Mé plány na začátek školního roku zahrnovaly především myšlenky na výuku, soutěže, možná i famfrpál, respektive každodenní život v Bradavicích se vším, co ho zahrnuje. Ještě v polovině září mě ani nenapadlo, že za necelých čtrnáct dní se vypravím do zahraničí na zájezd, se kterým nemám společného vůbec nic. Bohužel nebo bohudík jsem člověk, který má rád šílené nápady, a proto jsem se bez přemýšlení zapsala na exkurzi do Švýcarského CERNu.
Nejenže jsem čarodějka a v Bradavicích jsem se nikdy mudlovským vědám neučila, navíc jsem ani nikdy ve svém volném čase nesáhla po nějaké knize a nepodívala se fyzice na zoubek. To byl hlavní problém, kterému jsem čelila. Na začátku mi to přišlo legrační, postupem času jsem však začala litovat svého unáhleného rozhodnutí a dva dny před plánovaným přesunem do Švýcarska jsem uvažovala, jestli se nestavím do Kratochvilných kouzelnických kejklí a neseženu si nějaké zákusky, aby nikdo nezpochybnil, proč vlastně nemůžu jet.
To se mi však nakonec nepovedlo, protože mi na to přišla šéfredaktorka a zakázala mi vstup na Příčnou, abych jí mohla napsat reportáž. Včas jsem tedy dorazila na plánované místo a pomocí přenášedla v podobě otlučeného plecháčku se nechala odnést do švýcarských krajin. Tato exkurze zahrnovala i návštěvu některých dalších míst, což jsem v době zápisu na cestu netušila, tudíž jsem měla naději, že alespoň někde pochopím, co mi vlastně vykládají.
I proto mé srdce zaplesalo, když jsme se jako první objevili uprostřed malého náměstíčka ve vesničce La Gruyére. Ta je tak maličká, že projít z jedné strany na druhou zabere sotva pár minut. Je však nádherná; dýchá z ní historie a navíc je nejen z hradu vidět na hory a kopce s pasoucími se krávami kolem, což potěší nejednoho milovníka přírody.
Toto místo má i kouzelný nádech. V dobách dávno minulých se právě uprostřed vesnice stavěla hranice, kdykoli si mudlové usmysleli, že ve svých řadách odhalili čarodějku nebo kouzelníka. Rodiny z celého hornatého okolí se k té příležitosti sešly, aby se podívaly, jak hoří oheň. Povídá se, že zde minimálně dvakrát mohly zahlédnout i Vendelínu Výstřednici, může však jít jen o povídačku, která má pro slávu této kouzelnice zvýšit popularitu La Gruyére.
Pohled na náměstí La Gruyére (zdroj: zde)
Hned po krátké ranní procházce v horách jsme se všichni přesunuli do jiného prostředí, na nejznámější hrad Švýcarska, Chillon. Velmi dobře zachovalá tvrz ze 13. století, která stojí na břehu známého a významného Ženevského jezera, je častým turistickým cílem mudlů. I proto jsme přišli o výklad od průvodkyně. Možná to bylo ale i z toho důvodu, že zrovna Chillon žádný kouzelnický význam nemá. Ne, že by to někomu vadilo! Mudlové mají nádherné stavby a mají světu co nabídnout.
Pohled na hrad Chillon na Ženevském jezeře (zdroj: zde)
Hlavní část této exkurze se mi však déle vyhýbat nemohla. CERN. Pro spoustu přítomných bylo snem se do něj vůbec podívat, pro mě to bylo trochu stresující, přesto jsem byla plná očekávání. Podívat se na místo, o kterém jsem netušila ani ň, se mi totiž rozhodně zdálo dobrodružné! Výzkumné centrum pro jadernou fyziku, jak jsem si zjistila z brožurky, kterou jsem splašila někde po cestě, se rozkládalo na tolika pozemcích, že se nám poštěstilo spatřit jen některé. Přesto jsem si udělala poměrně nejasnou představu, že jde o místo, které má spoustu urychlovačů, ve kterých se sráží částice. Z náročné a téměř tříhodinové přednášky jsem si odnesla pár dalších detailů, které však nejsem schopná sepsat dohromady. Přesto – byl to zážitek! A rozhodně každému doporučuji, aby naplánoval něco podobně šíleného, protože to stálo za to. I pro absolutního nefyzika!
Pohled na urychlovače pod zemí (zdroj: zde)
Říká se, že to nejlepší vždy přijde na konec, a platilo to i tentokrát. Posledním bodem švýcarského kouzelna byla návštěva hlavního města Bernu. Zeleň, historické jádro a třeba i živí medvědi, kteří jsou symbolem této obce, učarovali nejednomu z naší výpravy. Okouzlující prohlídku jsem zakončila ve starém antikvariátu, kde jsem po prodavači vyprosila kouzelnické hýbající se pohledy, abych měla důkaz, že jsem nakonec opravdu jela a nezůstala schovaná na hradě. V opačném případě bych to rozhodně později olitovala!
Pohled na město Bern (zdroj: zde)
K večeru jsme našli všechny poztrácené a s pomocí plecháčku se znovu přemístili na hrad, kde na nás už čekala vydatná večeře od našich skřítků. Někteří obtěžkáni poklady nakoupenými ve Švýcarsku a jiní jen od hlavy až po paty plní zážitků jsme zmizeli za dveřmi Velké síně. Ale tam už se začal psát jiný příběh…
Pro Denní věštec
Narcisse Cinerea