Narcisse Cinerea – Osobnost Hogwarts

V redakci Denního věštce je Narcisse Cinerea považována za spolehlivou, pečlivou, pracovitou a laskavou novinářku, která s nadšením sobě vlastním postupně likviduje jeden pracovní úkol za druhým, je nápomocná všem, kteří o to požádají, a ještě drží ochrannou ruku nad nováčky v redakci. To je ale jen jedna její část. V letošním roce k tomu všemu stihla také vyhrát Sedmiboj, složit pět zkoušek NKÚ se známkou Vynikající, převzít na chvíli Hadího krále a stát se primuskou. Možná tohle z ní dělá Osobnost Hogwarts? Pojďte se společně s redakcí Denního věštce podívat na zoubek Narcisse Cinerey.

Ten večer jsem jako každý jiný zamířila do komnaty Denního věštce a k mému údivu tam bylo úplně prázdno, až na nenápadnou bytost usazenou za prostým, ale funkčním, dřevěným stolem, který je do posledního místečka zaplněn pergameny, psacími potřebami a výtisky Denního věštce. Je mi jasné, že této chvíle klidu musím využít pro rozhovor se svou zástupkyní, která před pár dny získala titul Osobnost Hogwarts. Naservíruji na talířek pár celerových hranolek jako úplatek a zamířím k ní. Sotva mě zmerčí, zvedne v rázném gestu, které mě přiková k podlaze, ruku, přepíše poslední slovo, brk schová do pouzdra a vítězoslavně zamává pergamenem nad hlavou: „Máte to připraveno k vydání!“ Usměji se, schovám opravený článek do složky s nápisem „K vydání“ a rychle odsunu kopku k opravě, po které se zrovna natahuje. „Dnes už ne. Slíbila jste mi rozhovor. Accio křesílko!“ mávnu hůlkou a přitáhnu si křesílko k jejímu stolu. „Úplatek,“ sdělím stručně a nekompromisně a sama si přinesu z kuchyňky latté. Usadím se do křesla, vytáhnu kopku čistých pergamenů a niopišku a po dlouhé době se začnu ptát…

„Nevím, zda je to úplně dobrá úvodní otázka,“ zamyslím se. „Každopádně mi přijde dobré začít rovnou skokem po hlavě do Černého jezera!“ sdělím bez obalu.
„Tak do mě,“ dostanu povolení a slečna Narcisse likviduje jednu hranolku za druhou.
Zakřením se. „Někdy se to tak sejde, že je člověk v určitém období úspěšný ve více činnostech, u nás na hradě se tomu dá říct Můj rok. Co vlastně donutí člověka napnout všechny síly a takhle nelidsky makat na více frontách?
Pobaví mě, že nad mou otázkou vytřeští oči a polkne. „No, myslím, že v mém případě šlo o to, že se sešlo více míst na hradě, u kterých jsem měla dojem, že mi mají co dát. V Denním věštci jsem byla už předtím, tudíž ten trochu vynechám, byť samozřejmě je pro mě důležitý,“ šibalsky se na mě zakření. „Třeba nabídka do vedení Zmijozelu a zároveň možnost přihlásit se do Sedmiboje… obojí to přišlo v době, kdy jsem se zamýšlela nad tím, že bych do toho chtěla jít, a zároveň jsem měla dojem, že později už pro ani jedno z toho nebudu mít prostor, čas, podmínky nebo energii… u prefektování, případně primusování, je navíc omezení ročníkové, tudíž jsem věděla, že je to moje poslední šance odznak na hábit ještě připnout.“ Odmlčí se na chvíli, spořádá dvě hranolky a zatímco přemýšlí, začne si na čistý pergamen malovat lišku. „V mém případě nešlo o to, že bych si chtěla dokázat to, že toho hodně zvládnu… jen jsem postupně někdy od Vánoc přibírala věci, které jsem chtěla dělat, které mi dělaly radost a ve kterých jsem viděla potenciál se někam posunout a rozvinout, protože to je pro mě nesmírně důležité. Že se to nakonec všechno tak hezky sešlo a ukončilo… za to jsem velkou měrou vděčná, ale výsledek pro mě není důležitější než progres,“ dokončí s úsměvem myšlenku.
