…aneb ChHpN – poslední naděje.
To, že je v poslední době téměř zázrak narazit někde na nějakou živou bytost; to už je v podstatě pravidlem. Někdo tvrdí, že za to může neznámá choroba, slyšela jsem i názory, že již část studentů odjela domů – a dokonce se spekuluje i o tom, že se Ferdinandovi a Esmeraldě narodil blíže nespecifikovaný počet potomků, takže ti, kdo o tom vědí, se raději nikde neproducírují a ten zbytek, inu, co je s ním, to už nechávám na vaší představivosti.
Když však opomineme to, že rozhovory na veřejných místech váznou a skoro nikomu se nechce psát do Denního Věštce, jistě si všimneme toho, že studentů je zde pořád stejně, jen se schovávají na nejrůznějších místech, od knihoven a koutů společenských místností až do tajemných zákoutí na chodbách ve všech patrech, v umývárnách nebo pod stoly v zaprášených a nepoužívaných učebnách. Teoreticky by za to mohli ti malí baziliškové, ale vzhledem k tomu, že je to přeci hloupost (a mám zakázáno o tom mluvit), zde podám trochu jiné vysvětlení.
Na naší škole se rozmohla nemoc s názvem „bezdůvodný stres“. Projevuje se stejně jako stres obyčejný, jen s těmi rozdíly, že je několikrát silnější a nemá žádný sebeméně logický původ. Lidé, co se nikdy nestresovali, a nedělají ani nic, co by je mohlo do stresu přivést, jsou neklidní, zoufalí, mlátí věcmi a – co je hlavní – nejsou k utišení. Navíc jde o nemoc vysoce nakažlivou.
Nejhorší na tom všem jistě je to, že léky jsou již čtrnáct dní naprosto vyčerpány – což se tají – a další várka bude moci být až po dalším úplňku, kdy se má nasbírat daná bylinka. Řada studentů se tak schovává co nejdále od civilizace, aby je nikdo nerušil, když se stresují. Musím však před tímto postupem varovat, jelikož to má na danou nemoc přímo zhoubný vliv a její příznaky se začnou ještě zhoršovat.
Prostudovala jsem řadu knih, které byly napsány o stresu a našla jsem jednu pěknou meditační techniku z osmnáctého století a začala ji se skupinkou kamarádek ihned praktikovat.
Její název jsem přeložila a uzpůsobila našim podmínkám: „Chodíme Hogwartským parkem Naboso“, zkratkou „ChHpN“.
Ve stručnosti bych ho popsala tak, že se zujete v tom nejvzdálenějším parku na našich pozemcích (ano, tam, kde jsou skleníky s rajčaty), zavřete oči a provádíte danou meditační techniku spojenou s hlasitým zpíváním potřebných slov, uvolňováním mysli, několika cviky a celou řadou dalších věcí, které můžete přidávat při dalším experimentování, protože zvládnout je všechny najednou a napoprvé jen tak nelze.
Není to jen technika, je to i styl života, patří k němu například nedávno ve Velké síni praktikované přerušování vět uprostřed, ne-li přímo ve třetinách a čtvrtinách, ale je to poměrně náročné, takže pro začátek stačí například hodina takového vyjadřování se týdně.
Úspěšnost je maximální, ani jedna z nás touto strašnou nemocí neonemocněla a jsme za to rády.
Pokud se někdo bude chtít zeptat na podrobnosti, ať si nás zkusí najít. Identifikaci, že patříme k meditační skupině máme přímo v čarostavech.
A jestli se vám nechce meditovat, mám pro vás důležitou radu – schovejte se tak, aby si vás nemoc nenašla. A ne, ten výklenek pod schody v pátém patře není volný, tam se schovávám já!