Zrovna jsem se vracela z návštěvy Prasinek a těšila jsem se, že něco schroupu ve Velké síni. Pomalu jsem otevřela dveře a nenápadně vklouzla dovnitř. Nikdo si mého příchodu nevšiml, všichni totiž měli oči jen pro souboj, který se právě odehrával. Katy Ritch byla plně zaujata odháněním jakéhosi podivného zvířátka. Nikdy dříve jsem ho neviděla (jsem koneckonců teprve nováček a na hradě jsem byla sotva týden). Bylo velké asi jako morče, tělo mělo článkované a mělo asi šest nožiček. Napohled nevypadalo moc neškodně. Své mínění jsem opravila v okamžiku, kdy zvíře vycenilo své ostré zoubky a zahryzlo se Katy do nohy. Chudák Katy se vyděsila a spadla.
„Co to proboha je?“ optala jsem se přítomné prefektky. Ta znuděně vzhlédla od knihy. „Tohle? Škrkna.“ A dál situaci ignorovala. „A co mám dělat?“ obrátila jsem se o radu. „Nejlepší je nedělat nic, nebudou si tě všímat.“ Situace se však nadále zhoršovala. Katy se snažila škrknu shodit, ale místo toho spadla a zranila si nohu. Škrkna se rozhodla zaútočit na další osobu, na nováčka Lérie Moreilé.
Chudinka vůbec nevěděla co dělat. Škrkna ji ošklivě pokousala a Lérie se začaly tlačit do očí slzičky. Přemýšlela jsem, co udělat. Byla jsem nová a jediné kouzlo, které jsem znala, bylo Aquamenti. Zkusila jsem ho vyčarovat, ale nepovedlo se. Co teď? Z druhé strany síně se nenápadně přiblížil Aaron a statečně vyřkl nějaké super kouzlo, které se naučil při výuce. Na chvíli to zabralo, ale pak se škrkna rozběhla k němu a kousla ho do ruky. Aaron leknutím upustil hůlku a té se zmocnila škrkna. Nějak s ní nepatrně manipulovala a z konce najednou vylétlo hejno vos. Škrkna se zasmála a zmizela v díře ve zdi.
V síni vypuklo peklo. Vosy vytvořily roj u stropu velké síně. Lérie začala plakat. Běžela jsem ji obejmout a zoufale přemýšlela, co dělat. Katy provedla mrazící kouzlo a několik vos zneškodnila. Ostatní se však vrhly na ni. Pustila jsem Lérie a běžela otevřít okno, aby hejno mohlo vyletět. Nic jiného mě nenapadlo (no, losos). Když jsem se vrátila k Lérie, byla chudinka už celá popíchaná od vos. Zrovna když se prefektka chystala, že nám pomůže, hejno konečně vyletělo oknem. Bylo po všem. Držela jsem Lérie v náručí a snažila se ji utěšit.
Najednou zdí proplul duch. Představil se jako rytíř Nicolas. „Byl jsem sem přiveden tím hlukem, co se zde děje?“ Zběžně jsme mu popsali situaci. Rytíř odplul utěšit Lérie a Katy, jejichž obličej začínal nabývat červené barvy. „To přejde, než se vdáte, už o tom nebudete vědět.“ „Takhle si mě nikdo nevezme,“ plakala Lérie. Sir nám pak poradil poněkud neobvyklý způsob léčení ran močí. S díky jsme odmítly.
Aaron a Lérie pak společnými silami ovázali Katy bolavé koleno a všichni jsme se rozešli. Byl to náročný den a všichni jsme byli moc unavení. Jenom mne mrzí, že jsem nestihla v tom zmatku pořídit pro čtenáře vašeho časopisu žádnou fotografii. Snad příště.
Pro Denní věštec
Indris Elwinor
Bylo to peklo! Ale Indrisko, krásný článek!
Hezky napsané 🙂