„Tedy žádná absence pudu sebezáchovy či přehnaná soutěživost a touha po úspěchu?“ zeptám se bez obalu.
„Absence pudu sebezáchovy u mě minimálně částečně určitě je, ale to víte sama. Už jen třeba z Denního věštce, nad kterým jsem někdy schopná sedět hodiny a hodiny jen proto, že mě to prostě baví. Přehnaně soutěživá podle mě nejsem, byť nemohu tvrdit, že bych v sobě nic ze soutěživosti neměla. Ale neživím to, není to pro mě důležité. A touha po úspěchu? Úspěch je v dílčích věcech… Pro mě osobně je v tom, že se v určitém směru vyvíjím a každý den se učím něco nového. Není to lepší než sbírat řády?“ položí mi otázku a já se pobaveně usměji a neodpovím. „Ale samozřejmě… i řády velmi těší,“ se smíchem završí.
„Už šéfredaktor Hadího krále Hayden Folivora v rozhovoru s vámi (odkaz zde) vypočítával vaše letošní úspěchy, respektive vy už jste to hned na začátku sama nakousla – vítězka Sedmiboje a Osobnost Hogwarts, nejprve prefektka, pak primuska, chvíli šéfredaktorka Hadího krále, redaktorka, korektorka, blokařka a zástupkyně šéfredaktorky Denního věštce, absolventka zkoušek NKÚ… Který z těch úspěchů byl nejsladší a který nejvíc vydřený?“ zeptám se a rychle očkem kontroluji v pergamenech, zda jsem nějakou funkci či úspěch neopomněla.
Na chvíli se zamyslí a nechává si prostor. „Nejsladší je pro mě už dlouho práce v Denním věštci, nechci tím ale říkat, že třeba v koleji to není krásné – je. Rozdíl mezi prací ve Zmijozelu a ve Věštci byl v tom, že když jsem letos v koleji znovu začala péčkovat, byla jsem z toho trochu rozklepaná a měla jsem strach, že neobstojím… do vedení jsem se vracela po delší době a kolej se za tu dobu někam posunula. Teď, po prvním roce, mohu říct, že mám vedle sebe ty nejbáječnější lidi a že se do dalšího roku velice těším, protože vím, že ať se bude dít cokoliv, mám mezi zelenými své místo. Kdybyste se mě na to samé zeptala za rok, těžko říct, co bych vám odpověděla. Nejvíce vydřený pak byl určitě Sedmiboj, respektive jeho celý průběh. Každý ten úkol mi na spoustu dní zamotal hlavu a mnohdy jsem zápasila sama se sebou, abych daný úkol dotáhla do podoby, ve které bych se nebála ho odeslat. To bylo těžké.“
„Moc doufám, že v Denním věštci bude ještě dlouho taková atmosféra, aby vám pobyt v něm připadal sladký a příjemný,“ usměji se a jsem ráda, že mám (snad) spokojené redaktory. „Slečno Narci, jaké pocity vás ovládnou, když se řekne Osobnost Hogwarts?“
Na mou otázku vyhrkne téměř okamžitě: „Na jednu stranu téměř až posvátná úcta, na stranu druhou trochu nejistota… a zároveň pocity chaosu,“ zvláštně nejistě přikývne sama sobě a já si poznačím, že se mám k této reakci oklikou vrátit.
„Kdo je podle vás osobnost Hogwarts? A teď se neptám na jméno, spíše na charakteristiku.“
„Myslím, že tohle už jsem nakousla v Hadím králi,“ zavzpomíná. „Správná osobnost by měla mít mnoho vlastností, které jsou ne každému vlastní. Měla by mít přínos pro hrad, to jednoznačně, a měla by ho mít výrazný, byť nemusí být vždy viditelný na první pohled – neviditelné tváře jsou mnohdy důležitější než ti, co stojí v popředí. Zároveň by to měla být osoba uvědomělá, schopná práce s lidmi, které je vlastní jak respekt, tak tolerance. Tato osoba by zároveň měla být rozhodná, měla by si stát za svými názory a neměla by být ovlivnitelná, tedy by neměla otáčet své názory a chování tak, jak se jí to zrovna hodí. Stojím si navíc i za tím, že tohoto člověk nedosáhne bez dávky určité inteligence a povahových kvalit.“
„Ano, já vím, že jste to tam nakousla, ale chtěla jsem, ať to řeknete i tady, protože se chci zeptat: Myslíte si, že jste Osobnost Hogwarts?“ podívám se na ni zkoumavě a jsem velmi zvědavá, jakou odpověď dostanu, protože to není vůbec lehká otázka.
