Co se vám vybaví, když se řekne Japonsko? Mně zvláštní malované písmo, netradiční architektura, starodávná božstva a zápasy sumo. Dnes se chystám navštívit tuto zemi, takže pokud máte čas a chuť, můžete jet se mnou.
Asi nejvíc se těším na japonskou přírodu. V prospektu cestovky jsem nemohla odtrhnout oči od rozlehlých zahrad s podivnými domky a mostky přes říčky. Tak honem, nezdržovat se a šupem k přenášedlu.
Jsem na místě. Zůstanu stát úplně paf. To je krása! Tolik zelené barvy jsem snad viděla naposledy u zmijozelského stolu při závěrečné slavnosti ve Velké síni.
Támhle vidím přicházet mou dnešní průvodkyni. Drobná ženuška s černými vlasy a očima stejného odstínu mě srdečně vítá a představuje se jako Aiko. A hned mi nabízí, zda bych se nechtěla převléct do tradičního japonského obleku. Neváhám, takovou nabídku nedostávám každý den.
Podívejte se na ty nádherné šaty! Aiko říká, že se jim správně říká kimono. Je to speciální japonský šat splývající až po kotníky, který se váže okolo těla vždy levou stranou přes pravou. Doplněn je speciální obuví – dřeváky „geta“, případně ponožkami s oddělenými palci „tabi“. Tradičně bývá vyráběn z hedvábí. To se získává z výměšků žláz bource morušového, které na vzduchu rychle tuhnou a vytváří vlákna.
Vydáváme se přes dřevěný můstek a pustíme se cestičkou doprava. Netrvá to dlouho a dostaneme se do sakurového háje. Domovinou japonské třešně jsou právě asijské státy. Jen v Japonsku existuje okolo 200 druhů tohoto krásného stromu. Pěstuje se zde asi od roku 794. Japonci mají i speciální svátek, kterému se říká Hanami, kdy se lidé společně s přáteli vydávají do parků právě v době, kdy sakury kvetou, a těší se pohledem na jejich květy.
Zrovna nedávno jsem četla zajímavý článek o bonsajích, a tak se rozhlížím po zdejší zahradě, jestli nějaké nespatřím na vlastní oči. Támhle jedna roste. A dokonce volně v přírodě.
Bonsaje jsou miniaturní stromečky pěstované v miskách, které jsou speciálními technikami tvarovány a zastřihávány tak, aby představovaly starý strom. No, velmi pěkné, ale pořádně vzrostlý strom – třeba vrba mlátička – se mi líbí víc.
Aiko mě zve k ní domů na šálek čaje a něco k snědku. Samozřejmě přijímám, čaj mám velice ráda a pravý japonský čajový obřad si rozhodně nenechám ujít. V mezičase, kdy má průvodkyně připravuje občerstvení, si zkouším další úchvatné šaty.
Poté se posadíme na podlahu v přijímacím pokoji a užíváme si lahodnou tekutinu z malých mističek. K zakousnutí je tu sushi, což jsou plátky řasy nori plněné rýží s kořením wasabi a náplní. Já zrovna ochutnávám s avokádem a okurkou. Chuť je docela netradiční, taková kyselkavá. Není to špatné, docela mi to chutná, ale lívanečky od našich hradních skřítků jsou přeci jen lepší.
Při našem čajovém dýchánku mě Aiko učí skládat origami. To pro vás zřejmě nebude úplnou novinkou. I u nás na hradě se sem tam objeví seminář, kde si toto japonské umění skládání papíru můžete sami vyzkoušet. Dokonale to procvičí vaši motoriku rukou a krásně se u toho odreagujete.
Ptám se Aiko na japonské písmo. Vůbec nic o něm totiž nevím. Má společnice mě jen lehce zasvěcuje do tohoto nelehkého jazyka. K zápisu se používají tři různé systémy: „hiragana“ a „katakana“ jsou slabičné abecedy a „kandži“ je písmo morfemografické. Znaky se píší shora dolů do sloupečků, které jsou řazeny zprava doleva. Takto vypadá mé křestní jméno, když si ho zkusím napsat…
Čas se nachýlil a já se musím vrátit zpátky domů. Loučím se s Aiko a děkuji jí za dnešní den i za tu ohromnou sbírku šatů, kterou mi půjčila a kterou jsem dnes měla na sobě. Zdejší styl oblékání se mi moc líbí. Ještě vyjdu ven, abych se pokochala pohledem na nejvyšší japonskou horu Fudži, na kterou je odtud krásný výhled.
Užijte si poslední volné prázdninové dny a brzy na shledanou při dalším putování.
Pro Denní věštec
Mia Whitebear