Chtěla jsem být novinářem – ale nikdy jsem se nenaučila psát novinové články. Každé prázdniny jsem se chtěla pěkné opálit – ale vždy vypadám spíš jako špinavá. Chtěla jsem se polepšit, ale jen jsem se zhoršila. Chtěla jsem mít jedničky… Ale málem byly trojky. A kolik dalších nesplněných přání užírá mysl každého jednoho z nás…
Než se ze stalagmitu a stalaktitu stane stalagnát, než se ty dva krápníky spojí, když je od sebe dělí jen milimetr, říká se jim krápník nesplněné touhy… Nebo nějak tak. Je to asi tak, jako když v obchodě zoufáte, že nenajdete tu jednu věc, kterou potřebujete… Vzdáte se naděje a pak, když konečně objevíte cenovku, zjistíte, že to je vlastně jen cenovka a že všichni ze skladu už odešli…
A dá se proti tomu bojovat? Vyhlásit demonstraci proti neplnění snů? Jediné východisko je touhy naplnit. Jenže ne vždy je to možné… A tak nám nezbývá než se těšit z toho, co se nám splní. Nezbývá než se pousmát nad tím, jak romanticky zní slovní spojení „nesplněná touha“.
Nejraději bych začala mluvit o tom, že nesplněné sny můžou být všelijaké. Ať už se týkají ostatních lidí, nás samotných, nebo něčeho materiálního, nebo jánevímčeho, vždy přináší zklamání. A zklamání není pěkná věc. Anna ze Zeleného domu je plná takových příkladů, měla život plný zklamání… I když po něm se jí její touhy častokrát splnily…
Když přišla do Zeleného domu, byla plna očekávání… Konečně našla místo, kde se bude cítit jako doma… Ale pak zjistí, že ji vlastně vůbec nechtěli, že chtěli chlapce… Přišlo hluboké zklamání, nesplněná touha zůstat tam… Nakonec se na ni poprvé usmálo štěstí a Marie s Matějem si ji nechali. A jakže to je s jejími vlasy? Zrzavé se jí nelíbí – hnusí se jí… Toužila mít havraní, černé… A tak neváhala koupit si barvu… Byla plná touhy být černovlasá… A jaké bylo její zklamání, když její vlasy zezelenaly? Nesplněná touha nebýt ryšavá…
A těch příkladů je tolik v životě každého z Nás. Nebo je tu snad někdo, komu se vždy splnila všechna jeho přání? Ne…