„To je ale nepříjemná otázka!“ zamrká překvapeně. „Ale budu vůči vám naprosto upřímná… Když mělo dojít na vyhlašování, u kterého jsem kvůli mudlům bohužel nemohla být, říkala jsem si, že by bylo pěkné, kdybych obsadila z desítky nejlepších sedmé místo. Sedmička je mé šťastné číslo už více než deset let, bylo by to tedy symbolické. Svou výhru jsem nečekala, zastihla mě tedy naprosto nepřipravenou a nevěřícnou. V první chvíli jsem vlastně vůbec netušila, jak se s ní mám sama vypořádat, zvlášť ve chvíli, kdy jsem věděla, že spousta lidí kolem mě podpořila jiné kandidáty, kterým moc přála výhru. S pocity radosti se tedy míchaly i pocity toho, že jsem trochu kazisvět,“ zazubí se pobaveně. „Co se ale týče vaší otázky… byť si myslím, že mám v povaze sama sebe dost podceňovat, musím přiznat, že některé z vlastností, které jsem popsala ohledně osobnosti, asi mám. Na druhou stranu sama sebe jako osobnost nevnímám. Jsem úplně obyčejný člověk, který dělá to, co ho baví – a to, že to někomu přijde hodné ocenění, mě šíleně těší, na druhou stranu to pro mě ale není důvod nevidět lidi, kteří toho pro hrad udělali mnohonásobně víc než kdy já… to jsou osobnosti. Já si tady hraju na svém písečku a do výšin mám ještě daleko,“ směje se.
Rozesměju se. „Jste liška podšitá! Já budu ale trošku potvůrka a udělám vám to těžší! Jste osobnost Hogwarts – ano, nebo ne? A nemyslím možná ani ta jediná vítězná osobnost, ale osobnost Hogwarts obecně, protože ta není jen jedna.“
„Myslím, že tohle já opravdu nemůžu soudit,“ jemně se usměje.
„Myslím si, že byste mohla, ale trápit vás nebudu,“ úsměv jí oplatím. „Ve své předchozí odpovědi jste mi vlastně už odpověděla na mou další otázku – chtěla jsem se totiž zeptat, jaké byly vaše pocity z vítězství, zda jste byla překvapená. Ale zeptám se jinak – našlo se hodně gratulací, které vás dojaly a rozradostnily?“
„Ve skutečnosti pro mě odezvy lidí znamenaly asi víc než samotná výhra. Přišlo mi kvantum nádherných sov, které mě se slovy podpory naprosto dostaly. Zároveň jsem byla hodně dojatá z toho, jak mi výhru přáli všichni ve Zmijozelu. Zjistit, kolik lidí za mnou stojí, kolik lidí si našlo chvíli, aby mi poděkovalo nebo mě ocenilo, to mě neskutečně potěšilo. Myslím si totiž, že osobnost je nešťastná v tom, že pro každého je to na hradě někdo úplně jiný – a zjistit, pro kolik skutečných lidí jsem osobností já, bylo dojemné. Abych to vysvětlila, použiji přirovnání. Nedávno jsem byla v Praze, kde jsem měla možnost navštívit Pinkasovu synagogu. Bylo to nesmírně silné – když člověk na internetu vidí počty a čísla mrtvých, jsou to stále jen čísla, jakkoliv bolestné příběhy za tím stojí. Když jsem ale stála před zdmi, které byly plné popsaných jmen všech českých židovských obětí holocaustu, bylo mi špatně a bylo mi smutno, člověk totiž najednou za číslem viděl jednotlivé oběti. Když mi lidé začali psát, viděla jsem najednou za číslem všechny ty, co mi dali svůj hlas, a to bylo nádherné.“
Přikývnu, že rozumím a zamyslím se. „Člověka by dojal i jeden jediný tvor, který v něj věří… Natož když je jich víc.“
„Přesně tak. I jediný člověk je klenot.“
„Našly se i negativní hlasy, slečno Narci?“
„Našly se i negativní ohlasy,“ řekne nejistě a já překvapeně zvednu obočí. „Z doslechu jsem slyšela o tom, že několik lidí proti mé výhře vystoupilo hned po vyhlášení. Přišla mi i jedna zpráva od někoho z profesorského sboru, že jsem si to nezasloužila, že jsem to vyhrát neměla a že to vlastně není fér.“
