Krbelík nevyhynul!

Z vyprávění mého strýce Yana McTulla, kterak sir Armadal Killpatrick ku krbelíkovi přišel.

Můj prastrýc McTull se na jaře vrátil z Irska, kam ho pozval jeho dávný přítel, sir Armadal Killpatrick, aby mu pomohl vyřešit závažný problém, jenž sužoval jejich rodinné letní sídlo.
V dopise, který prastrýc obdržel, se psalo, že dům je okupován podivnými monstry nenechajícími nikoho vejít dovnitř. Rodina se po zimním pobytu na jihu ostrova vrátila na své panství a tam ji zastihly strašné zvěsti. Dům je nedobytný! Osoby, které se do doň pokusily vstoupit, jej zase ihned nedobrovolně opustily, jednou zavřeným oknem, v jednom případě komínem a v posledním dokonce v mlékařské konvi. Sir Killpatrick byl všecek zoufalý a naléhavě prosil prastrýce, aby nemeškal a vyrazil na zelený ostrov. Prastrýc, ač považoval nářky sira Killpatricka za přehnané, ihned zabalil a odjel. Lodí do Belfastu, kde naň přítel čekal a odtud do Sperrinské vrchoviny, v jejímž středu leží starobylý dům rodu Killpatricků.

Tato rodina sahá svými kořeny do hlubokého dávnověku, až k prastarým keltským druidům a z jejího lůna vzešla celá řada slavných irských čarodějů. Kupříkladu Drostan Killpatrick proslul v patnáctém století coby objevitel tzv. drostanské kletby. Po její aplikaci na vámi zvoleného nepřítele se tento promění v čistokrevného Angličana, což je v Irsku opravdu příšerná potupa. Nebo třeba Oisian Killpatrick, který jedním mocným kouzlem přičaroval celé kohortě britských kopiníků ohromné parohy. Vtip spočíval v tom, že kohorta se nacházela v hustém lese, kde pronásledovala irské zbojníky. Parohy vojsku znemožnily pokračovat v honičce, protože v hustém podrostu se zachytávaly za větve a zbojníci pohodlně ufrnkli. Oisian se tehdy stal málem národním hrdinou. A nyní se tento chrabrý rod neodvažoval vstoupit do vlastního domu!
Prastrýc se po příjezdu na místo ubytoval v domě Killpatrickova souseda Briana Fitzroye, který byl jeden z odvážlivců vnikuvších do domu. Měl na čele bouli zvící kachního vejce, pravou ruku v dlaze a levou nohu otočenou patou dopředu. Podivné bylo, že noha nebolela a fungovala zcela normálně. Potíž spočívala v tom, že vykročil-li Fitzroy dopředu, pravá noha ho poslechla, zatímco levá vyrazila po svém, čili vzad. Fitzroy se tedy točil na místě, dokud nepadl na zem, stižen motolicí. Jeden přítel mu poradil, aby se pokusil jít pravou nohou vpřed a levou zároveň vzad, ale zkuste si to! Je to marné. Nicméně všechno zlé je pro něco dobré a prastrýci tato lapálie s otočenou nohou napověděla, že tvor okupující dům je nadán jistými čarodějnými schopnostmi. Noha byla totiž očividně otočena nějakou kletbou. Kdyby byla vypantěna jen brutální silou, patrně by si Fitzroy své kolo-kolo mlýnské tak neužíval.
Další zajímavou indícií bylo, že každý, kdo do domu nakoukl, popisoval zákeřného tvora zcela jinak. Proto také dopis uváděl, že dům je okupován několika monstry. Fitzroy tvrdil, že se naň ve vstupní hale vrhl obrovský prašný oblak, který ho vyzdvihl z podlahy, omlátil mu hlavu o mosazný lustr, a pak jej vymetl komínem ven, kde si nebožák zlomil ruku. To, že má levou nohu namířenu opačným směrem, zjistil až tehdy, když chtěl z místa incidentu kvapně zmizet. Naproti tomu Killpatrickův majordomus popisoval běsa jako obra, který má místo prstů na rukou deset dalších svalnatých paží, takže je schopen své oběti nafackovat s neuvěřitelnou kadencí. To se bohužel stalo i majordomovi, takže toho skrze nateklá ústa mnoho dalšího neprozradil.
Poslední obětí nevítaného hosta byl místní mlékař, který netuše ničeho zlého vstoupil do domu, aby si nechal zaplatit měsíční paušál za donášku mléka. V hale byl překvapen malým tvorem, kterého vypodobnil jako celkem roztomilého medvídka. Jenže medvídek se před jeho očima proměnil v horského šotouše a milého mlékaře nacpal do jedné prázdné konve od mléka a hlasitě hýkaje smíchy, dokoulel ho i s konví na hranice pozemku. Tam s hlasitým prásknutím zmizel. Mlékaře z konve vyprostil místní kovář se slovy: „Už to nepij!“
