Není to tak dávno, co jste byli pozváni na akci zvanou Beltine, která proběhla 30.4 – 1.5.2008 v Jindřichově Hradci. Zde Vám tedy posílám malé zhrnutí toho, o co jste přišli!
Akce se účastnily Zmijozelské slečny Nayren DeClaire, Wenai Lafayette, Yohannka von Kolvir, nehogwartská slečna Emma ( Vlčice), Sybila McBlack (bývalá Nebelvírčanka) a moje maličkost.
Bylo okolo 14:20 když jsem konečně dorazila na sraz, s akademicky dvacetiminutovým spožděním. U auta již čekaly Yohannka, mudlovský řidič a Nayren. Zavazadla byla naložena a o chvíli později se již ubíráme vstříc této jedinečné a úžasné akci.
Omyl! Kola vozu nemíří ven z námi milovaného Brna nýbrž k jakémusi sídlišti, kde nabíráme dalšího mudlu. Nevadí, auto je opatřeno nafukovacím kouzlem a my za horkého jarního dne uháníme vstříc Jindřichovu Hradci.
Cesta ubíhá rychle, pan řidič jede jako rozený profesionál a my se kocháme okolní krajinou. Během jízdy však narážíme na několik kuriozit, jako například na mudlovské auto s košťaty upevněnými na střeše, pohánějícími vůz, (pozn. zde vidíte, že kouzelnické vynálezy brzy ovládnou i mudlovský svět!), či na mudlovskou budovu pyšnící se jménem Johanka (pozn.Yohannčino jméno bylo opravdu takto zprzněno!).
Než se nadějeme, ručičky našich hodinek se zastavují na 17:20 a my se nacházíme v cíli. Se vší obezřetností opouštíme vozidlo i s mudly a jdeme se na vlastní pěst poohlédnout po něčem k snědku. (pozn.že příhodné občerstvovací zařízení hledáme asi 20 minut je pro nás kouzelníky přímo potupné!).
O hodinu později již vcházíme na překrásné Jindřichovské nádvoří(pozn.samozřejmě není krásnější jak naše Bradavické!), kde jdeme vyměnit naše mudlovské vstupenky za ,,žluté pásky“ na ruku, které tam zřejmě strašně letěly, protože je měli všichni. (pozn.a které byly záminkou pro ty mudly u vchodu oslovovat nás Zmijozelské slečny, abychom jim je ukázaly, třeba i 10x za večer!)
V tentýž okamžik již vchází na nádvoří s grácií skupinka našich idolů v skotských sukýnkách, kteří se doprovází vzájemně na dudy a my si vyměňujeme tázavě zvědavé pohledy s otázkou, zda pod těmi sukýnkami mají spodní prádlo. Netřeba dohadů, je na čase přestoupit v činny. A tak je smluveno TAJNÉ heslo ,,čáp“ (pozn. inspirovali mě čápi na zdejších komínech), které odstartovává sborové, avšak nenápadné foukání. (pozn.že vítr nespolupracoval a my nenahlédly pod roušku…tajemství jejich sukýnek jsme pak oplakávaly ještě mnoho dní po této vytuněné akci!).
Po té, co jsme ztratily posledního ,,čápa“ z dohledu, porozhlédly jsme se pořádně po okolí. A co nevidíme – všichni ti mudlové jsou v převlecích a kostýmech! Nic na plat dámy, musíme se převléct také, jinak nás upálí!
O chvíli později již z auta na náměstí vystupujeme převlečené v kostýmech (pozn. jen Yohannka se hrdě odmítá podrobit zdejší módě) a vcházíme směle do areálu. Po zkontrolování našich IN žlutých pásků se náhle objevujeme uprostřed jakési keltské osady. Po pravici pobíhají páni a dámy v kožíškách, opékají prasátko či odpočívají ve svých přístřešcích (pozn. že jim je o pár hodin později zabavíme vůbec netuší!), po pravé straně jsou stánky s dobovými řemesly.( pozn. jednoduše vlezlí mudlové v převlecích, nutící ubohou Yohannku nejprve vyzkoušet ukovaný náramek, později nějakou píšťaličku ).
