Jistě jste si všimli, že naše řady za pár dní rozšíří malí prvňáčkové. Tato událost mne inspirovala k tomu, abych opět napsala další článek (pokud má někdo touhu házet po mně shnilé ovoce, tak ať si zkontroluje jeho stav, dostat nahnilým jabkem do oka není legrace, když ovšem bude shnilé úplně, ani to nepoznám).
Položila jsem několika jedincům a sobě otázku, jak vypadal jejich první den ve škole.
Ovšemže pro každého je důležité něco jiného a každý bude vzpomínat na svůj historicky první den jinak. Mou první obětí se stala tradičně Arya De Hall. Nejspíš to bude tím, že byla na ICQ zrovna online, a tak byla i hned na ráně. Zde měla být původně její citace, ovšem historie se mi nějakým záhadným způsobem neuložila, takže mi nezbývá, než to shrnout vlastními slovy. Milá Arya byla děsně vyděšená a nejvíc se bála svých modrých spolužáků. Prý jsme jí připadali strašně zlí a uzavření.
Mým druhým úlovkem se stala jistá nebelvírská slečna. U ní mám podezření, že buď trpí úplnou senilitou, nebo se mi z nějakého záhadného důvodu (světe div se) nechtěla svěřit. Napsala mi: „No já už si to nepamatuju.“ Tyto odpovědi ovšem byly nejčastější, takže rozhodně není sama. Kdyby se však někdo ptal, proč nebylo zveřejněno její jméno, tak vězte, že by to ničemu nepomohlo.
To někdo dokáže vzpomínat pouze na onu místnost, kam i králové musí chodit pěšky, že Erico Rose Willison? Ta napsala: „…nejvíce vzpomínek z toho dne mám na ty bíle vymalované, zrovna vydezinfikované, záchodky. Ty jsou nezapomenutelné.“ No já tedy nevím, ale pro mne byly důležité jiné věci.
Myslím si, že zbytek došlých odpovědí by mohla shrnout Linssi Jane Cloverová: „Nevím, jestli si ho pamatuji, ale myslím, že jsem byla hrozně nedočkavá a už jsem strašně chtěla zařazování. Bloumala jsem po hradě, dělala nováčkovské soutěže a seznamovala se se vším novým. Byla jsem nadšená, protože vnitřek hradu předčil všechna má očekávání.“
Já bych svůj první den popsala nějak takto:
„Byl nezapomenutelný. Když jsem přišla před bránu, zrovna se otevírala. Moji budoucí spolužáci, kteří měli štěstí a narazili na tyto stránky v době registrace, na tento okamžik čekali i několik týdnů, takže brána dopadla neslavně. Sotva se otevřela, byla vyrvána z pantů. Některým velmi inteligentním jedincům nestačilo proběhnout jednou, ale zkusili si to dvakrát, třikrát, nebo dokonce i čtyřikrát, za což byli popadnuti za límec a vyhozeni ven s tím, že o mulťáky nikdo nestojí.
Sotva jsme se dostali dovnitř, čekala na nás veliká místnost s lavicemi. Na každé lavici ležel pregamen, brk a trocha inkoustu. A začalo se psát. Někdo byl hotov hned. Zvládl totiž esej na téma Můj vztah k hůlce napsat dvěmi větami, včetně podpisu. Tito jedinci byli odvedeni bočními dvířky. Krátce po jejich odchodu jsme slyšeli něco jako: „Auuuu….“ Když jsem vyhlédla z okna, tito géniové měli na zadní části těla obtištěnou botu a běželi kamsi do dáli.
Já jsem konečně dopsala. Popsala jsem půl pergamenu, kde jsem hůlku velmi kritizovala. Stejně jsem se však bála, že je to málo k přijmutí. Do hradu jsme vpuštěni ještě nebyli. Když mi okamžitě nepřišla žádná sova s informací o mém případném přijetí, nenapadlo mě nic inteligentnějšího, než se vrátit a esej napsat znovu. Naštěstí mi však zbylo ještě dost inteligence, abych to poznamenala hned na začátek eseje, že ji píši již podruhé.
Nakonec to pro mne a pro několik dalších dopadlo velmi dobře a mohla jsem překročiti práh našeho slavného institutu. A zase mne očekávalo psaní. Vyplňovala jsem dotazník, který se týkal barvy pleti, očí a vlasů. Nakonec jsem přestála i tuto úmornou práci. Jelikož jsem tady z rozlehlosti hradu a jeho přilehlých pozemků byla celkem zmatená, přečetla jsem si návod pro nováčky, který byl v jakési chodbě přišpendlen na stěnu. Poučena jsem vyrazila na nákupy. A čekalo mne veliké překvapení. Měla jsem velmi málo peněz a ještě jsem musela ušetřit jeden galeon. Tak jsem si koupila jen nějaké hadry, co držely pohromadě pouze silou vůle, párátko s blánou z křídla netopýra a opelichanou sovu, jež dostala hrdé jméno Black Milk.
Po menších problémech (jen tak mezi námi děvčaty, zjistila jsem, že ponožky opravdu na uši nepatří) jsem se dokonce zvládla, bez pomoci, obléci. A teď přišlo to pravé. Dorazila jsem do Velké síně a na rozřazování do kolejí. Moudrý klobouk měl spousty otázek. Mezi posledními se mimo jiné zeptal, kam bych se chtěla dostat. Ani nevím proč, řekla jsem, že by se mi líbil Havraspár. Mé přání se díky bohu vyplnilo a nyní za tento svůj nápad děkuji všem bohům, jejichž jména znám.
S nadšením jsem se pouštěla na průzkum. Mohla jsem si sice nechat poradit, ale zvolila jsem raději metodu pokus-omyl a všechno jsem zde prošmejdila. Od sklepa, přes Prasinky a Příčnou až po půdu. Občas mi vynadal nějaký starý dědek, ale nic horšího se mi díky bohu nestalo.“
(použit úryvek ze soutěže Prvý deň)
Poznámka pod čarou: děkuji všem, kteří mi odpověděli. A že vás tedy bylo pomálu…