Den zápisu z pohledu prváka

„Crrr, Crrr,“ zvoní mi ráno budík. Zaklapávám ho. Lehám si na záda a promnu si oči. Další ráno v této skvělé posteli, v této skvělé koleji, v této skvělé škole. Zvykám si na nové prostředí poměrně rychle. Házím na sebe školní uniformu a scházím do společenské místnosti pozdravit se se svými novými přáteli. Na zdi visí upozornění: „Dnes je váš den D. Ve 20:00 se otevírají zápisy předmětů. Buďte ve střehu, nováčci, čeká vás totiž první fyzicky náročná zkouška.“ Trochu znervózním. Přichází za mnou Selina Garcia, moje patronka, poplácává mě po zádech a povídá: „Neboj se, není to tak strašné, jak se říká. Buď prostě v osm připravený a zvládneš to!“

Souhlasně kývám hlavou a odebírám se k pohovce se seznamem předmětů. Seli je na mě moc hodná, ale obávám se, že je až příliš optimistická. Slyšel jsem o dni zápisu už spoustu historek. Například někdo mi ve Velké síni vyprávěl, že jednou jeden student využil Peruánského rychlozatmívacího prášku přesně ve vteřinu otevření zápisu. Zapsal si svůj předmět a utekl. U ostatních studentů to vyvolalo paniku a rozruch. Nikdo neviděl dál než na svůj nos. Potom prý začala lavina pěstních úderů, drápání a škrcení. Dokonce několik studentů odešlo zvracející slimáky. Nebo tuhle na nádvoří další student povídal, že před pár lety dokonce někdo ve Velké síni k snídani nalil všem do čaje Amorův šíp. Odpoledne pak za ním všichni chodili a ptali se ho, jaký předmět by si rád zapsal, že to udělají za něj, aby se nemusel namáhat. Povzdechnu si. Stejně zatím nemám ani vybraný předmět. Třeba ho nikdo chtít nebude. Otevírám seznam. Zalíbí se mi Kryptologie, Čarostavitelství a Testrálologie. Snad o ně moc zájem nebude, zamumlám si pro sebe.

U snídaně pro jistotu kontroluji svůj čaj, jestli v něm není něco podezřelého. Nerad bych celý den potom někoho naháněl. Všichni od rána řeší jenom předměty. Kam přijdu, tam se mě každý ptá, který předmět si chci zapsat. Nejspíš to všichni dělají, aby zjistili situaci, kolik lidí bude chtít na stejný předmět. Podle toho, co slyším, tak je téměř jisté, že Čokomagie a Egyptologie se letos dočkají nebývalého zájmu. Po snídani běžím na Letovou plochu. Včera se mi poštěstilo ji najít, a tak tam teď trávím poměrně hodně času. Chci se totiž jednou stát členem našeho famfrpálového družstva, takže musím hodně trénovat.

K obědu si nedávám nic moc vydatného, poněvadž jsem nervózní. Už se to blíží. Pár dalších studentů se mě ptá, co si chci zapsat. Kryptologii za celý den nikdo nezmínil. Vypadá to nadějně. Odpoledne trávím většinu času ve společenské místnosti. Odpočívám a psychicky se připravuji na večer. Ozve se ohlušující rána, rozletí se dveře a do místnosti vpadne Katy Ritch, kamarádka ze třetího ročníku: „RYCHLÉÉÉÉÉ, UŽ ZBÝVÁ JEN PŮLHODINA!!!“ Všichni se sebereme a svižným krokem míříme k místu zápisu. Na zdi naproti sborovně visí pergameny s názvem předmětu a volným místem pro jména deseti šťastlivců, kteří to stihnou včas. Na zemi je namalovaná startovací čára, kterou naše inspektorka výuky, Cerridwen Lowra Antares, opatřila protipřešlapovacím kouzlem. Kdokoliv před osmou hodinou překročí čáru, tak mu napuchne noha a musí okamžitě na ošetřovnu.

Zbývají 2 minuty. Spousta nedočkavců už se navzájem přetahuje a odstrkuje. Někteří kolejní odrážeči si s sebou dokonce přinesli pálku. Minuta. Najednou je ticho. Všichni očekávají odbití osmé na hodinách na Severní věži. Tik tak, tik tak. BIM, BAM. Je to tady. Absolutní ticho střídá řev a kvičení. Kdyby kdokoliv venku poslouchal, co se právě děje vevnitř, myslel by si, že se na hradě otevřel pavilón opic. Vrhám se s davem ke svému pergamenu. Těsně uhýbám blížící se odrážečské pálce. Někdo za mnou to asi dostal, poněvadž vteřinu po mém úhybném manévru se ozvalo bolestivé zakvičení. Už moc neovládám vlastní nohy. Chvíli běžím dopředu, chvíli dozadu, podle toho, jak mě zrovna táhne dav. Teď se mi povedl učebnicový trojitý rittberger. Najednou však strkanice ustála. Stojím před pergamenem s Kryptologií. Nikdo nikde. Dav pokračuje dál. S úsměvem si otírám pot z čela a zapisuji se v klidu na předmět. Mám to za sebou.

Teď už se jen opírám o zeď a vítězně sleduji strkanici, která pokračuje dál. Jo, Čokomagie a Egyptologie. Tam se paradoxně ještě nikdo nestihl zapsat. Hned, co jeden napíše první písmeno, druhý mu vrazí brk do nosu.
„Petrificus totalus!“ Sleduji, jak něčí zkamenělé tělo padá na zem. U dveří do sborovny stojí párek pochechtávajících se profesorů, kteří si tuhle zábavnou podívanou nenechali ujít. Jedno kouzlo střídá druhé, strkanice se proměnila v zuřivý boj. Nicméně pomalu odpadávají ti, které nějaká kletba zasáhla. Dav řídne. Pár studentů se válí na zemi, pár jich to už vzdalo předem. Ti nejsilnější se již zapsali. O pár minut později je po všem. Bojiště pomalu utichá. Zničení a unavení studenti odchází zpět na své koleje.

Otevírám dveře od svého pokoje. Plácnu sebou na postel. Už se nemůžu dočkat, zítra totiž začíná výuka! Usínám poměrně rychle. Zdá se mi krásný sen. Je den zápisu na předměty, já stojím na startovní čáře, ale nikdo nikde. Jsem sám a můžu si bezpečně zapsat úplně cokoliv.

Pro Denní věštec
Freddy Reddy