Petronel: „A co svatá Barbora? Ta se přece dostala z vězení.“Uriáš: „Teď jde o to, jestli to bude umět taky dovnitř.“
Jakže to je s těmi svatými okolo Vánoc? Je jich tam hned několik. Já bych vám dnes ráda představila, jak to je s těmi mudlovskými! Naši Fleutýnku všichni dobře znají, mudlovského Ježíška nejspíše taky. Ale ponořme se společně trochu hlouběji.
Sv. Barbora
Hned 4. prosince se slaví svátek svaté Barbory. Ač je to krásné jméno, za starých časů Barbory chodily spolu s čertem a kozou postrašit děti. Trochu jako Mikuláš. Ale o tom až za chvíli. Barbory nebo Barborky, chcete-li, měly kontrolovat děti, zdali se správně a pravidelně modlí. Hodným donesly něco dobrého – oříšky, jablka či jiné ovoce. Ty zlobivé postrašily čertem nebo pleskly metličkou!
Co je ale známější, jsou barborky s malým „b“. Třeba nám kouzelníkům tento zvyk přijde nesmyslný, ale kdo ví. Možná to nějaké kouzlo má. Zkrátka a dobře si my ženy máme utrhnout višňovou nebo třešňovou větévku a dát ji do vázičky s vodou. Pak čekat, jestli rozkvete. A když rozkvete na Vánoce, tak se prý do roka vdáme! Vyzkoušíte to letos?
Sv. Mikuláš
Ale zpět k našim svatým. Hned v zápětí (6. prosince) už je Mikuláše. Toho jistojistě znáte i vy, kouzelnické děti. A pokud ne, teď se o něm dozvíte. Mikuláš chodil a chodívá také ve společnosti čerta, ale tentokráte i anděla. Ti pak hodným dětem rozdají nějaké dárečky, těm zlobivým někde bramboru, jinde uhlí.
Mikulášovi nesmí chybět berle nahoře zatočená a samozřejmě dlouhý bílý plnovous! A často s sebou nosí vševědoucí knihu. Údajně, aspoň se to vykládá na Hané, se Mikuláš spouští na zlatém laně nebo zlaté stuze z nebe. Asi je to šikovný kouzelník!
A jestli existuje Mikuláška? No jak by ne! I o té se píše v mudlovských historických spisech. Ne tedy o ženě Mikulášově, ale o jeho mamince. Dříve prý chodila s Mikulášem ona. Ale kdo ví, jak to bylo doopravdy.
A další zajímavost – okolo Mikuláše jich je nespočet. Proč chodívá po mudlovských rodinách Mikuláš se svým čertovsko-andělským doprovodem 5. prosince, když svátek slaví až 6.? Je to proto, že naši předkové brali začátek nového dne po západu slunce dne předchozího. A protože v zimě zapadá slunce brzy a Mikuláš chodívá až za tmy, brali to předkové jako následující den – tedy 6. prosinec.
Sv. Lucie
Pokračujeme v krasojízdě a podíváme se na zoubek svaté Lucii. Ta svůj svátek slaví 13. prosince. Jestli jste neznali Mikuláše nebo Barboru, chápu. Ale o Lucii snad něco tušíte. Bývala totiž vždy ochránkyní před čarodějnicemi. Tedy uveďme to na pravou míru – před černou magií.
Na sv. Lucii se údajně pořádají ďábelské reje. No..každý tomu říká jinak, nicméně čarodějné oslavy my jistě pořádáme. Ďábelskými bych je ale nenazvala. Noc před svátkem sv. Lucie je přímo dokonale magická a má obrovskou moc a sílu. Pamatujte na to.
A jak to brali naši předkové? Ti se čarodějnic báli, chtěli ochránit svůj dobytek – třeba tak, že je krmili těstem s kořením a zeleninou. To sice, jak víme, nemá žádný účinek, ale proč bychom chtěli dnes škodit dobytku… Mudlové si ale vymysleli spoustu dalších „hloupostí“, které je mají před čarodějnými silami ochránit. Žena například nemá tento den vstupovat jako první do domu, každý musí sníst česnek, nesmí se příst a tak dále. Jediné, co snad má smysl, je pořekadlo „Lucie, noci upije“, a někde se ještě povídá „a dne nepřidá“!
Sv. Štěpán
Ať vás nezahltím úplně, skončíme svatým Štěpánem, a tedy 26. prosincem. Svatý Štěpán byl patronem koní a do nedávna bylo u mudlovských dětí zvykem chodit na Štěpána koledovat do okolních domů.
Co mě ale zaujalo, to je mudlovský zvyk, kdy hoši obestoupili děvče a házeli na něj oves (patrně souvislost s patronem koní). A proč? Aby děvče bylo zdravé, obratné, červené a hezké a brzy se vdalo. Ač pro mě nepochopitelné, bezesporu zajímavé.
Doufám, že se vám článek líbil a obohatil vás o některé mudlovské (ne)zvyklosti. Těším se u dalšího společného povídání. Vy mi zatím povězte – znáte nějaké zvyky, jako je třeba ten s třešňovou větvičkou? Dodržujete nějaké?
Pro Denní věštec
Olivie Henrieta Větroplachá
Zajímavé seznámení se světci! Děkuji za ně.
Vida, hned dva zvyky znám ze svého dětství. U nás se dávala všem zvířatům vánočka, ale spíš než pro víru, že je to ochrání před zlým, jako projev sounáležitosti, že jsou naši, že chceme, aby se těm tvorům u nás žilo dobře, pro zpestření běžného jídelníčku. A že si na tom všechna zvířátka vždycky smlsla!
A taky se některé mé kamarádky rozhodly v raném dětství házet botou. Inu, asi tou dobou toužili po ženichovi či princi z pohádek. Kdo ví. 😀