Co tají Serge Renine?

Jak jsem slíbila, pokusila jsem se zjistit něco více o důvodech, které vedly pana Renina k náhlé rezignaci na místo kolejního ředitele Mrzimoru. Na otázky mrzimorských studentů odpovídal včera s vážnou a zasmušilou tváří:
„S mou drahou polovičkou to samozřejmě nesouvisí, vyučovat budu, z této školy mne hned tak někdo nedostane.“

Když se některé dívky s takovým vyjádřením nechtěly spokojit, prohlásil s relativně tragickým výrazem, že „z velmi závažných důvodů“ a že se „vážně na tuto pozici už necítí“.
K otázce, kdo bude jeho nástupcem, řekl pouze: „To se nechte překvapit.“

Pan Serge potom zmizel a já se z jistých zdrojů dozvěděla, že byl viděn ve Velké síni a že se tam bavil s ostatními jakoby nic. To mi bylo divné. Rozhodla jsem se to prověřit a použít k tomu poněkud investigativní postup.
Po příchodu do Velké síně jsem zjistila, že pan Renine bezstarostně rozmlouvá s profesorem Kilahimem o nějakém králíkovi. Patrně jde o králíka, o kterém začal bájit již v den své svatby a kterému byla věnována blesková soutěž, v níž pan Serge žádal studenty o rady, na co by si měl „dát pozor při koupi králíka“. Poslala jsem mu odpověď pouhých deset minut po uzávěrce a on naprosto byrokraticky trval na tom, že ji již nemůže přijmout a dal mi nula bodů! Přitom jindy se zde na hradě kdejaké zdržení vysvětluje tzv. bradavickou půlhodinkou, o kterou se místní čas opožďuje za venkovním, a najednou, prosím, se bazíruje na každé minutě!
Nu, dobrá, to sem teď nepatří. Ale už ta zmínka o „drahé polovičce“ (viz výše) také ledacos naznačuje a případ s králičí soutěží tomu jen nasvědčuje (lacino získal rady a pak mi upřel odměnu) – není snad krásná paní Anseiola natolik náročná, že panu Reninovi plat kolejního ředitele nepostačuje a on se poohlíží po výnosnějším místě? Což třeba na ministerstvu kouzel?

Pan Renine však nejen že tlachal s panem Kilahimem o délce králičích uší, ale dokonce nepokrytě flirtoval s mrzimorskou primuskou Felicitas Frobisherovou, které se prý jeho králíček „vybobkoval do výstřihu“.

Když jsem viděla ten kontrast s profesorovým sklíčeným vystupováním v naší společenské místnosti, rozhodla jsem se investigativně vyzkoušet jeho reakci malou hysterickou scénkou.
Velice mě překvapilo, že nejenom že profesor Renine po mém plačtivém výstupu, „jak nám to mohl udělat“ a „jak se tu může tak bavit, jako by se nechumelilo“, téměř ani nepřerušil své banální klábosení (řeč mezitím přešla na jakousi ligu), ale dokonce naše primuska Felicitas zcela nevzrušeně opáčila, že o Reninově odchodu již ví a že to je „už dohodnuté“! Co se tu před obyčejnými studenty tají?!
Profesor mi pak na mé výčitky sarkasticky odpověděl, že nevidí nic špatného na hovoru o králíkovi či lize. A ještě se šel provokativně podívat z okna a že prý nechumelí, nýbrž oblohu máme jasnou.

Bylo tedy profesorovo dojemné loučení s mrzimorskou kolejí pouhou přetvářkou? Bylo jeho ujišťování, že nás všechny má rád, pouhou licoměrností, zatímco skutečná Reninova tvář je tváří bezcitného cynika?

Ale není to tak jednoduché… Soví poštou mi přišel malý pergamenový svitek psaný elegantním rukopisem:
„Sl. Glisová, nezlobte se na mě. Pro mě to taky není jednoduché.“
Potom mi ještě vyřizovala Lucy Koralka, že ji pan Serge požádal, aby mi řekla, že se na něj nemám hněvat a že má „jisté problémy“. A že to teď „má dost těžké“.
Je tedy Reninovo bezstarostné a arogantní chování obrannou maskou, která skrývá citlivého a křehkého muže, potácejícího se pod tíhou vážných problémů a starostí?

Zatím nevíme. Otázka, co vlastně tají Serge Renine, zůstává nezodpovězena, jen ten otazník se snad ještě zvětšil.