Je zvláštní, jak těžké je napsat pár seminářových řádků. A ještě těží je najít téma. Já jsem ho nalezla tam, kde se ostatní pátrat bojí. Ano, přiznávám, že jde o věc, která nemá se životem v kouzelnickém světě nic společného, ale jde o něco, co většinu z nás drží nad vodou – jde o naše přátele.
Nebudu se ospravedlňovat, zrovna v téhle práci mi nejde o body ani o peníze, ale o něco mnohem cennějšího – o přátelství a přátele. O těch pár lidí odtud nebo z reálného světa, kteří mi pomáhají v mnoha věcech. Chci se zabývat tím, proč máme přátele. Proč máme vedle sebe lidi, kteří nás podrží a kteří s námi dokáží držet krok, když to nejvíce potřebujeme.
Každý člověk má přirozené emoce a nálady: štěstí, smutek, lítost, vztek, pohrdání, nenávist… Ale co je vyvolává? Proč se lidé cítí mizerně a naopak moc šťastně?
Většinou je to díky radám, které jim dávají přátelé, nebo je to o reakcích okolí a okolnostech, které se můžou stát.
Pokud uděláte něco, co učiní vašeho přítele šťastným, radujte se s ním – nic lepšího vás potkat nemůže! Vždyť štěstí vašich přátel je i vaším štěstím!
Na druhou stranu pokud ho zklamete, chápu, že pouhé „promiň“ stačit nebude. Dokonce ani „mrzí mě to“ nepomůže, ale už je vidět snaha něco udělat, vrátit se alespoň o kousek zpátky.
A na druhou stranu – vy, kteří jste šťastní, sdílejte svou radost s přáteli, protože oni jsou ti, kteří jdou vedle vás v časech, které nejsou vždy dokonalé. A vy, kterým bylo ublíženo… Chápu, mnoho věcí se nedá vzít zpět, mnoho věcí v nás vydrží napořád, ale copak nevidíte, jak se někteří snaží? Nevidíte, kolik lásky vám vrací a vy ji nepřijmete? Zahoďte egoismus, pýchu a sebestřednou – to jsou věci, které nám občas brání v pochopení druhých a jejich činů.
Otevřeme oči – my všichni. Neříkám, že dělám jen dobré věci a neříkám, že je dělá svět. Ale jsme jen lidé a to, co děláme, máme v povaze. Občas děláme hlouposti a hloupostí pak litujeme. Berme naše přátele jako poklad, který nám nevyváží ani hora peněz…
Pro Denní věštec
Barbara Arianne Lecter