Zvednu obočí ještě výš a vytřeštím oči. „Vida, a já myslela, že vox populi, vox Dei je něco, co bychom tady na hradě třeba i mohli respektovat. Není na mně, abych to soudila, ale k tomu bych vám snad řekla jen to, že bych si z takové sovy nic nedělala. Gentleman či dáma by si svůj názor nechali pro sebe a neubližovali druhým, pokud se nejedná o zlý čin, na který je třeba ukázat,“ shrnu to.
„Děkuji mnohokrát, opravdu si toho cením.“
„Už dříve jsem tady vyjmenovala všechny vaše funkce a aktivity a je třeba říct, že vlastně nejsou všechny… Chybí tam třeba ranní vstávání na famfrpál a podobně… Zabrala vám v posledním roce naše škola někdy víc času, než kolik jste byla ochotná či mohla dát?“
„Ano, to rozhodně zabrala. Většinou se to týkalo právě Sedmiboje. Mnohdy jsem sice nad úkoly přemýšlela celý týden a rozpracovávala si je, ale vrhnout se na ně úplně jsem mohla až od pátečního odpoledne. Několikrát jsem se navíc setkala s absolutním blokem, kdy jsem opravdu netušila, co proboha mám vymyslet, protože mi zadání nesedlo. A to jsem se pak trápila dvojnásob, jak časově, tak kreativně. Ale bylo to mé rozhodnutí, vždycky jsem měla v záloze ono kouzelné slůvko Nevím nebo možnost prostě nic neposlat. Jen by mi to asi bylo zpětně líto, a proto jsem tomu ten čas nakonec vždy dala.  A to ačkoliv to třeba bylo na úkor něčeho, co jsem musela posunout jinde.“
„To mi trochu nahrává na další otázku! Troufla byste si nějak vyjádřit, kde je vlastně zlatý střed toho, kolik času věnujeme hradu? Znám totiž lidi z obou extrémních konců na té lince Jsem na Hogwarts.“
Přikývne a na chvíli se ztratí v myšlenkách. „Myslím si, že svůj vztah ke zmíněnému zlatému středu vidím ve třech slovech: dává, ještě nebere. Čas, který se na hradě stráví, může každému dát mnohem více než by stejná doba přinesla třeba při sezení u televize. Problém podle mě nastává ve dvou případech: kdy hrad nedává nic, a člověk tady stejně je každou svou volnou chvíli, a kdy hrad dává strašně moc, ale člověk díky tomu zanedbává své povinnosti na jiných (nebo všech) frontách. Obojí vnímám jako problém. Na druhou stranu, každý z nás má jiné potřeby, jiné cíle a každý tráví svůj život jinak, každý své poslání směřuje jinak. Pro někoho je jednodušší přenést svou realitu do internetového prostoru, a to nikomu nepřísluší soudit. Zároveň tímto ale nechci říct to, že je špatně, když se na úkor něčeho u mudlů člověk věnuje něčemu na hradě. V mých očích není úplně dobré, když se tak děje pravidelně, opakovaně. Nahodile ale ne. A myslím si, že každý z nás zažil nějakou tu chvíli, kdy něco u mudlů prostě vypustil nebo přesunul, aby mohl dokončit něco na hradě. Ale to vnímám stejně jako to, že se člověk jednou měsíčně rozhodne, že dočte před spaním posledních pár desítek stránek knížky, protože ho baví, a tak přijde o trochu spánku. Tedy: žádná hrůza, ale radost.“
„Užíváte si Hog stejně jako úplně na začátku?“
„Na začátku mého studia jsem se na hrad dívala jinýma očima. Tehdy jsem navíc byla o něco mladší, tudíž jsem měla možnost mu věnovat více času. Což mi přijde paradoxní – dříve jsem tady trávila kvanta času a měla z pouhého bytí tady radost, protože jsem hodně objevovala, teď naopak umím svůj čas lépe rozložit a zužitkovat. Na hradě si to ale užívám stejně, i když velká část kouzelna už je pryč, a to tím, že to tady dobře znám a navíc jsem zabředla i do tajů vedení a něco si odžila. To člověku trochu sejme růžové brýle.“
„Slečno Narci, tento rozhovor s vámi dělám u příležitosti vašeho zvolení Osobností Hogwarts. Předpokládám, že někdo takový má na hradě určitý rozhled. Můžeme tedy nyní zabrousit do hradních témat?“
„Jen do toho,“ pobídne mě s úsměvem.