Jakmile se i Yohannka vymaní ze spárů mudlů, pokračujeme v prohlídce areálu. Nyní se nacházíme na dalším prostorném nádvoří, plném mudlů, s pódiem po pravici, místy k sezení po levici a (pozn. chvíle napětí!) vyšší osobou v černém, třímající láhev medoviny a již na dálku vyzařující magičností.
,,Wenai, Wenai!!!“ výkřiky, polibky, objímání, no však to znáte. Okamžik po té již putuje kolečkem medovina, která má údajně blahodárný účinek na naše rty. ( pozn. záminka k tomu se napít a nouzové řešení situace bez jeleních lojů ).
Mé oči bloudící kol a kolem však mezitím zaostřují na osobu v bílých šatech, mířící s úsměvem ke mně. Nejedná se o nikoho jiného než Sybilu McBlack, bývalou Nebelvírskou studentku, která se k nám poté přidala.
Wenai se vrací ke své smečce a my se vracíme zpět na první nádvoří. To už se ale dámy vrhají do kruhu, kde právě probíhá kurz irských tanců a násilně i mě připojují k davu. Uběhne celá věčnost, já
studem rudá až na ….(pozn. zapojte fantazii) se slečnami zadýchanými jak po dlouhém běhu opouštíme tento prokletý taneční kruh, když v tom zjišťujeme, že nastává doba, kdy se k nám má připojit i jistá osoba jménem Emma, o jejímž vzhledu mimo blond vlasů nemá nikdo páru. Proto Wenai oslovuje onu lektorku irských tanců a žádá ji o pomoc v hledání dívky s jménem Emma alias vlčice.
Hledání je neúspěšné a tak voláme na vlastní pěst a navracíme se k našemu autu, prolít svá vyschlá hrdla dovezeným ,,Modrým Portugalem“. (pozn. ne, opravdu se nejedná o nějakého mladého pána!). Wenai si mezitím zapaluje cigaretu, neb údajně potřebuje doplnit kyslík a o chvíli později naše volání zaráží jistá blondýnka, prohlašujíce se za Emmu. Vítání, zdravení, představování, však to znáte.
Opojeny vínem se již vrháme do samotného ,,kotla“ na náměstí, kde vyhrávají moji favoriti, (pozn. ne, teď nemyslím ,,čápy“) česká skupina ,,Asonance“. Mnozí z nás se pokoušíme o zpěv, který střídáme s návštěvami Wenaiiny smečky, kde si doplňujeme kyslík u vodní dýmky.
Stejně jako se střídají kapely, střídám i já nápoje a víno měním za keltské pivo o které se dělím s většinou tanečníků pod pódiem při jakémsi tanci, který nás učí ta maďarská skupina v pruhovaných tričkách. (pozn. to pivo jsem na ně vylít nechtěla, mohl za to ten pán v kožíšku tančící vedle mě a mávající s mou rukou držící pivo ). O tom, že Yohannka s Wenai po odehrání této skupiny nutily jejich hezkého bubeníka aby si sundal tričko raději pomlčím.(pozn. kdyby použily svlíkací kouzla, tak se prozradí!)
Je okolo druhé hodiny ranní a Yohannka nás spolu s mudly opouští. Loučení, polibky, sliby, však to znáte a my si stěhujeme zavazadla k Sybile. Pak se vracíme do ,,kotlu“ a dál vesele křepčíme do rytmu hudby.
