Nerys Heliabel Ghostfieldová, bývalá primuska nebelvírské koleje a důležitá osoba z Denního věštce. Sice ji pravidelně na chodbách hradu nepotkáváme, ale minimálně starší studenti rozhodně vědí, o koho jde. Nerys je jako stín, který dělá čest svému jménu. Copak nám o sobě asi prozradí?
S Nerys jsme se sešly v našem útulném hostinci U Tří košťat. Mezi sklenkami máslového ležáku a sem tam i něčeho jiného jsem ji musela nutně vyzpovídat. Každý ví, že narazit na ni je obecně skoro nadlidský úkol, proto jsem věnovaného času musela využít, jak nejlépe to šlo!
Denní věštec: Nerysko, v úplně první řadě mi dovol tě přivítat a poděkovat, že sis na mě našla čas. Určitě to nebylo snadné, co? – lehce se pousměje –
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Ale bylo, představ si, že se ti zázračně podařilo oslovit mě zrovna ve chvíli, kdy jsem už nic nedělala a zároveň se ještě něčemu dalšímu nevěnovala. Měla bys hrát loterii, máš pro to očividně talent. – uchechtne se –
Denní věštec: Ooo! Děkuji! Půjdu si ráno vsadit a uvidíme, jak dlouho mi to štěstí vydrží! No ale k věci! Teda k tobě. prohrabe se pergameny – Chtěla jsem na tebe jít s otázkou, jak se ti po takové době v Denním věštci líbí, ale zjistila jsem, že nevím, jak dlouho už u fochu děláš. Prosím, pomůžeš mi se dopočítat? Jak je to dlouho, co jsi Dennímu věštci věrná?
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Věříš, že to ani já nevím? Přesně jsem to nikdy nepočítala, ze začátku proto, že to pro mě nebylo moc důležité, a teď proto, že už mi tak dobře očividně paměť neslouží. Řekněme to asi tak, že jsem, co si lépe vybavím, v Denním věštci pracovala jako korektor už ve školním roce Léto 2013. – vraští čelo tím úsilím – Pravděpodobně jsem tedy nastoupila buď v tomhle roce, nebo o jeden či dva školní roky dříve. Zkrátka za časů šéfredaktorky Elennar Holkin. Je to tedy nějakých plus minus 10 školních let, jestli správně počítám.
Denní věštec: Fííha! – pískne – Tak to už bychom tě mohli skoro považovat za takovou fosílii redakce! Jsi s ní skoro srostlá! – zazubí se – Ale říkala jsi, že jsi nastoupila jako korektorka. Částečně ale plníš funkci redaktorky a také zástupkyně šéfredaktorky. Která z těch funkcí tě nejvíc baví? Naplňuje?
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Ano, začala jsem jako korektor a dlouho mi to vydrželo. Jako redaktor jsem se zapojovala zprvu příležitostně, když bylo potřeba, a s funkcí zástupce šéfredaktora to vlastně bylo podobné, nějak to vyplynulo. Myslím, že od svého prvního dne až do toho dnešního se vlastně vnímám pořád stejně – jsem korektor. Korektor a člen redakce, který pomáhá tam, kde je potřeba, tj. někdy sepíšu článek, někdy se povrtám v potrubí naší redakce… Upřímně, nikdy jsem nelpěla na oficiálních funkcích, protože když člověk chce pomoci a přiložit vlastní tvůrčí aktivitu, cesta a způsob se najde. – pousměje se – I když, říci si, že se po těch letech člověk konečně stal pravým Novinářským esem, to má své kouzlo. Vždycky mě ale na práci pro Denní věštec těšila především korektorská činnost, asi jsem masochista, ale opravdu mě to baví, bojovat se všemi těmi šotky v textech.
Denní věštec: No a ještě, že tě máme! Šotci a škrkny jsou strašné, vím o tom své… – zasměje se Vlastně když nad tím přemýšlím, jsi taková neviditelná, přesto nepostradatelná tvář redakce. Vážně jsi nikdy neuvažovala nad tím, že by ses na všechny ty příšerné hrubky v textech vykvákla a šla čistě jenom psát?
Nerys Heliabel Ghostfieldová: – trochu rozpačitě se pousměje – A víš, že jsem byla připravená korektorství nechat? Minimálně jednou. Tehdy jsem se potýkala s texty tak plnými šotkovin, že jsem si řekla, že na místě skončím, jestli se to buď nezlepší, nebo za svou práci nedostanu… ehm, vyšší plat. A to opravdu nejsem nijak chamtivý člověk! – snaží se pronést opravdu přesvědčivým tónem – Vlastně to bylo zrovna v čase, kdy se měnil šéfredaktor. – vzpomíná –
Denní věštec: Ách, chápu. – zajiskří jí v očích – Ale nakonec jsi nenechala a to je dobře. Ještě jsme tě otrávit úplně nestihli! Zmínila jsi změnu šéfredaktora a já… – rozpačitě se pousměje – Zajímalo by mě, jaký je podle tebe rozdíl ve vedení dnes a kdysi. Jak moc to naše nynější šéfredaktorka dělá lépe nebo hůř než její předchůdkyně?