„Jsme školou rozdělenou do čtyř kolejí, školou, která krom výuky nabízí svým obyvatelům spoustu vyžití v různých zájmových oblastech, z čehož mohou někdy vznikat i třenice. Setkala jste se někdy s nepřiměřeným barvismem? A vůbec – myslíte si, že na hradě barvismus je?“
„Ano, myslím si, že na hradě barvismus je. Nemůžu ale soudit to, zda se jeho podoba mění, zda sílí nebo slábne, protože tady byl už přede mnou, a ty doby jsem pochopitelně nezažila. Obecně vzato to vnímám jako špatné ve chvíli, kdy nevinný humor mezi přáteli z různých kolejí, na kterém není vůbec nic špatného, přejde mezi urážky a popichování lidí, kteří se navzájem neznají, a jejich slova tím získávají na váze. Zároveň je třeba také vzít v potaz fakt, že barvismus započala už samotná Rowlingová, a to tím, jak se ke kolejím chovala ve svých knihách – Nebelvír vylíčila jako nejlepší, Zmijozel jako ty, kteří ostatním nejvíce nepřejí, a mezi těmito kolejemi je už od ní odvěká nenávist. Havraspáru dala sice krásné legendy a až mýtický základ, ale Mrzimorští… dle mého se nemají moc čeho chytit, protože v knihách byli upozaděni takovou měrou, že Mrzimor nemá pevné body jako jiné koleje, ony prostě nebyly napsány. Proto je mezi kolejemi, které jsou navíc podpořeny boji o dva poháry a navrch třeba o snaživce roku, někdy větší řevnivost, než by byla třeba, na druhou stranu i soutěžení k životu na hradě neodmyslitelně patří a má své místo. Barvismus jako takový jsem zažila mnohokrát, a to v různých podobách, přesto bych však řekla, že není nijak závažný ani velký, jen tady je, někteří jej podporují, je ale spousta těch, co proti němu stojí a chovají se ke všem bez rozdílu. A to je dobře.“
„A dokázala byste říct, do jaké míry je barvismus ještě v pořádku, respektive kam ještě patří kolejní soutěživost a jak by měla vypadat?“
„Chování lidí na hradě je v pořádku do míry, kdy ještě neubližuje, a to ve všech ohledech. Ohledně soutěživosti asi jen tolik, že člověk má vždy vnímat to, s kým mluví. Ne každý chápe každou narážku, ne každý se všemu zasměje. Myslím si ale, že není dobře přístup po nás ať přijde potopa a my vždy ve všem první, protože pro fungování mezi lidmi obecně je potřeba i pokora a respekt, schopnost druhého ocenit. Pokud mi tedy někdo řekne, že některá kolej je lepší než Zmijozel, ale loni jsme parádně vyhráli pohár, usměju se a s dotyčným si ráda popovídám. Pokud mi někdo bude tvrdit, že některá kolej je lepší a pohár měla vyhrát ona, zamyslím se nad tím, dle čeho tak soudí, když body byly jasně rozdělené, a s dotyčným mluvit nebudu. Myslím si ale, že vzájemné chování je něco, co má každý z nás v sobě, ve větší i menší míře, a každý se v každé situaci může zachovat mnoha způsoby. Pak je na každém, jaký zvolí.“
„Takovou pátou skupinou na hradě je fialová sekce (ať už ta zaměstnanecká či profesorská). Myslíte si, že na hradě je dostatek respektu vůči fialovým ze strany studentů? A s tím souvisí druhá strana mince – chovají se profesoři tak, aby byli hodni respektu?“
