Prázdniny se nachylují ke svému závěru. Přede mnou je už jen několik málo volných dní než začne škola, a já si je hodlám užít naplno. Proto neváhám ani minutu, když se mi nabízí možnost odcestovat pomocí magického přenášedla, tentokrát k Merlinovu moři, pro mě naprosto neznámého místa. Ani se nezdržuju jeho hledáním na mapě. Natáhnu si na sebe plavky a šortky, nos si namažu opalovacím krémem, popadnu klobouk a sluneční brýle a vyrážím vstříc poslednímu prázdninovému dobrodružství.
Hradem proběhnu rychleji než vítr, pak kolem laboratoře a zahýbám první odbočkou doleva. Mám obavy, zda najdu kouzelné skleněné těžítko stále na svém místě. Ale je to dobré, leží pořád tam, kde jsem ho naposled opustila.
Zavřu oči. Jsem tak vzrušená, jak bude vypadat výletní místo u Merlinova moře, že mimovolně zadržím i dech. Když se znovu nadechnu, ucítím jemnou vůni slané vody. Pomalounku otevírám oči a jsem úplně uchvácená pohledem, který se mi naskýtá. Stojím u překrásného hotelu v marockém stylu.
Co je však velmi netradiční, je to, že moře dosahuje téměř až k jeho prahu. Přičemž voda je nezvykle klidná a pokud do ní chci vstoupit, jakoby ode mne utíkala, takže nehrozí, že bych si promáčela boty.
Nedá mi to, abych alespoň nenakoukla do hotelové haly. Hned mě zamrzí, že se tady nemůžu zdržet déle a ubytovat se na noc. Je to tu překrásné. Personál mě hned zve dál. Můžu se tady podle libosti porozhlédnout. Chodby jsou široké a světlé. Kroky tlumí tlusté koberce pestrobarevných vzorů. Stojí zde spoustu křesílek nebo lenošek, které vybízí k odpočinku nebo čtení knížky.
V přízemí se nachází malá kavárnička pro hosty. Usadím se na speciálním sedátku připomínajícím houpací síť. Neležím v něm. Spíše sedím, přičemž občerstvení si můžu odložit na levitující podložku, která se přizpůsobuje mému houpání. Objednám si melounové kapučíno a palačinky s džemem z granátového jablka. Obojí chutná znamenitě.
Hned po svačince vyběhnu ven. Přece tu celou dobu nebudu sedět uvnitř, když je venku tak krásně. Navíc k moři se nedostanu každý den, u nás můžu zajet tak leda k Hanibalovu jezeru. Pláž je téměř prázdná a písek mě hřeje do nohou. Je tady docela dost škebliček, a tak je začnu sbírat, alespoň budu mít něco na památku.
Zrovna nedávno jsem četla o tom, jaký je rozdíl mezi ulitou a lasturou. Lastura je druh mušle, která je tvořená ze dvou částí a jejich vnitřní povrch je většinou pokrytý perletí, kterou vylučuje mlž obývající tuto schránku. Ulita je schránka jednolitá. Podle zavinutí rozlišujeme ulity pravotočivé nebo levotočivé, podle celkového tvaru pak ulitu kulovitou, kuželovitou, vřetenovitou nebo věžovitou.
Po chvíli mám mušliček plné kapsy šortek. A teď je ten pravý okamžik vyzkoušet, jak dobře se ze zdejšího písku staví hrad. Do stavby se úplně ponořím, nevnímám místo ani čas. Po nějaké době ucítím, jak se mi začínají připalovat ramena od sluníčka, které na mě nemilosrdně praží. Procitnu a nestačím se divit. Poodstoupím od svého díla. Netušila jsem, že umím z písku postavit něco takového.
To je zvláštní. Písek tu musí být nějaký očarovaný. Vždycky jsem na kreslení a modelování nebylo zrovna šikovná, ale tohle se mi podařilo více než dobře.
Na pláži je nějaké pozdvižení. Co se děje? Malá skupinka kouzelníků v čele s mladíkem, kterého jsem zahlédla před chvílí v recepci hotelu, míří k vodě. Zaslechnu něco o tom, že zájemci si mohou zaplavat s delfíny. To chci i já, takže se nenápadně připojím k hloučku. Mladík zapíská na speciální píšťalku s vysokým tónem. Za okamžik už můžeme spatřit ploutve připlouvajících ochočených delfínů.
Každý z nás má jednoho jen pro sebe. Hupsnu do vody a začnu zvíře hladit. Pak se chytnu jeho ploutve a nechám se unášet do hloubky, kde mě delfín vozí tam a zpátky. Je to úžasný a nezapomenutelný zážitek.
Nicméně všechno krásné musí jednou skončit a tak je to i s tímto výletem. Tento zájezd byl mnohem klidnější než ty předešlé. Ale mně to vůbec nevadí. Někdy je potřeba i jen tak lenošit a nic akčního nepodnikat. Za těch několik hodin, které jsem tu strávila, jsem si dokonale odpočinula a nabrala sílu na nový školní rok, který už klepe na dveře.
*
Léto je pryč. Odjela i kouzelnická cestovní agentura PART. Zmizelo dokonce i magické přenášedlo. Ale nezoufejte! Za rok tu prázdniny budou znovu a třeba se společně podíváme na další zajímavá místa naší zeměkoule…
Nyní přichází okamžik, kdy bych ráda poděkovala několika kouzelnicím, které byly moc laskavé a během léta mi zapůjčily svršky ze svého šatníku či doplňky, které jsem pak použila ve svých cestovatelských článcích.
Jsou to:
Isabell Tenebris,
Hekatea Centaurix,
Nerys Heliabel Ghostfieldová,
Lessien Posie
a Magdarlene di Facittra.
Zvláštní díky patří slečně Barbaře, která mi sestavila katalog možných modelů pro článek o pirátech. Stačilo jen ukázat prstem na to, co se mi líbí nejvíc.
A druhé poděkování slečně Cerridwen. Její sovy mi přinesly téměř celou japonskou kolekci pro článek o zemi sakur.
Pro Denní věštec
Mia Whitebear