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Zlá otázka. Ale nebudu se jí vyhýbat, to by bylo zbabělé. Předně je třeba říct, že jsem přesvědčená, že obě šéfredaktorky to vzaly tak, jak nejlépe dokázaly. Madam Elennar časopis přebírala bez předchozí novinářské praxe, a jestli si dobře vzpomínám, bez velkých ambicí. Prostě chtěla Denní věštec vést tak, aby byl pro čtenáře i nadále fungujícími novinami a aby přinášel radost, přestože naše redakce byla vlastně dost maličká. Pod jejím vedením jsme zažili pěkné časy navzdory starostem, kdo pro noviny bude ochotný psát. S příchodem madam Niane… došlo ke zlepšení na mnoha úrovních – s potěšením mohu říci, že můj požadavek na zvýšení platu hned při svém vstupu do šéfredaktorské kanceláře akceptovala. – směje se – Ale ono to nakonec není o platech. Denní věštec pod jejím vedením v prvních letech doslova rozkvetl, zažili jsme nejeden povedený projekt, redakce se po dlouhý čas ustálila a byla doslova podobná rytířům u kulatého stolu… Pro mě je to prostě nesrovnatelné. V obou obdobích jsem byla s vedením spokojená, u madam Elennar proto, že jsem v přímém přenosu viděla, jak se to dělá, co je pro vedení nutné, jak odhodlaně se madam potýká s problémy, u madam Niane jsem zase v přímém přenosu viděla, jaké to je, když nastoupí živel s novinářskou zkušeností a spoustou vizí v hlavě, které se prostě musejí realizovat. Taková energie by oživila i redakční hrobku! Řekla bych, že tím Denní věštec hodně získal při změně šéfredaktorů.
Denní věštec: – přikyvuje a usmívá se – Moc hezky řečeno. Madam Niane z toho bude mít jistě radost.
Když už jsi zmínila, že dřív byli redaktoři jako rytíři kulatého stolu, vidíš tady v tom teď nějakou změnu? Nebo redakce funguje, jako by byla na dvoře královny Niane? – usměje se –
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Je to o vývoji, a je to tak správně. Dřív jsem nás vnímala víc jako rytíře kulatého stolu, protože… já vlastně asi neumím přesně vystihnout, čím to bylo. Možná jsme byli stará garda „brachů“, která přežila společně všechny útrapy, což nás stmelilo do funkčního celku „ostatků“ různých dob novinářské slávy… – rozvažuje – Teď jsme taková organizovaná novodobá redakční armáda velkého pisatelského potenciálu, což má také své plus. Já jsem holt ale ten starý kmet, co zůstává, zatímco se Denní věštec a jeho členové mění. Možná proto je pro mě ono pomyslné období krále Artuše tím zlatým časem Denního věštce, na který moc ráda vzpomínám. – podrbe se na hlavě – Nebo je to tím, že jak už jsem ve Věštci poměrně dlouho, tohle období se mi nejvíce zapsalo do mysli a srdce a u toho ostatního už krapet senilním, kdo ví. – pokývá hlavou a s úsměvem umlkne –
Denní věštec: Tomu rozumím. Něco na tom rozhodně bude. A jak se vnímáš ty sama? Posunul tě Denní věštec za tu dobu někam nebo máš dojem, že tak nějak pořád stojíš na místě?
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Myslím, že mě práce pro Denní věštec rozhodně posunula dál, než bych si kdy já sama dokázala představit – na mnoha úrovních. Nezapomněla jsem znalosti, s kterými jsem jako korektor začínala, získala jsem za tu dobu praxi i jistou sebedůvěru, snad jsem pomohla zlepšit se v psaní i některým redaktorům. Že budu jednou sama redaktor, o tom se mi už vůbec nesnilo, a vida, mám za sebou už poměrně slušnou řádku článků. Získala jsem taky cenné zkušenosti života v redakci, které nakonec nasměrovaly i mé mudlovské působení do dnešní podoby, takže se dá říct, že ač žiju jako každý z nás dva životy, v obou se mi poštěstilo dělat, i díky Věštci a Hogwarts jako takovému, to samé, dělat to, co mě baví, s dvojitou dávkou zkušeností. Denní věštec je tedy projektem, kterému vděčím za hodně, naučil mě užít si šťastné chvíle a zároveň umění se vypořádat s těžkostmi redaktorské práce.