„Ne a ne,“ zasměje se. Dostatek respektu vůči fialovým není, ale mnozí si ho v mých očích ani nezaslouží, protože se tak prostě nechovají. Myslím si ale, že ten minimální, co po studentech vyžaduje školní řád, všichni dodržují. Problém je, že k těm profesorům a zaměstnancům, kteří se třeba ve Velké síni neustále předvádí, komunikují spolu úplně stejně jako studenti mezi sebou, hází po sobě různé dýně a podobně, ten respekt studenti budovat pravděpodobně prostě nebudou. Na druhou stranu je na hradě spousta fialových, kteří respekt mají. Vzpomenu si třeba na Meredith Jade Hogan, z těch současných ještě stále třeba Filius Orionis. Takovým se bojím jen napsat, natož abych si dovolila je otravovat zbytečně!“ rozesměje se.

Také zakřením a už už se chystám vyřknout další dotaz, když nás vyruší urputné ťukání do okna. Obě vstaneme a ženeme se za zvukem. Otevřeme okno a spatříme čtyři obrovské sovy, které společně nesou velkou krabici. Převezmeme ji a já ihned nachystám sovám občerstvení, než se vydají na cestu zpět. Zabere mi to sotva chvíli, takže mě překvapí, když se otočím a slečna Narcisse je až po pás hlavou v krabici. Dozvídám se, že to jsou sena, bylinky a větvičky pro její osmáčky. Kousek za svým pracovním stolem má totiž má zástupkyně dvě velké krásné klece se čtyřmi osmáččími slečnami.

Nabídne jim pár pamlsků a za pár minut už zase sedíme u stolu.

„Dnes je čím dál tím více dbáno na profesní úroveň přijímaných hradních zaměstnanců. Vy jste studentka, která vystudovala nemalé množství předmětů, je podle vás kvalita naší hradní výuky a přístupu profesorů ke studentům na vysoké úrovni?“
„To záleží na jednotlivých profesorech a předmětech, které učí, a nemyslím, že to jde zobecňovat. Jsou profesoři, kteří jsou slabší, jsou tady skvosty mezi skvosty, a přitom každý student vnímá všechno svýma očima. Tak například – já si třeba velice nesedla s profesorkou, která má Picatrixův řád čarodějů. Nepřekousla jsem výklady, nesouhlasila jsem s připomínkami, neseděly mi ani úkoly. A to vím, že lidé si jinak vše od ní velmi chválí. Zároveň je třeba brát ohled i na ten fakt, že každý má jiná očekávání. V mých očích by mohlo být více kvalitních předmětů, ale každý z nás bojuje s tím, co má – a to je i čas.“
„Čím déle je hrad hradem, tím víc se rozvíjí a zvětšuje. Kde vy osobně vnímáte jeho slabinu? Kde byste ráda viděla větší rozvoj v příštích letech, respektive na čem bychom měli zapracovat?“
„Momentálně vidím velkou slabinu ve fungování současného famfrpálu, ve kterém spousta věcí nefunguje, jak by měla, a není čarostavitel, který by se mu plně věnoval. Hlavou mi teď běží to, že zástupce stále nemá pravomoce kapitána, že zápasy mohou trvat dvě minuty. A neexistující profiliga, která sice umožnila mladým hráčům vstup do ligy, ale příchod individuálního trénování odstavil všechny, kteří nechtějí několik hodin denně klikat – a to podle mě taky není úplně šťastné.
