Pokud toto čtete, tak dorazila jedna z mých statečných sov do redakce DV… Tím jí samozřejmě děkuji a vyřizuji, že vracet se nemusí.
Myslíte si, že jsem snad krutá? Ne, to ne, to je její vánoční dárek, letět zpět za mnou by bylo pro ni životu nebezpečné. Krutá mrazivá Sibiř není nic pro jemné sovky.
Opeřenci mrznou v letu, ryby v ledových koulích se stávají těžítky a bradavičtí studenti tuhnou.
WELCOME IN MRAZÁK je psáno na každé zamrzlé kaluži a tučňáci nám zpívají ukolébavky. Po celý rok.
Ale jedna zimní věc nám v mrazáku chybí… Vánoce.
Všichni tady vzpomínáme na oheň v krbu a voňavé linecké cukroví, co skřítci pečou po nocích v bradavické kuchyni.
Myslím na své první Vánoce ve škole… Stromky obsypané rampouchy (abych se přiznala, ty zmrzlé tyčky mi až tak nechybí), duchové chrastící rolničkami… Cesta k havraspárské společenské místnosti ozdobená modrými stuhami a stříbrnými postavičkami mocných kouzelníků… Brnění zpívající koledy… Chodba k učebně OPČM proměněná v hladké kluziště… A pak havraspárská místnost, ach… Modří dráčci poletující pod hvězdným stropem a plivající stříbřité obláčky ve tvaru sněhových vloček, nikdy neubývající mísa cukroví a krbová římsa zaplněná tancujícími perníčky. A pak stromek… Vysoký, postříbřený, s indigovými mašlemi a baňkami, ve kterých doopravdy sněží.
Ale tady na Sibiři-mrazáku chvíli jen postojíme pod hvězdným nebem s kouřícím hrnkem svařeného vína, který nám připomene kouzelnou vůni Vánoc. Skořice a hřebíček, však to znáte. Koukáme na padající zmrzlé sovy a něco si přejeme.
Já si přeju Vánoce…