Autor: Phillipa O Connel (S)

Kolik ti je let?

Sedmnáct.

Jak dlouho ti je sedmnáct?

Už nějakou dobu.

Vypadáš na to…setři si tu rtěnku a připrav se umřít.

(Buffy, 1998)

Pokud toto čtete, tak dorazila jedna z mých statečných sov do redakce DV… Tím jí samozřejmě děkuji a vyřizuji, že vracet se nemusí.

Myslíte si, že jsem snad krutá? Ne, to ne, to je její vánoční dárek, letět zpět za mnou by bylo pro ni životu nebezpečné. Krutá mrazivá Sibiř není nic pro jemné sovky.

Jaro je tady. Pozná se to tak, že to pan ministr Bursík napsal na papír a vydal. A on tomu přece rozumí. A taky šéfuje. Takže když jsem se včera choulila v rohu polorozpadlé boudičky na zastávce tramvaje a snažila jsem se najít místo, kde mi nebudou padat ledové krupky do obličeje, uklidňovala jsem se tím, že se jedná jen o jarní deštík, a ty, jak známo, rychle přejdou.

Už jste to taky slyšeli? Je to tady … konečně se dá láska a vášeň měřit. Korejci přišli s poměrně jednoduchým nástrojem, který je použitelný dokonce skrze váš mobil. Jak prosté, konečně tak máte možnost se dozvědět, jestli je váš protějšek ta správná třístovka, která ve vás zapálí oheň vášně, nebo ušmudlaná dvacítka, co zítra skončí někde pod mostem bez vkusu a vašeho srdce.

Pokaždé se pousměji nad výpadkem elektřiny. Je zcela jasné, že jakmile vše naskočí, čekají svět bouřlivé stížnosti na nedokonalý a pomalý systém oprav. V dnešní době si totiž neumíme představit svůj život bez elektrické energie.

Bohužel vás musím informovat o akutním problému letošního velmi teplého podzimu. Slunečné babí léto s modrou oblohou vylákalo nespočet mudlů ven do přírody. Což je sice chvályhodné, ale na druhou stranu se za těmito procházkami do strání a lesů se skrývají mnohé komplikace, které se objevují již nyní a s následujícími dny budou nadále narůstat, nebojím se říct do obřích rozměrů. (Ne, nebojte se, obři jsou zalezlí v horách a na veřejnosti se neukazují)

„Co je jaro a kam mizí…?“ ptám se sama sebe poslední čtyři roky. Prý je to něco kouzelného, něco svěžího, co přichází po bílé studené zimě. Každý rok na to čekám. Ale vždy to dopadne stejně… V březnu pohledem zavadím o poslední hroudu sněhu před domem a hnědavou hlínu vykukující zpoza keře a když znovu otevřu oči, je všude tetelící se horko, zelené paseky, melouny a jahody.

Žlutooranžové šeptání do dlaně…

I kameny mluví. Nevěříte?

Kolem 21. března všichni očekávají příchod jara. Někdo v noci čeká u velkých kyvadlových hodin, které úderem dvanácté odbíjí půlnoc. Někdo zase každý den vyleze na strom a dalekohledem rentgenuje jih, zda neuvidí hejno vlaštovek. Někteří zapřísáhlí rybáři, třeba můj děda, považují jaro za okamžik, kdy na pole přiletí rybárky.

Ale pro mě začíná jaro tím, že začnou kvést pampelišky a u mne se opět po roce projeví vrozená vada – alergie.

…jak jsem ho viděla a jak jsem ho měla spočítané před pěti lety. A s odstupem času vidím, že se nic nezměnilo…nic se neztratilo, ba naopak…rozrostlo se do neuveřitelné šíře:)

Nedávno jsem jela tramvají. Nic moc, říkáte si, že? Ale já tímto dopravním prostředkem jezdím v Olomouci strašně ráda. Když projíždíme historickým centrem…cítím, jak se ta rozklepaná plechová krabička plná lidí, při každé otáčce rozhoduje, zda pokračovat ve vyježděných kolejích nebo jestli to stočí do nejbližší úzké uličky po hrbolatých dlažebních kostkách.

Někteří z vás, samozřejmě ti pozornější a vytrvalejší, si jistě všimli, že během posledních nocí okolo druhé hodiny ranní, se pravidelně schází ve Velké síní tajný, nejmenovaný živel béžové barvy. A během dlouhé, temné zimní noci z 29. na 30. ledna mudlovského času se TO stalo.

Každý kámen má duši. Nevěříte?

Někteří z vás si možná vzpomínají na úžasnou famfrpálovou Cullenovu fintu z roku 1957. Ale můj vnitřní duch mi říká, že vás moc nebude. Protože většina z našich pravidelných čtenářů si napamatuje ani to, co bylo minulý měsíc, natož odrážecký zákrok před půl stoletím v poměrně malé skotské regionální lize, který se mimochodem už nikdy nepovedlo zopakovat. Proto vzniká tento cyklus na pokračování, který má vám, milí čtenáři, připomenout krásu zaprášených archivních sportovních záznamů, schovaných třísek z oblíbeného koštěte a především obnovit slávu Lothianských valkýr!!!