Mám také dojem, že dlouho panuje názor, že kvantita je víc než kvalita. Hlavně v počtu odevzdaných úkolů, soutěží, esejí,“ vzdychne. „No a nakonec, mám také za to, že některé části hradu trochu chátrají. Veřejná místa, která by měla žít životem, ale kde se něco děje jen občas nebo vůbec nikdy. Což hrad činí místem, kde lidé ztrácejí touhu objevovat, jen si oběhají svoje a hotovo.“
„Kéž by si to lidé vzali k srdci. A na čem by podle vás měl pracovat ten lidský faktor?“
„Pokud chceme, aby hrad byl tím hradem, na který všichni rádi chodíme trávit čas, lidé by měli začít dávat důraz na kvalitu (ne kvantitu) a také na to, aby jejich působení něco přinášelo – i kdyby mělo přinášet jen lepší náladu jim samým, je to správně, a pokud u toho potěší i někoho dalšího, je to jedna z věcí, kterou nám má hrad navzájem dávat. Myslím si ale, že přinášet by se měly i další věci, mimo jiné třeba ty, které by po nás zůstaly. Nedávno jsem třeba procházela ročenky v knihovně nebo historii na stránkách kolejí a přijde mi, že už léta vše zůstává v podobě, kterou stvořili kdysi, a která se tak málo obměňuje. Historie hradu mnohdy sice neznají ani ti, co na hradě momentálně jsou, ale to neznamená, že jednou nebudou její součástí – všichni jí jsme pro budoucí generace.“
„Děkuji, to je velmi krásné poselství. Teď zase odskočím do úplně jiného soudku. Jak se stavíte k množení funkcí? Tohle je oblíbené téma pro debatu a ptám se vás na to i z toho důvodu, že jste sama současně letos měla několik funkcí. Byla jste ve vedení koleje a zástupkyní šéfredaktorky Denního věštce a k tomu asi měsíc i šéfredaktorkou Hadího krále.“
„To záleží na konkrétních lidech. Já sama při více funkcích zjišťuji, že někdy funguji na úkor té které, a to v mých očích není dobře. Právě letos jsem si to zažila, když to navíc bylo posíleno Sedmibojem, a do něčeho takového bych už znovu asi nešla. Na druhou stranu třeba já osobně jsem nesmírně ráda za možnost působit jak ve Zmijozelu, tak v Denním věštci – obojí mi dává hodně a chci věřit, že obojímu i já dávám hodně. Rozhodně tomu dávám hodně ze sebe samé, i kdyby můj přínos samotný nebyl tak velký. Někdy je těžké najít novou osobu na post, a proto je v pořádku, že se sáhne po někom osvědčeném, u koho je jistota, že práci zvládne a zvládne ji v rámci možností kvalitně. Je na každém zvážit, kde je jeho únosná míra a co chce a nechce dělat. Nemám nic proti množení – lepší je schopný člověk na dvou křeslech než dva neschopní funkcionáři. Mám ale problém s tím, když se objeví člověk s touhou si uzurpovat moc – pak, ať už schopný je nebo ne, záleží i na lidském přístupu, který je pro mě v tomto případě přední. A tady jsem proti tomu, aby takový člověk zastával více funkcí.“
„Máte ráda cíl, za kterým můžete jít? Jste soutěživá?“ vyzvídám.
Usměje se. „Cíle mi pomáhají ujasnit si to, čeho chci dosáhnout, proč a co tím získám. Nejdůležitější je ale vždy cesta k cíli, dosažený cíl je pak jen sladká tečka za odměnu.“
„Do čeho byste se ráda pustila po studiu? Přece jen vás čekají OVCE, takže je třeba začít myslet na to, co s dospělou čarodějkou. Lákal by vás třeba fialový hábit?“
„Po letošku přemýšlím, jestli si nerozmyslím si po zkouškách OVCE ještě někdy zkusit snaživce, ať si svou vykladní skříň řádů rozšířím ještě o tento. A navíc jsem teď navyklá na určité tempo,“ srdečně se rozesměje a já mám radost, že nám rozhovor tak příjemně odsejpá. „Ale ne, teď vážně, fialový hábit mě určitě láká, ale změna je to nevratná, a pokud do ní budu chtít časem jít, chci být přesvědčená, že je to to, co mě posune nějakým směrem dál. Momentálně vím, že mi studentský život má ještě hodně co nabídnout, a proto si v něm chci ještě odžít svoje roky. Chci si užít výuku, soutěže i semináře a pustím se do toho hned, až si trochu odpočinu. Po letošním roce si pár týdnů absolutního nedělání myslím zasloužím, tak si je teď vybírám.“
„Jste už víc než rok a půl neodmyslitelnou součástí redakce Denního věštce. Je to dobrý domov pro život?“
„Rozhodně ano, redakce Denního věštce je místem, které mi rychle přirostlo k srdci a bez kterého si momentálně své působení na hradě už neumím – a ani nechci – představit. Věštec mi dal opravdu hodně, a v redakci jsem poznala spoustu úžasných lidí, se kterými si jsem dnes blízká. Přála bych všem, aby mohli okusit atmosféru naší komnaty, kde jsem prostě doma,“ zazáří a udělá mi tím radost.
