.

Bezradně jsem se toulal po chodbách a hodlal se bezradně toulat až do večera a pak si jít lehnout. To se mi ovšem nepovedlo, neboť jsem se připletl do cesty panu řediteli doprovázenému inspektorkou výuky slečnou Jacksonovou. Než si mě všimli, zaslechl jsem útržky jejich rozhovoru.
„Matte, a kdy hodláš sboru říci, že je škola na mizině a že příští rok nebudeš schopen vyplácet profesorům výplaty?“ Moc jsem se o to nezajímal, jelikož poslouchat cizí rozhovory, to se nedělá.
Ale jelikož jsem slušně vychovaný mladý muž, který ví, že když někdo mluví, nemá se mu skákat do řeči, tak jsem se slušně schoval za roh, abych jejich rozhovor náhodou drze nepřerušil.

Bohužel jsem se už více nedozvěděl, jelikož si mě všimli a přestali si povídat. Slečna Jacksonová, novopečená ředitelka Zmijozelu, zasyčela něco v hadím jazyce, jehož základy už se měsíc bez výsledku snaží naučit, a odešla. Pan Whitecrow, evidentně vděčný za to, že jsem ho z rozhovoru, který jsem ale vůbec neposlouchal, vyrušil, se mě vcelku mile zeptal, copak potřebuji.
Zcela zaskočený tím, že se na mě nečekaně obrátila taková autorita, vykoktal jsem poděšeně, že potřebuji „polonahé studentky“.
Pan ředitel se hluboce zamyslel, vrhl na mě soucitný pohled a sdělil mi, že v této věci kopeme každý sám za sebe.

Provedl jsem několik neohrabaných pokusů celou věc vysvětlit. Nakonec jsem si vzpomněl, že Nejvyšší je vlastně bývalý lékouzelník, a zeptal jsem se ho, co o celé té věci jako bývalý odborník soudí. Fotky jsem mu ale neukázal, ještě by mi je zabavil.

Nakonec mě chtěl vzít s sebou do kabinetu a některé obrázky bobtnavých a hnisavých onemocnění mi ukázat, abych je v článku mohl otisknout. Byl toho názoru, že by to čtenáři Denního věštce jistě ocenili. Tak tak se mi podařilo vymluvit se, že Denní věštec začal v rámci úsporných opatření používat méně kvalitnější barvy a že obrázky už se nejenže nehýbou, ale ani se na ně pořádně nedá koukat. Zajímavé detaily bobtnání a hnisání by tedy vůbec nebyly vidět. Bývalý lékouzelník vypadal neuvěřitelně zklamaně, ale když jsem mu ukázal poslední výtisk Denního věštce a upozornil ho, že většina autorů z výše uvedených důvodů už obrázky vůbec nepoužívá, sám uznal, že by to asi nemělo cenu.

Nakonec mě pan ředitel donutil si tři čísla Lékouzelníkova času předplatit a pak mě propustil. Když jsem zjistil, že mě to dohromady bude stát skoro sedm srpců, málem jsem dostal infarkt. Zoufale jsem se otázal, zda by pan ředitel chudého studenta nezasponzoroval. Nejvyšší však odpověděl, že i v této věci kopeme každý za sebe… a že jestli do deseti vteřin nevypadnu, tak bude on kopat ještě do něčeho jiného.

Zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že si dám od psaní pauzičku, že se to stejně nevyplatí, že si nohy můžu uběhat a že by možná bylo obecně lepší se na psaní vykašlat a zajít si raději do Velké síně na něco malého k snědku a už tam zůstat… narazil jsem v setmělé a prázdné síni na profesora Hasangekiho pohrouženého do opravování hromady domácích úkolů. Se zájmem jsem se ho zeptal, jak to, že opravuje domácí úkoly, když už jsou prázdniny, načež mi profesor nevrle odpověděl, že je maličko pozadu. No a co jako. A ať ho laskavě neruším, že ty úkoly musí stihnout opravit dříve, než si inspektorka výuky všimne, že to ještě neudělal. Naštěstí je teď zabraná do oslav, že povýšila na kolejní ředitelku, a navíc má spoustu starostí s novým domečkem.
Bystře jsem se profesora přeptal, co budou oznámkovaní studenti dělat s body za své domácí úkoly, když pohár už byl předán, profesor Hasangeki se zamyslel, svraštil čelo a hodil po mně tužku hrotem napřed.

Když se pak zvedl, aby tužku opět našel a mohl psát dál, rozhodl jsem se zkusit štěstí potřetí a zeptal jsem se ho, jaký má názor na to, že se tu po hradě potulují houfy polonahých studentek.
Pan profesor zamrkal a dlouze se na mě zadíval.