Denní věštec: Věřím, že je úžasné dělat, co tě baví. Však o tom každý sní. – usměje se A je to také krásnou ukázkou toho, že i z takové stránky může náš hrad fungovat.
No, ale když se vrátíme zase čistě k Dennímu věštci. Co takhle nějaký projekt nebo něco takového? Nechystáš se nás něčím překvapit? – nedočkavostí poposedne –
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Já, já ne! – zašklebí se – Ale Denní věštec nás určitě překvapí… třeba zase něčím děsivě strašidelným, blíží se přeci Halloween. Pravdou je, že Turnaj Shnilé dýně byl co do děsivých halloweenských překvapení nejspíš mým tvůrčím maximem, kde se jen těžko v budoucnu překonám. Čas ukáže. Víš, s mými projekty je to těžké. Tvořím především ze dvou popudů – když není co vydávat a když mě něco popadne tak, že to musí z hlavy ven. Máme nyní dost aktivních redaktorů, takže první popud se jaksi nedostavuje, a na druhý… si musím asi počkat, inspiraci neporučím. – pokývá laškovně hlavou –
Denní věštec: – spokojeně se zubí – Ano, tak to jsi mi právě odpověděla na další otázečku, takže popojedem!
Že pro Denní věštec pracuješ už skoro celou věčnost, to už víme, ale co tvá budoucnost? Myslíš, že za rok práskneš dveřmi nebo to spíš vidíš na další dlouho řádku let ve službách novinařiny?
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Tak to si netroufám odhadovat. – uchechtne se – Myslím ale, že ve Věštci zůstanu, dokud mě tam někdo bude chtít a potřebovat jako člověka. Je mi asi úplně jedno, pod jakou funkcí to bude, na těch mi nikdy příliš nesešlo, je to jen oficialita, podstatný je pro mě slib, který jsem dala kdysi Elennar, že jí pomohu, jak budu moci, a také madam Niane. Řídím se pomyslným heslem „jednou korektor, navždy korektor“, to ostatní se může měnit podle potřeb redakce. – pousměje se –
Denní věštec: Tohle „jednou a navždy“ je ale poměrně nebezpečné, víš to? – usměje se – Každopádně jsem si jistá, že by Denní věštec jako celek o hodně přišel, kdyby ses rozhodla prásknout dveřmi, takže to nezkoušej! – zahrozí brkem –
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Nikdy jsem se nebezpečných věcí nebála, nemám pud sebezáchovy, to se o mně už i na hradě ví. – uchichtne se – Budoucnost… Ošklivá otázka! Já si během let stanovuji takové schůdky, možná berličky, kdo ví. Tou poslední je, že nezfialovím, dokud nesložím zkoušku KOZA. A tu budu skládat právě letos. A pak budu před tou šeptavou otázkou stát znovu. Na jednu stranu jsem jako student moc spokojená, na druhou stranu s tím, jak mi ubývají studijní možnosti, je to volání do fialové čím dál citelnější. Pár nápadů na předměty už mám, o tom žádná, ale ten jasný impuls ještě necítím, či spíš, když se ozve jako loupání v kostech, snažím se mu srdnatě bránit. Své zfialovění tak nemohu vyloučit, ale zatím je to ve hvězdách, kdy a zda k němu nakonec dojde, protože… je to rozhodnutí nevratné, u těch jsem já vždycky trojnásob pomalá.
Denní věštec: No, a možná dobře, že tak! Já si nějak neumím představit, že bych ti najednou vykala! uculí se – I když studovat u tebe… – mávne rukou – Ale necháme se překvapit!
Na závěr už jen… co nějaká malá rada pro začínající novináře nebo ty, kteří nad tím uvažují? Měla bys?
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Hm… S ohledem na své vlastní zkušenosti a vize v novinářských začátcích… Nebojte se to zkusit, ať už je pro vás novinařina snem, nebo noční můrou. Nikdy totiž nevíte, jaké to novinářské nadělení pro vás bude. Můžete být mile překvapení a může vás to v mnoha směrech ovlivnit a změnit k lepšímu nejen jako redaktora, ale i jako kouzelníka.
Denní věštec: To je krásná rada, děkujeme za ni! – usměje se – A já ti tedy, Nerysko, ještě jednou děkuji, že sis na mě našla chvilku a trpělivě odpovídala na mé otázky a přeji ti, aby ti novinařina i nadále přinášela jen radost. – usměje se na závěr –
Nerys Heliabel Ghostfieldová: Je radost odpovídat tak skvěle připravenému redaktorovi, který se nebojí klást otázky přímo na tělo! – usměje se – Také děkuji!
Pro Denní věštec
Theresa Brendi
Super rozhovor 🙂