Sovy k našemu hradu neodmyslitelně patří. Každý den vyřizují stovky dopisů nebo balíčků a pro někoho je jejich chov otázkou života. Jak se ale díváme na jejich někdy až děsivé houkání, které upozorňuje na novou zprávu?
Sama musím přiznat, že úplně na počátku mých dnů na hradě mě každá nová sovička, která navštívila můj sovinec, docela vyděsila. Člověk jenom přeběhl z kolejní místnosti do Velké síně a cestou ho doprovázelo houkání. Odkud ale? V sovinci seděla sovička a netrpělivě vyčkávala, až si vyzvednu, co mi nese, aby zase letěla dál.
Každý z nás to jistě zná. Soví houkání je neústupné a dokud si dopis nepřečtete, tak prostě neustane. Není to tak dávno, co se ve Velké síni strhla debata o tom, zda soví houkání nechat, jak je, nebo zda se pokusit použít nějaké speciální kouzlo a houkání tak eliminovat.
Ano! Ne každý hradník totiž ví, že onoho upozornění na novou sovičku se lze také nějak zbavit! Otázkou pak zůstává, jestli to udělat, nebo ne. Máme tu totiž dva druhy lidí.
Ti první si houkání nechávají, jak je, protože pak prostě sovičku nelze nijak přehlédnout, a pravděpodobně se na její houkání i těší.
Druzí zase soví houkání eliminují, neboť se jim zdá otravné a v některých případech také děsivé. Je totiž pravdou, že když se vám sovička ozve někde v místech, kde je vysoká koncentrace mudlů, tak to pak opravdu děsivé bývá.
Mě však zajímal názor na tuto problematiku i od ostatních hradníků, proto jsem pár z nich položila jednoduchou otázku. Mají, nebo nemají soví houkání „zapnuté“ a proč?
Barbara Arianne Lecter: „Sovinec mám odhlučněný speciálním kouzlem. Ono v dobách, kdy jsem velmi intenzivně studovala a chodilo mi několik dopisů denně, mi z toho začalo houkat ve věži. A teď nemyslím v sovinci. Prostě kam jsem šlápla, tam to houklo. A jistě si umíte představit tu paranoiu, že mám na botě našlápnutou sovu.
Pokud tedy někdo sovinec odhlučněný nemá, je to jeho věc. Já v rámci zachování zdravého rozumu poslouchám soví švitoření pouze ve chvíli, kdy se rozhodnu vyfunět ty schody až k sovám.“
Evangeline Joyce Wynne: „Soví houkání jakožto upozornění na nově doručený dopis jsem zažila přesně jednou, velice dobře si vzpomínám.
Postaral se o to výr kokrhatý (kterého již z pochopitelných důvodů na Příčné ulici nekoupíte) usazený na okenním parapetu uprostřed parného letního novoluní. Kromě balíčku mi přinesl infarkt.“
Katy Ritch: „Když se připojím do Hogu, tak se vždy leknu, protože mi začne hlasitě houkat.
Upozornění mám vždy zapnuté. Jen mám tiše zvuk. Já jsem nepozorná, takže mi to pomáhá a odepíšu co nejdříve. Tudíž to houkání je pro mě užitečné. Jinak by trvalo dlouho, než by mi došlo, že mi přišla sova.“
Susan Cooková: „Já mám houkání u sov vypnuté, a to už dlouhé roky. Dřív jsem to nechávala zapnuté, přišlo mi to jako dobré upozornění, hlavně třeba pro nováčky, že se něco děje, když ještě neví, že mají sovinec a tak. Já jsem ale měla špatný zvyk chodit na Hog a zapomínat, že mám repráky na plné pecky, takže jsem pak vždycky přišla a málem mě z toho zvuku ranila mrtvice, tak jsem si to vypnula a už jsem to nezapnula.“
Aimée Leavittová: „Soví houkání mám zapnuté, strašně se mi líbí a mám ho ráda. Teda je pravda, že občas musím být potichu a to mi soví houkání nedovoluje, tak ho sem tam vypnu. Ale jen výjimečně!
Celkově si o sovím houkání myslím, že je pěkné a užitečné, působí to pak o něco realističtěji a zprávu pak snad ani nejde přehlédnout.“
Eleanor Blackfoot: „Houkání mám vypnuté. Přijde mi to jako dobrý nápad, ale já se pokaždé děsně lekla, takže ho mám už pár let vypnuté.“
Astoria von Pens: „Nejspíš mám upozornění vypnuté, protože o této funkci ani nevím.“ – zakření se – „Nemám o tom víc co říct, ale ze zvědavosti to určitě vyzkouším.“
Bibi Anne: „Když jsem na HOGu začínala, přišlo mi houkání soviček naprosto super. Každou jsem vítala a těšila se na obsah zpráv.<
Často ale chodím na HOG i „u mudlů“, a to se mi pak těžko vysvětluje, co mi to stále v kouzelné bedýnce houká.
Takže v současné době mám sovičky „vypnuté“, ale o příchozích zprávách mne informují soví ikonky. Ty na mne působí podobně jako dříve houkání – mám radost, že mi přišla zpráva.“ – usměje se – „Znáte to kouzelné – You have a mail…“
Birgitta Runesson: „Soví houkání při nové zprávě je super.“ – usměje se – „Je to skvělé upozornění na novou sovu. Rozhodně je to lepší, než kdyby sovy čekaly potichu, a když by je to přestalo bavit, začaly by nás třeba klovat.“ – uchechtne se – „Pamatuju si, jak jsem z něj byla vyplašená, když mi ještě v lososových dobách přišla první sova. Vůbec jsem nevěděla, co to houká, kde to houká, proč to houká a jak se toho mám zbavit. Co mi ale vadí, tak je houkání, když normálně otevřu sovinec. Při normální hlasitosti je hrozně ostré a vysoké, ty tóny jsou nepříjemné, a u toho vždycky zvuk co nejdřív vypnu. Možná mám jenom nekvalitní reproduktory, ale nedá se to poslouchat.“
Martin Matýsek: „Houkání zapnuté mám, ale většinou mám vypnutý zvuk. Jinak houkání je docela sranda. Vždy potěší, když se objeví sovička, páč má člověk pocit, že si tak někdo vzpomněl.“
Takto vypadají názory našich spoluhradníků. Někteří by na houkání nedali dopustit, jiní z něj měli málem infarkt. Všichni jsou ale toho názoru, že je to dobré upozornění, jen sem tam trochu ruší naše mudlovské krytí.
Nejzajímavější věc je na tom ale jiná! Ještě jsem neslyšela jediného člověka, který by tvrdil, že se mu nelíbí onen obrázek sovičky, který se objevuje při příchozí zprávě. Ta je totiž úžasná, skvělá a strašlivě roztomilá!!
A co z toho plyne? Vše má své pro a proti, vždy budou dva tábory, ale sovičky si vzít prostě nedáme! Nikdy!
Pro Denní věštec
Theresa Brendi