Zrada

Čemu se dát na Příčné ulici ještě věřit? Vypadá to, že už ničemu. Ani prodavači novin.

Dnes jsem si po delší době spíš jen tak ze zvědavosti, než že bych čekala, že tam bude něco nového, zašla na Příčnou ulici. Když mě omrzelo chození po obchůdcích, ve kterých jsem nenašla nic, co by mě zaujalo, rozhodla jsem se udělat si radost alespoň v kadeřnictví. Když jsem z něj později vycházela, vrazil do mě mladík s Příčným nepravidelníkem a hned mi ho strčil pod nos, že prý si ho musím koupit. No, nakonec proč ne, řekla jsem si, třeba se dozvím nějaké nejnovější drby a dva srpce mě snad taky nepoloží. Dala jsem mladíkovi peníze, otevřela svůj výtisk a zhrozila se. Kde nic, tu nic. Na pergamenu nebylo ani slovo, ba ani jediná čárka. Zamrkala jsem, zavřela noviny a zase je otevřela, ale výsledek byl stejný, prostě nepopsaný list.

Otočila jsem se, abych reklamovala tento zjevný nedostatek, ale jak se dalo čekat, mladík byl v tahu i s mými penězi.

Musíš si poradit jinak, jsi přece čarodějka, říkala jsem si a zkusila několik základních kouzel na odhalení skrytých věcí, přičemž jsem litovala, že jsem neabsolvovala seminář pana profesora Nekra The Gravediggera Výroba a použití neviditelného inkoustu. Už už jsem chtěla praštit novinami na zem a nakvašeně odejít ve stylu „uhni, nebo tě převálcuju,“ když tu mě napadlo, že bude lepší je uchovat pro vás čtenáře jako hmatatelný důkaz toho, že v dnešním kouzelnickém světě se nedá věřit už opravdu ničemu.

Tady je.