I přes pokročilou hodinu a únavu vykouzlím na oplátku hřejivý úsměv. Projdu si poslední nachystané otázky. „Láká vás hradní novinářský život i nadále? Nezklamal vás?“
„Nezklamal mě ani trochu, právě naopak, a chci se mu věnovat i nadále. Ve skutečnosti s ním počítám až do doby, kdy nastane má chvíle z hradu prostě odejít,“ rozesměje se.
„Pomalu se chýlíme ke konci. Povězte nám, jak vypadá běžný hradní den/týden Narcisse?“
„Momentálně?“ znovu se rozesměje a já si začínám myslet, že už je to projev únavy, protože má dost unavený výraz. „Párkrát denně sem přiběhnu, nakouknu do Síně nováčků, přečtu si sovy stepující v sovinci, pošlu z kumbálu koleje pár vybraných odměn studentům, podívám se, co je nového v časopisech, v pokecu koleje a na hradní bráně, podívam se, jestli se něco neděje ve Velké síni, mrknu zběžně na Příčnou, podívám se do Denního věštce a zase se vypařím. Dneska mi tento rozhovor vlastně úplně naboural momentální rutinu!“ naoko se rozzlobí. „Jak říkám, vybírám si teď trochu volna a věnuji se sama sobě a mudlům. Až zase nastane čas, bude můj běžný den na hradě vypadat úplně jinak.“
„A prozradíte jak?“
„To zatím nevím. Rozhodně si přidejme do rozvrhu soutěže, více práce v koleji a v Denním věštci a po prázdninách přirozeně také výuku, soutěže, semináře a famfrpálové tréninky. Sama ještě uvidím, co všechno budu chtít příští rok dělat – momentálně jsem uzavřela několik věcí a potřebuju trochu klidu, než se pustím do přemýšlení nebo plánování,“ zamává ve vzduchu naditým diářem s krásnou sovou, která unaveně mhouří očka a sem tam houkne.
„Slečno Narci, moc vám děkuji za rozhovor, velmi mě bavil. Snažím se vždy, aby poslední otázka byla alespoň trošku originální, takže se neptám, co chcete vzkázat čtenářům Denního věštce. Zeptám se: Kam zamíříte na hradě po tomto rozhovoru?“
„No, upřímně?“ zatváří se trochu nepatřičně. „Asi k bráně vedoucí pryč z hradu. Je už docela pokročilá hodina a já velice toužím vrátit se k rozečtené knížce a na chvíli se v ní prostě ztratit. Možná ale předtím ještě udělám slíbenou korekturu článku ve Věštci, udělám si další zelený čaj a kouknu na nějaký dokument. Sovy mám vyřízené a dnes už nic většího na hradě vážně neplánuji,“ naposledy se zasměje, já za větou udělám tečku a pečlivě zavřu složku s rozhovorem.

Tohle je tedy Osobnost Hogwarts, kterou jsme si zvolili, vítězka Sedmiboje a výrazná tvář hradního novinářského světa – Narcisse Cinerea. Přeji jí, aby neztrácela elán pro všechny své aktivity a aby byla pořád tak kreativní a inspirativní svému okolí.

Pro Denní věštec
Niane z Libelusie