Tak jsem zase jednou posedávala ve Velké síni, pochopitelně nad pergameny s domácími úkoly, a naprosto nechtěně (jak taky jinak, že ano ) jsem vyslechla kus hovoru dvou příslušníků mladé bradavické krve. Ze zeleného límce jedné ze slečen jsem s bystrostí sobě vlastní (ano, tohle je skutečně ironie) odtušila, ke které že to náleží koleji. Její kolegyně byla nepřioděná, proto nemohu uvést i její kolejní příslušnost. Na tom však nezáleží. Předmětem hovoru byly staré kouzelnické rodiny.
Slečna ze Zmijozelu, loajální ke své koleji, začala:
„Čistokrevní kouzelníci jdou v naprosté většině rovnou do Zmijozelu!“
Její kolegyně přikyvovala, ovšem většina její pozornosti byla zaměřena na přezdobovací práce ve Velké síni (všichni známe ty propracované a bezchybně organizované hůlkoparády, k nimž na začátku každého školního roku dochází – změna barvy závěsů, schovat vlajky na počest vítězné koleje ve školním poháru, spravování tapet, obnovování lešticích kouzel na oknech a tak dále, a tak podobně).
Má pozornost se však nadobro odpoutala od domácích úloh a rozhodla jsem se uvést na pravou (nebo aspoň na lehce pravější) míru fámy a polopravdy o kouzelnických rodech. Se zápisníkem v podpaží jsem vyrazila do nebelvírské věže a začala jsem vyzpovídávat své spolužáky. A nejen v rámci své koleje.
V Nebelvíru můžeme najít dosti výhonků starých a věhlasných kouzelnických rodů. Jmenujme za všechny jméno z nejslavnějších – rod Orionis! Všichni správní Lvi jsou na tento tradičně červený rod hrdí. Vždy z něj pocházeli slavní a i v kolejní hierarchii umístění kouzelníci a čarodějky.
A samozřejmě neopomenu svůj vlastní rod, lehce chaoticky namixovaný napříč kouzelnickými rodinami i kolejními příslušnostmi, ale přesto se nedá popřít, že v našem rodokmenu figuruje nemálo starobylých kouzelnických jmen (jak bych je mohla opomenout, když na mě zírají ze zdi mého pokoje) – Anevalovi (které bychom mohli najít ve starých bradavických kronikách v nebelvírské sekci, kdyby ovšem dotyčné kroniky přežily požár ve 14. století). Dále Van Der Merenovi, Shenovi a z otcovy strany je to lehce nazelenalá minulost, ale taky ne vždy (Malrinovi, Thrisovi, Blackovi, Mearnovi – různě místy i hrůzně nakombinované rody, hlavně aby náhodou nedošlo k znečištění krve!).
A pak tu máme Mrzimor! Rody (nebo spíš velerody) jako jsou Thermopolisovi, rodina Ašanti, jejichž historie je více známá hlavně ve Francii, odkud pocházejí.
Pochopitelně neopomenu Havraspár, a alespoň jedno jméno vyšívané ve zlatě či stříbře (pozn. pro ty, kteří nebyli v útlém mládí mučeni sáhodlouhými rodinnými přednáškami o tradicích čistokrevných – zlaté a stříbrné nitě se u gobelínů užívaly jen pro rody, které měly prokázané alespoň 5 čistokrevných generací, přičemž zlato nebo stříbro záviselo jen na kombinaci s rodovými barvami, aby to ladilo, jiný rozdíl mezi nimi nebyl). Rod Rawenclaw ani nebudu dále představovat, to jméno mluví samo za sebe.
Samozřejmě jsem nezmínila mnoho jmen, která mají menší či větší důležitost v kronikách, ovšem tento článek jsem nezamýšlela jako propagaci starých (místy i slavných) jmen, ani jejich výčet, to nechám na práci historikům, jen jsem chtěla poukázat na to, že se rozhodně nedá říct, že by se čistokrevnost a všeobecně stáří tradic jednotlivých jmen v Bradavicích dalo zjednodušeně brát podle kolejí. Škatulkování jsme (snad) úspěšně přežili v období posledního „čistokrevného“ šílenství na konci let devadesátých, a teď už bychom mohli naplno přesedlat k jiným měřítkům. Ačkoliv zase… Je dobré znát své kořeny a být na ně hrdý, popřípadě se z nich poučit.
Autor: Belatris Nithelas Malrinová