Tenkrát o Vánocích

| Vydáno:
Nejsem člověk, co by se vyžíval ve Vánocích. Znáte to, děti řvou, koledové zpívají kolegy a vám tak akorát třeští hlava. Přesto mám nejraději Vánoce na Hogwarts a čas od času vzpomínám na ty úplně první v roce 2004.

Pod stromeček jsme tehdy nic nedostali. Ale přesto jsme měli to, co jsme chtěli nejvíc – naději a jeden druhého. Bylo nás na hradě kolem padesátky. Vyházeli jsme mrtvé účty, a tak jsme se na hradě krčili v takto malém počtu. Vlastně na hradě… ve Velké síni. Nikam jinam se totiž jít nedalo. Jestlipak víte proč?

A moudří už vědí, bylo to kvůli listopadovým událostem. Tehdy neshody ve vedení a přetížení madam Sefrenie způsobily to, že Sefrenie zamkla hlavní bránu mocným kouzlem a všichni zůstali venku. A co hůř, hrad zmizel! Po náročném jednání mezi madam Sefrenií a Nimrandirem a Nekrem se podařilo hrad obnovit. Jenže byl celý zamrzlý a nestabilní. Bůh ví, kam jej madam Sefrenie odčarovala. Nim se hned dal do náročné rekonstrukce a jediným bezpečným místem byla Velká síň.

Nikoho tehdy nenapadlo, že by jel na Vánoce domů. Rodiče brzy pochopili, že jsou svým ratolestem šumák a museli si na ně počkat až do prázdnin. Stromeček jsme si všichni společně usilovně představovali a v našich myslích bylo všechno nejzářivější a provoněné vůní pečeného štrůdlu a cukroví. Moc jsme toho tedy neměli. Nemohli jsme chodit do sklepení, do soubojáku a o funkčním famfrpálu se nám jen zdálo. Přesto jsme si to málo zvládli užít naplno. Pro nás to v tu chvíli bylo všechno. Do Velké síně jsme chodili za zábavou, za popovídáním a za vánoční atmosférou, která celou síň prostupovala. A spolu s ní naděje. Přežili jsme konec projektu a jako fénix jsme povstali z popela. A nestalo by se to nebýt Nima. Jen díky němu to tehdy neskončilo. Nime, díky.

Od té doby se na Hogu udělala obrovská spousta práce. A neudělala se sama. Za hradem stojí hodiny a hodiny našeho času, probděné noci nad esejemi a opravováním a mimo jiné i vztekání se, proč to nefunguje jak má. Hog je náš, jsme tu všichni společně, a jaké budou příští Vánoce, je jen na nás. Přeji si, aby byly šťastné a veselé.

Pro Denní věštec
Anseiola Jasmis Rawenclav

Autor

Anseiola Jasmis Rawenclav (Z)

Autorka je kousavá potvora, která občas překoná svou lenost a něco napíše. To, že se blíží, poznáte podle jejích vrzajících kostí. Historici stále marně pátrají po jejím rodném listu.

Komentáře

  1. Začátky jsou vždycky nej … vstup na HOG, první přátelství i první pády z koštěte na Famfrpále … z povídání o prvních Vánocích na mne padla nostalgie – ale taková krásná (asi je to padajícími vločkami za oknem) … všichni drželi při sobě a šlo jim o jednu společnou věc. Je úžasné, co se od té doby všechno podařilo 🙂 Díky všem 🙂
    Také Hradu a nám všem přeji, aby tyhle a i příští Vánoce byly nejen šťastné a veselé, ale hlavně společné a jak já říkám – „s úsměvem :)“.

  2. Přidávám se k přání, aby naše Vánoce, ty nadcházející i příští a přespříští a další a další… byli protchnuté společnou radostí z toho, že si je můžeme užít po kouzelnicku na místě tak krásném, jakým Hog beze sporu je! Děkuji za vaši vzpomínku, jaké to tu bylo, když tu řada z nás ještě nebyla. 🙂

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.