*Bradavický fantom*

| Vydáno:


V osmdesátých letech sedmnáctého století vyšla v Itálii nová hvězda operního nebe. Byl to synek prostého venkovského učitele a jeho jméno bylo Enrico Ravioli. Ač pocházel z prostých poměrů, došel svým pěveckým uměním až ku dveřím nejvybranější italské společnosti a ta ho zahrnula vroucí přízní a chválou. Enrico se záhy zbavil prostého jména, jenž nosil po svém otci a v hudebním světě proslul coby Enrico Amplioni, italský skřivan. Jeho umění bylo obdivuhodné. Nejskvostnější paláce se před ním otevíraly a nejhonosnější domy si považovaly za čest jej hostit. Sám lombardský kníže, Umberto Kalhotti, jej nazval Cantilenissimo molto decibello! A Enrico zpychl. Zapomněl na své chudobné začátky, kdy zpíval na kruchtě kostelíku svaté Maccarony v rodné vsi pod Etnou. Zapomněl na slova svého otce, který mu kladl na srdce, že pyšný pytel nabije si pysk a zpíval jen movité šlechtě, zatímco pro italskou chudinu již ani nepípl.

A tehdy začíná onen příběh, na jehož konci není Enrico operním skvostem, nýbrž Bradavickým fantomem, jemuž studenti familiérně přezdívají „Hulákavej Henry.“
Na trůn Velké Británie měl právě dosednouti Jakub, toho jména druhý, a protože Británie nikdy neproslula interprety a autory vážné hudby, byl povolán italský div, Enrico Amplioni, aby zapěl na slavnosti korunovační. Enrico se vzpouzel, protože se obával, aby v sychravém ostrovním podnebí nepřišel o hlas, ale když mu kníže Umberto nabídl svou osobní šalupu, která umělce ve všem komfortu dopraví do Anglie a zpět, Enrico milostivě souhlasil. Nalodil se na palubu a vyrazil. K jeho velké smůle jsou Italové sice národem velice muzikálním, leč ve vodách kanálu Lamanšského se vyznají jako koza v petrželi, takže šalupa i se Skřivanem byla nevelkou bouří zahnána daleko na sever od Londýna a tam sebou majzla o břeh. Enrico byl polomrtev hrůzou dopraven na souš, kde se ho ujal místní hospodský Horatio Benbow. Ten ho uklidil do tepla své nálevny, vysušil a nakrmil. Enrico však nedobrovolnou koupel draze zaplatil. Z jeho hrdla se neozýval sladký tenor, leč nachlazené chraptění, podobné sypajícímu se štěrku! Maléro grandissimo! Zoufalý pěvec nabízel všem místním felčarům hory doly, pokud mu navrátí jeho výrobní prostředek, ale všechno bylo marno. Zkoušeli, co se dalo. Od zábalů z koňského hnoje až po syrová slavičí játra, ale Enrico chraptěl stále hůře.
Když už italský pěvec uvažoval o sebevraždě, objevil se náhodou v hostinci kouzelník, který putoval kolem a zastavil se jen na oběd. Doslechl se samozřejmě o taliánově tragédii, a protože to byl člověk hodný, nabídl mu pomoc. Vysvětlil mu, že on sám sice není nijak zkušený léčitel, ale může ho zavézt do jednoho špitálu, kde mu zcela jistě a rychle pomohou. Enricovi nic jiného nezbývalo a souhlasil. Tím špitálem nebylo nic jiného než bradavická ošetřovna a tím kouzelníkem byl tehdejší ředitel Bradavic, sir Artur McTull z Deerfordu.
Dopravil nebohého zpěváka do hradu a tam ho předal personálu ošetřovny. Zkušení léčitelé se na Itala zběžně podívali, navařili něco málo lektvarů a během půl hodiny již tenor radostně kvílel jako dříve. Jeho vděčnost jakoby neznala mezí. Nabízel řediteli zlato, klenoty, palác v Lombardii a nakonec i podepsanou podobenku od mistra Mazaniniho. Ředitel však o žádné světské statky nestál a řekl pěvci, že jestli se chce škole nějak odvděčit, mohl by zazpívat studentům na slavnosti, kterou hodlali uspořádat na počest muzikusova uzdravení. A tehdy se Talián nafoukl. On, který zpívá pro nejpomazanější hlavy a uši světa, že by měl své umění dávat v plen nějaké bandě nedospělých anglických spratků? Nikdy! A ve své nebetyčné pýše řediteli řekl: „To raději budu tisíc let kvílet v hradní věži, než bych se zahodil s tou nedorostlou cháskou!“ .

To ovšem bylo osudné. Enrico neměl ani tušení, že internátní škola, ve které ho uzdravili, se zabývá výukou čar a kouzel, takže nepředpokládal, že ředitel mu jeho přání hravě vyplní. Stačilo jedno mávnutí zimostrázové hůlky a pěvec se ocitl v kulaté věži, které se od té doby posměšně říká „Operajda.“ .

Jakub II. si musel vystačit s narychlo povolaným sborem Třeboňských pištců a Hulákavej Henry si ještě odkroutí nějakých 677 pěveckých sezon. Dobře mu tak.

Komentáře

  1. kloubouk dolů – Opět klobouk dolů, mistře. Velmi detailní historické líčení plné faktů. Není jiné, než pozitivní kritiky. Těším se na další odhalení z kouzelnické historie. 🙂

  2. Bravissimo, – Benjamine, skvělá historická studie, a navíc podaná tak zábavnou formou! Jen…ten McTulll…to je ten tvůj pověstný a často citovaný prastrýc? Takže ty jseš ředitelský prasynovec? To si tě budu ještě více považovat!

    1. Re: Bravissimo, – Ahoj Sophie. Má matka pochází ze skvostného rodu McTullů, kterýžto se honosí věkovitou historií a tradicí. Myslím, že jsem toho po nich zdědil dost, takže jsem taky takovej mektal

  3. Omluva autorovi… – Oficiálně se tímto omlouvám autorovi ze popletení Lamančského a Lamanšského průlivu (kanálu). Už by to mělo být v pořádku. Nemám pro to omluvy. Očekávám trest. Děkuji.

    1. Re: Hm hm … – Po zhodnocení všech pro a proti jsem objektivně usoudil, že bych to já být neměl. Pokud se dozvím nějaké podrobnosti o tom, co po předhození hadovi následuje, možné své rozhodnutí změním 😉

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *