Na otázky Smajlíka Smoulíka dnes odpovídá účastnice Sedmiboje, slečna Larrie Larstonová.
1) Čas na odevzdání prvního úkolu se už pomalu blíží, jak to stíháš? (pozn. šéfredaktora: Rozhovor byl veden již před delší dobou.)
Troufám si říci, že už mám víceméně hotovo. V lese jsem byla minulý týden a před pár dny jsem si sedla, abych napsala, co mne tam potkalo. Nyní už jen dolaďuji detaily, snažím se tomu vecpat nějakou reprezentativnější fazonu a užívám si co chvíli depresi z pocitu, že to takhle určitě nestačí. Jak jinak. Aktuálně jsem ve fázi, kdy úkol nechávám odležet a zítra to už uzavřu kompletně. Je samozřejmě možné, že mě ve čtvrtek ráno chytne šílená, pergamen zmačkám a zadupu do země, abych to mohla napsat jinak, lépe. Ale raději bych, kdyby to zůstalo takhle v klidu.
2) Dovolím si říci, že asi nejžhavějším tématem je teď Sedmiboj – jsi pyšná na to, že jsi byla vybrána?
Jsem, a jak! Když nad tím tak uvažuji, už dlouho mne nic nerozradostnilo tak, jako právě ta trocha štěstí, která mě dostala až mezi oněch dvanáct soutěžících. Přímo na vybrání tedy asi pyšná nejsem, protože to není nic, na čem bych měla zásluhu, ale jsem hrozně hrdá na to, že mohu Havraspár reprezentovat.
3) Vnímáš lidi v havraspárském týmu jako soupeře, kdy každý kope za sebe, nebo se zajímáš, jak na tom jsou?
Soupeře? Tak to určitě ne. Pokud vyhraje Elan nebo Elen, bude to pro mne obrovský úspěch, protože na poháru Sedmiboje se poskvěje jméno Havraspáru. Totiž jistě, kdo by nechtěl žabku a řád, že? Ale pokud by měl zůstat titul v koleji, jdou tyhle materialistické tužby kompletně stranou. A samozřejmě, v rámci pravidel se zajímám, jak na tom holky jsou. Zdali už se do lesa vydaly, jaký z toho mají pocit a jak jim jde psaní. Myslím, že se vzájemně pěkně hecujeme. Alespoň když mi Elánka druhý den po zadání úkolu oznámí, že je prakticky hotová, tak mě zachvátí panika a nakopne mne to k rychlejšímu jednání.
4) Jakých úkolů se nejvíce obáváš a z kterých strach nemáš?
Mám strach z veršů. Jsem na básničky naprosté hovado, když mi prominete ten výraz, takže takový úkol pro mne bude dost krkolomný. Také mám hrůzu z nějakých znalostních úkolů, preferuji spíše ty, kde mohu použít fantazii a kreativitu. Naopak se těším na logické a na úkoly, kde se budu moct vyřádit, co se nápadů týče. Ať tak či onak, myslím, že vše hodně záleží na zadání, protože to hodně ovlivňuje situaci. Třeba ráda kreslím, ale jsou věci, které prostě načmárat schopná nejsem, takže mohu jedině doufat.
5) Jak stíháš jiné aktivity?
Ale tak, ne méně než obvykle. Myslím, že bezproblémově zvládám vedení Corvina Declaratio a povinnosti spojené s odznakem a činností v koleji. Musím ale přiznat, že jsem na úkor těchto aktivit, spojených navíc se Sedmibojem, musela polevit ve výuce, čímž se ještě jednou omlouvám madam Wynneové, která to tento termín slízla i s krémem a nedostala ode mě ani jeden úkol. Jinak ale myslím, že to zvládám, s mudly se peru odjakživa, takže tam není žádná změna.
6) Nelituješ tedy, že jsi se přihlásila do Sedmiboje a byla vybrána?
Ani v nejmenším. Sedmiboj byl mým snem po čtyři školní roky, a tak se rozhodně nedá mluvit o lítosti. Ať dopadnu v klání jakkoliv, budu odcházet s radostným pocitem a hodlám si průběh soutěže vychutnat na maximum. Druhou takovou šanci už mít nebudu. Samozřejmě, když je člověk uprostřed Zakázaného lesa, řítí se na něj hromada oblud a vám nezbývá, než bránit holý život, tak tam ta myšlenka „Proč pro Merlina?“ prolétne, ale takové skutečně nepočítám.