Zamyšlení nad včerejším dnem

11. září 2001. Černý den historie, který změnil v našich životech mnohé. A je jedno, zda se domníváme, že ty změny jsou k lepšímu či horšímu.

Svět se toho dne změnil.

Snad každý si pamatuje, co ten den dělal. Já seděl u počítače a hrál Operation Flashpoint. Bylo mi patnáct. Nechápal jsem. Nerozuměl.

11. září 2007, o šest let později, jsem poblíž Ground Zero stál. Byl jsem na tom místě. Cítil a náhle i pochopil to, co se tam stalo. Hleděl na seznam tisíců lidí, mnoho z nich nikdy nenašli. Vida to, co z WTC zbylo, jsem se toho dne ani nedivil.

Je zvláštní pocit být náhle součátí toho všeho. Vidět to na vlastní oči. Zanechá to stopu ve Vás samých. Hlavně, pokud si dokážete představit, jak se lidé v té budově cítili. Jak moc se báli, jak moc náhle i přes mnoho hodin cvičení, co by měli dělat, náhle nic nevěděli. Jak někteří prostě se smířili s osudem, a dali své poslední sbohem svým blízkým. A jiní se stali hrdiny toho dne, když pomohli druhým…a častokrát za to zaplatili svým životem. Ano, mluvím nejenom o lidech z budov WTC, ale i o policistech a hasičích města New York, kteří byli uvnitř budov a zachraňovali ty lidi tam. Nebýt jich, zemřelo by mnoho dalších lidí, kteří tak přežili. A přitom, když člověk čte ty jména na pamětních deskách u Ground Zero, uvědomí si, že nebylo „jen pár těch, co to nestihlo“. Bylo jich až žalostně mnoho. (NYPD ztratila 68 policistů a jednoho služebního psa, FDPD 341 hasičů a 2 zdravotníky)

Včera, 11.9.2008 to bylo sedm let, co spadli dvojčata WTC, bylo zničeno západní křídlo Pentagonu, a spadlo čtvrté letadlo poblíž Shankesvillu v Pensylvánii.

Mnoho lidí říká, že bychom na ten den neměli nikdy zapomenout. Ale…vidouce před rokem jistou monstróznost piety, říkám si, že více uspokojujeme vlastní potřebu o odpuštění, a dosti málo již myslíme na ty, kteří tam zemřeli. A dosti méně na ty, kteří po nich zde, na Zemi, zůstali. Nepřál bych si být jedním z mnoha těch, kterému jeho blízký zemřel osudného jedenáctého září. Nechtěl bych být tím, kdož ví, že toho dne si svou hrůzu prožije znovu. Uvidí ty záběry, v nichž je jistota toho, že právě teď můj manžel… manželka, syn či dcera, sestra… strýc… někdo, koho jsem miloval ze svého srdce, zemřel. Říká se, že v jednotě je síla. Že pomoc a soucítění druhých z Vás kus Vaší vnitřní bolesti dokáže odejmout.

Je to lež. S tou bolestí se musí každý vyrovnat sám.
11. září zemřelo následky útoků 3017 lidí. Ve World Trade Centru ztratilo své životy 2751 člověk, pád letadla na Pentagon zhatil 189 životů. Shankesvill vzal život 44 mužům a ženám.

Nyní, po tolika letech, je třeba si položit otázku, zda-li máme ještě co k 11. září říct. Či zda-li budou další slova jen neustálým omíláním, které bohužel začalo ztrácet význam.

Já svou odpověď mám. I myšlenku na to, co první udělám, až se vrátím do USA. Půjdu k Pentagonu, vejdu do parku a sednu si na lavičku č. 118.