To jsem se tak jednou zase courala po Příčné ulici. Nevím, jak vy, ale já se tak ráda procházím. A ráda nakupuji! A procházky po Příčné jsou dokonalou kombinací obojího. Nicméně tentokráte mě mé nohy zanesly jinam než do butiku Madam Malkinové. Kam že to bylo?
Asi osud. Nebo nějaké kouzlo. Jak jinak si vysvětlit to, že jdete a jdete… konkrétním směrem a přitom vůbec nevíte, co na vás vykoukne. A že něco vykoukne! A mně se přímo před mýma očima objevil zapadlý krámek. Trochu oprýskaná barva na dřevěných dveřích, dosti zašlé výlohy.
Přitiskla jsem nos na výlohu a i přes nános prachu jsem najednou uviděla starší dámu, která v krámku sušila nezměrné množství bylinek mezi hromadou knih. No, co jiného by mohlo Olivu přitáhnout!
Pomalu jsem otevřela dveře krámku. Zaskřípaly tak, až mi přeběhl mráz po zádech. Vstoupila jsem do potemnělé místnosti a pozdravila.
„Dobrý den, madam.“ Chvíli jsem mžourala a čekala, až si mé oči přivyknou šeru.
„Dobrý, co vás sem přivádí, slečno?“ zeptala se mě starší postava.
„Asi pouhá zvědavost. Nebo možná kouzla. Došla jsem sem, ani nevím jak,“ přiznala jsem se.
„Vy jste bylinkářka?“ koukala jsem okouzleně na množství různých lístků a květů, sušených, nasekaných nebo rozdrobených.
„A co sis myslela, děvče? Jak se vlastně jmenuješ?” otočila se ke mně a upřela na mě svůj pronikavý zrak. Pomyslela jsem si, že za mlada musela být nádhernou čarodějkou. Jistě na ní mohl oči nechat nejeden kouzelník.
„Olivie,” vypadlo ze mě po chvíli.
„Já jsem Brunhilda Becková,“ natáhla ke mně ruku. „Všichni mi říkají Hilda. Hilda bylinkářka. To jsem já,” jemně se usmála.
Podala jsem jí ruku a poté jsem se pomalu procházela po krámku.
„Jak dlouho tu pracujete?” zeptala jsem se bez obalu.
„Ále děvenko. Roky rokoucí. Škoda mluvit. Víš, kolik obyvatel hradu ke mně chodilo pro rady? Pro bylinky, pro odvary, po mastičky na všelijaké neduhy? To bych ti mohla vyprávět,” rozpovídala se.
„Ale to vůbec není špatný nápad! To byste opravdu mohla,” přitočila jsem se k madam Hildě.
„A vlastně proč ne! Ale až jindy. Dnes už mě bolí záda a potřebuji ještě dodělat spoustu práce. Přijď po úplňku. To tady bude spousta nové práce, pomůžeš mi a třeba se u toho něco dozvíš.”
Podívala se na mě. Neměla jsem na výběr. Ač jsem hořela zvědavostí po příbězích, které ještě nikdo neslyšel, vytušila jsem, že dnes z paní Hildy nedostanu ani slovíčko navíc.
„Dobrá, přijdu. A budete mi tedy vyprávět? Příběhy o obyvatelích hradu, o tom, pro jaké bylinky sem chodili? Jaké měli neduhy či trápení?” zeptala jsem se ještě.
„Jestli mi, děvenko, pomůžeš, ráda tě naučím něco z bylinkářství a když budeš šikovná, přidám i nějaký ten zajímavý nebo peprný příběh. Chodívaly sem desítky lidí. Teď už o mně ví jen málokdo, ale to je dobře. Už nejsem nejmladší. Tolik co dříve bych nemohla zvládnout sama. Ale třeba se zaučíš a kdo ví, krámek možná ožije novými zákazníky i příběhy. Ale teď už utíkej na hrad a přijď po úplňku, jak jsme se domluvily. Připravím si pro tebe nějakou pěknou příhodu,” usmála se Hilda.
„Tak se mějte zatím krásně, Hildo,” usmála jsem se také.
Pokynula mi rukou a já pomalu opustila ten zvláštní krámek. Ten, na který jsem nikdy předtím nenarazila.
Hlavou mi probíhala spousta myšlenek. Na starší obyvatele hradu. Že by za paní Hildou chodili někteří profesoři nebo starší studenti? Trpěli bolehlavem, břichabolem nebo nespavostí? Nebo z bylinek připraví i nápoj lásky? A jaký příběh mi asi poví? Jste zvědaví? V tom případě se těšte, co nám madam Hilda prozradí. Tak nějak tuším, že to bude stát za to… protože to vypadá, že se zázraky vážně dějí!
A pokud ve vás taky trochu bublá kousek zvědavosti a touhy po zajímavých příbězích, počkejte si na další díl. Třeba se paní Hilda opravdu rozpovídá, jak slibovala. Zajímal by vás příběh někoho konkrétního?
Pro Denní věštec
Olivie Henrieta Větroplachá