Tehdy prastrýc začal tušit senzaci. Vzpomněl si na dávné školní učebnice péče o kouzelné tvory a na vybledlý obrázek drobného stvořeníčka, podobného medvídku. Obrázek byl vytištěn v kapitole „Vyhynuvší tvorové“ a pod ním stálo drobnou italikou: „Krbelík irský – poslední žijící exemplář z domu sira Heaneye.“ V odstavci pod obrázkem bylo psáno, že tito mocní ochránci rodinných krbů (odtud jejich jméno) žili po mnohá staletí v domech irských kouzelníků . Byli věrní domům a rodinám a měnili místo svého působení jen tehdy, byl-li jejich příbytek srovnán se zemí. Na rozdíl od domácích skřítků nevykonávali žádné domácí práce a byli v podstatě vlastními pány. Celé dny se povalovali před krbem a nahřívali si chlupatá záda. Běda ale, vstoupil-li do domu někdo, kdo měl s jeho obyvateli zlé úmysly. Krbelík se z roztomilého plyšáka dokázal proměnit v libovolné monstrum a jeho zlomyslnost vůči vetřelci byla bezbřehá. Vymetání cizích elementů komínem byla ještě docela nevinná zábava a Killpatrickův krbelík se k ní patrně uchýlil jen proto, že Fitzroy neměl postranní úmysly a jen nedopatřením se ocitl v prázdném domě hlídačova pána. Totéž lze řící i o mlékaři a majordomovi. Nikdo z nich nezaplatil krbelíkovu aktivitu životem a to byl věru úspěch, jehož se mnohým v historii nepodařilo dosáhnout.
Takže prastrýc nabyl přesvědčení, že tvor v domě je krbelík. Ale kde se tam u všech všudy najednou vzal, když má být vyhynulý? Pátrání nabylo nového směru a bylo převážně úkolem sira Killpatricka. Ten se jal rozesílat sovy všem větvím svého košatého rodu, aby zjistil, zda někdo z příbuzných nedávno nezemřel a jeho dům nebyl zbourán. A vskutku. Jedna z odpovědí uvedla, že před několika týdny zesnula v pánu Harawein O´Marová, doživší se požehnaného věku jednoho sta a šedesáti osmi roků, ve svém domě poblíž vesnice Rumplwaith. Bohužel místní venkované neměli starou dámu nijak v lásce a ve snaze zamést „po té staré čarodějnici,“ využili služeb a dovedností jednoho zdejšího rodáka, momentálně žijícího v Belfastu, a dům vyhodili do povětří.
Takže to by mohlo být ono. Zbývala poslední zkouška. Je-li v domě opravdu krbelík a střežil-li skutečně madam Harawein, měl by sir Killpatrick moci vstoupit do domu bez sebemenších potíží. Sir Killpatrick je ovšem srdnatý syn svého národa a tak posilněn řádně lahví irské whisky, vydal se ku svému letnímu sídlu. Prastrýc McTull jej kryl z bezpečného povzdálí, připraven v případě neúspěchu zachytiti přítele trampolínovým kouzlem v letu. Mírně škytající sir Killpatrick se před veřejemi domu zhluboka nadechl a vstoupil. Po několika minutách se zase objevil venku a za ním se batolil roztomilý, medvídku podobný tvoreček s širokým úsměvem.
Ano, byl to krbelík. V domě své věkovité paní, madam Harawein přežil téměř jedno a půl století, aniž by tušil, že jeho jméno figuruje na seznamu vyhynulých druhů. Velice se tomu nasmál a na svých osrstěných prstíčkách vypočítával prastrýci a siru Killpatrickovi všechny své žijící příbuzné. Omyl v učebnici vysvětlil velice jednoduše otázkou: „Nebyl autor Angličan?“
Dále pánům sdělil, že sídlo Killpatricků je nejbližší dům příbuzných od domu jeho zesnulé paní a on ve svém věku již nerad cestuje daleko. Vlastně si ani nevzpomněl, zda vůbec kdy někam cestoval. Sir Killpatrick jej samosebou ochotně přijal do svých služeb a vděčný krbelík vrátil Fitzroyovu nohu do původního směru. Vděčný Fitzroy odešel na pivo.
Majordomus po několika dnech splaskl do původní podoby a rozřezanou konev mlékaři zaplatil sir Killpatrick. Nakonec se všichni zúčastnění shodli na tom, že co jsou všechny boule, modřiny a puklá konev proti zjištění, že irští krbelíci nevyhynuli.
S úctou Benjamin Drum