4:30 ráno a nás chuť do tance stále neopouští. Kotel již není kotlem, nýbrž poloprázdným placem pod pódiem, kde právě hrají nějací zoufalci. A tu narážím opět na toho sympatického pána v kožíšku, který nás seznamuje s jeho evidentně opilými přáteli, z nihž ten nejopilejší – Torgen, kupuje další flašku medoviny. Netrvá dlouho a na poloprázdný plac vyráží s Torgenem Nayren, přehlížejí nepřehlédnutelné pódium a málem jej boří. (pozn. a prej ji šáhl na zadek!).
5 hodin ráno a nás stále neopouští chuť do tance. Taktéž shlížíme ne příliš zdařilou ,,ohňovou show“ a přepadá nás únava.
O hodinu později již obýváme ohýnek pánů v kožíšku, kde z prasátka zbyly jen kosti (pozn. to jsou mi ale způsoby, nenechat ani kousek!), smějeme se ,,Chodícímu Gyrosovi“ (pozn. tak jsem hladově nazvala toho pejska s modrým punkáčem na hlavě, který pobíhal kolem)a upadáme v mikrospánek. (pozn. Wenai si už před zhruba 3 hodinami ustlala ve věži s lebečkou, takže o tohle přišla). Já se pak prý probouzím a vykládám, že se mi zdálo o Nayreniným otci, jak mě učil matiku,
zvedám se a du otravovat pána v kožíšku, který spí, kterého jsem tenkrát polila pivem v kotli a který má to nezapamatovatelný jméno – Metamvir.
Asi po půl hodině Metamvir vzdává pokusy o klidný spánek a vymáhá na nás za své probuzení pusu. Já, coby čistota sama odmítám, tak jej Nayren obdařuje hned 2 pusami.
V 8 hodin ráno si vyměňujeme role s pánem v kožíšku a usínáme s Nayren zamotané v sobě pod pánovým přístřeškem, který se nám směje jak jsme roztomilý a zakrývá nás kožíškem. (pozn. och, ach..!)
Zhruba po hodinovém spánku se probouzím s biologickou potřebou shodnou s Torgenovou(pozn. prostě se nám chce na záchod) a jdeme se ,,odlehčit“. O chvílu později už pouze ve dvou tančíme před pódiem na nádvoří plném ospalců. Pak se k nám přidává další pán v kožíšku, kterého pořádně neznám.
Mezitím probuzená Nayren si jde do města obstarat něco k snědku. Cestou potkává Emmu, které sděluje že potřebuje buď Redbull a nebo aby jí někdo flákl kládou po hlavě. Nojó, únava dělá své.
Už je kolem 10, mé souřadnice se zasekly na obrubníku u vody a tudíž prošvihávám loučení se s Wenai, která se právě vyhrabala z věže a loučí se kdesi na nádvoříčku s Nayren a Sybilou.
Okolo 12 to již balí jak organizátoři, tak já s Nayren, s kterou jsme se konečně našly. Loučíme se s pány v kožíšku, objetí, polibky, výměna mailů, však to znáte a opouštíme tuhle senzační akci. Cestou se ještě vyhýbáme 2 vožralým vlezlým mudlům, kteří se k nám pořád vtírají.
Cestu vlakem Nayren téměř celou prospí, já se probouzím nervózně v pravidelných intervalech zda už nejsme v Brně a ti 2 vlezlí mudlové zřejmě obtěžují jiné lidi na druhé straně vlaku.
Již jsme v Brně, (pozn. sláva nazdar výletu, už jsme tady už jsme tu), nastává čas loučení a obrovské pusy pod stromem na nádraží, abychom s Eryan neuschly. (pozn. je přece 1.máj!).
Že se akce vydařila přímo famfárkově není pochyb a že se chystáme na další akci podobného rázu, tentokrát do Brna na hrad Veveří Vám dáme zavčas vědět. Pokud má někdo chuť shlédnout fotografie z této akce, nechť sleduje tento odkaz, kde by se v nejbližší době měly objevit.
http://www.beltine.cz/index.php
Přeji nádherný zbytek dne a doufám, že jste pukli závistí 😀