Houpání lodě. Mořská nemoc. A také neomalení piráti, přepadávání lodí a drsná mluva. To vše se mi honilo hlavou, když jsem přemýšlela o zájezdu do Atlantského oceánu. Na jednu stranu jsem se malinko bála, na druhou stranu jsem se těšila na divoké a netradiční dobrodružství. Takže: hurá za piráty!
Přehrabuju se ve skříni a hledám nějakou pirátskou garderobu. Ráda bych mezi mořské vlky zapadla. Vylovím světlou halenu Lady pirát, vysoké černé boty a dokonce objevím i pirátskou čepici, kterou se mi kdysi podařilo koupit u Chytráka.
Potom se vydám do chodeb hradu hledat magické přenášedlo. Naštěstí je pořád na stejném místě.
Hele, támhle je má loď. A odplouvá! Počkejte na mě!
Naštěstí mě slyšeli, spustili člun a vrátili se pro mě. Na palubě mě přivítal sám kapitán Quint. Docela drsný chlapík. Urostlý, samý sval a šlacha. Na hlavě pirátská čepice, úplně stejná jako mám já. Přes levé oko pásku. Místo pravicí mi potřásl rukou s hákem. Za pozdní příchod mi hned strčil do ruky koště, že prý mám uklidit palubu. Páni, oni tady používají košťata k uklízení! Není to škoda?! Rozmýšlím se, jestli mám kapitánu Quintovi říct, na co by se koště mělo správně používat, ale momentálně mi nevěnuje pozornost. Takže koště do ruky a jde se na věc.
Uklidit takovou palubu není zrovna jednoduché. Hlavně když loď pluje. Mává to se mnou i s koštětem ze strany na stranu jako s hadrovou panenkou. Naštěstí se ke mně přidá Starej Jack, podsaditý chlapík z lodní posádky, a za chvíli se paluba leskne jako nová. Netušila jsem, že si piráti zakládají na čistotě. Vždyť i na pergamenu C. A. PARTA stálo heslo: „Bez vody a bez mýdla, toť pirátská pravidla.“
Během uklízení mě Starej Jack zasvěcuje do námořní hantýrky. „Trup“ je tělo lodi, „kýl“ její páteř. „Stěžeň“ je sloup, na který se upevňují plachty. „Ráhno“ je dřevěná tyč, která je vytažená na stěžeň a nese plachtu. Neměla jsem ponětí, že každá plachta, která se mi momentálně třepotá nad hlavou, má své jméno. Ta úplně vespod je hlavní plachta, nad ní je plachta bramová, nad ní košová a úplně nahoře královská.
Nakonec mi Starej Jack nabídne, že si můžu vylézt až úplně nahoru do plachtoví a rozhlédnout se. Na nic nečekám a během okamžiku jsem nahoře. To je nádhera! Pode mnou jen paluba lodi a všude okolo voda, voda, voda… Dokonce jsem v dálce zahlédla velrybu. Tohle bude asi můj největší zážitek letošního letního cestování.
Kapitán vidí, že se mám zadanou práci hotovou, a tak si mě k sobě volá. Má v plánu zasvětit mě do pirátské mluvy. Netušila jsem, že korzáři moří mají také svůj speciální jazyk. Ukáže mi pergamen, který slouží pro pirátské nováčky jako slovníček nových pojmů.
To nebude těžké se naučit. Už za chvíli umím všechna zmiňovaná „slovíčka“. Rázem rozumím všem mořským vlkům, kteří se pohybují po palubě. Ale co se děje? Je jich tu najednou nějak moc. Asi se něco chystá. Kouknu na kapitána Quinta a ten na mě mrkne: „Jdem si pro svou kořist.“
Nedaleko je prý ostrov, kde si kdysi ukryli lup z jedné přepadené lodi.
A vskutku. Na obzoru se objevují břehy ostrova, který je podle Starýho Jacka úplně opuštěný. Už se nemůžu dočkat, až u něj přistaneme. Nakláním se přes palubu a sleduju, jak piráti připravují čluny, pomocí kterých se dostaneme blíže k ostrovu. Do jednoho z nich pak později usednu společně s kapitánem Quintem. Koukám mu přes rameno do mapky a snažím se zapamatovat si co nejvíce detailů. Nezdá se to, ale pevnina je docela rozlehlá. Poprvé na vlastní oči vidím palmy s kokosovými ořechy a barevné papoušky, na které u nás můžete natrefit v domcích profesorů v Godrikově Dole. Jediná záludnost na naší cestě je překonat tekuté písky zhruba uprostřed ostrova, ale naštěstí to není tak děsivá překážka, jak se mi to zprvu jevilo. Blížíme se k místu označenému na mapě červeným křížkem a já cítím srdce až v krku. Opravdu nalezneme truhlici? Neodnesl ji někdo? Piráti začnou odhrabávat písek.
Je tam! Už vidím víko truhly! A opravdu. Je až po okraj plná zlaťáků. Kapitán Quint mi jich několik odsype do váčku. Nestačím kulit oči. Když je proměním na Příčné ulici u Gringottů, budu mít pořádnou zásobu galeonů na výuku. Jsem štěstím bez sebe a jako díky třepu kapitánovým hákem, div mu neupadne.
Vracíme se zpátky na loď a piráti zpívají nějakou písničku, kde se stále opakuje „johoho“. Je to docela chytlavá melodie, není problém se k ní přidat. Vím, že se za chvíli budu muset přenést zpátky na hrad, a tak si užívám poslední okamžiky s touhle partou drsných mořských vlků, kteří jsou docela fajn.
Pro Denní věštec
Mia Whitebear