„Počkejte, Zpytlehněve, abychom si rozuměli… vy mi chcete říci, že se na hradě potulují nějaké… polonahé studenkty?“
„No ano, pane profesore, narazíte na ně na každym rohu!“
„Ehm… pane profesore?“
„Pane? Počkejte! Kam to běžíte?“

Více jsem se už nedozvěděl, jelikož profesor znovu zahodil tužku, vykřikl něco ve smyslu, že jestli se na škole pohybují nějaké polonahé studentky, tak to jako zaměstnanec školy musí jít okamžitě prošetřit a zmíněným studentkám udělit nějaký školní trest, a odběhl tak rychle, že shodil stoh opravených domácích úkolů.

Vůbec jsem mu nestačil říci, že se jedná o nováčky a ti si přeci školní trest ještě nemají kde vyzvednout!!!

Když jsem se vyloudal z Velké síně, minul mě jeden z hanbatých nováčků a mířil kamsi směrem k dívčí umývárně. Napadlo mě, že nezařazení nováčci musí vlastně taky někde spát, když nemohou spát v koleji. A dívčí umývárna že není tak špatným místem. Možná kdybych se tam nenápadně podíval, mohl bych o celém tom tajném spolčení zjistit víc.

Na dívčí umývárně samo o sobě není nic divného. Každá škola nějakou dívčí umývárnu má.

Jsem zvídavý mladý muž a mé představy, co se tak děje v dívčí umývárně, pracují na plné obrátky.

Přišlo mi však poslední dobou divné, když jsem tak poslouchal za dveřmi dívčí umý… tedy, jak jistě všichni víte, cesta ze studijní místnosti v 1. patře do chlapecké ložnice Zmijozelu ve sklepení vede kolem dívčí umývárny ve 4. patře (jeden přece nemůže za ty pohyblivé schody)… takže když jsem v posledních dnech čirou náhodou procházel kolem dívčí umývárny, že jsem za jejími dveřmi slyšel podivné výskání, juchání a halekání.

Bylo mi to divné, ale dovnitř jsem se neodvážil, páč jsem se bál, že bych je vyplašil a utekly by a já bych měl po studijním materiálu.

Avšak v rámci pátrání jsem se rozhodl zjistit, co že se to v té dívčí umývárně vlastně děje a zda-li to nějak nesouvisí s obnažováním.

Zakoupil jsem si vrták, vystoupal jsem do 4. patra v době večerní, kdy je v dívčí umývárně největší provoz. Vlezl jsem si do přístěnku na šampóny, který s umývárnou sousedí, a chtěl jsem si vrtákem do zdi vyvrtat průzkumnou dírku. Potěšilo mě, že jsem nemusel, neboť dírek tam již bylo vyvrtáno několik. Patrně nejsem první, kdo psal článek o nedostatečně oblečených nováčcích. Jinak si neumím představit, kde se tam vzaly.
Přiložil jsem tedy své průzkumné oko… a…

No jistě uznáte, že když chcete špehovat průzkumničit v dívčí umývárně, tak TOHLE TEDA NEČEKÁTE!!!

Nyní jsem však již s jistotou věděl, že se v dívčí umývárně děje něco nekalého! Můj novinářský pud mi velel se mezi nezbedníky do dívčí umývárny vetřít a vše zdokumentovat. Bylo mi však jasné, že tak, jak jsem, mezi nováčky nezapadnu. Pokud mezi nimi nechci být nápadný, musím být (ne)oděn jako oni. S krajním odporem jsem tedy poprvé za svá školní léta porušil školní řád a odložil na hromádku své svršky. Ocitl jsem se úplně hanbatý stejně jako nováčci a byl jsem připraven se infiltrovat do umývárny. Jistě cítíte, vážení čtenáři, jak obtížné bylo v této situaci někam schovat svůj fotoaparát.
A předem upozorňuji případné zvědavce, že se o tom NECHCI BAVIT!

Konečně se mi tedy podařilo proplížit se do umývárny. Fotografie zachycující skupinku nováčků i nejnovější čmáranici na zdi hovoří za vše:

Jistě si všichni povšimnete buřiče vepředu, se kterým jsme dnes již měli tu čest. Je vysoce pravděpodobné, že tento otrlý mladý muž s podezřelým jménem celý protest nováčků vede. Tyto zprávy jsou však neověřené. Jelikož mě Bojmír, se kterým jsem dříve už mluvil, poznal, stačil jsem z umývárny tak tak utéct, než po mně hodil mluvítkem.

Na nic jsem nečekal a okamžitě běžel do Denního věštce celý případ ohlásit!

Pro Denní věštec
s nasazením života i důstojnosti