Bylo už pozdě, hluboká noc, seděla jsem zrovna ve žlutém křesle ve své kolejní místnosti a jako vždy jsem na poslední chvíli dopisovala posledních pár úkolů. Tu se najednou s tichým „puf“ zjevilo naproti mně drobounké stvoření. Na sobě mělo ubrousek na čajník, orazítkovaný bradavicím znakem, a bylo tak stařičké, že se sotva udrželo na nohou.
Když promluvilo vysokým, pištivým a třaslavým hláskem, okamžitě jsem poznala Winky. Vůbec nevnímala okolí, cosi mumlala, uklízela a narážela při tom hlavou do zdi. Až po chvíli jsem si uvědomila, že to bylo úmyslné. A protože jsem zrovna psala úkol do bonzologie, rozhodla jsem se zjistit víc…
„Winky, copak se ti stalo?“ začnu nenápadně vyzvídat.
Skřítka nadskočí a zděšením úplně vynechá jeden z pravidelných intervalů při mlácení hlavou o zeď
„Paní, odpusťte, Winky uklízí, Winky nevěděla, že tu někdo je, pořád uklízí, od rána do rána, že už ani námahou pořádně nevidí,“ a upřela na mě svoje velké, nešťastné, kdysi možná zářivé, ale dnes zakalené a zamlžené oči.
„A proč pořád uklízíš?“ vyzvídala jsem dál.
„Protože domácí skřítkové jsou od toho, aby uklízeli, i když už jsou tak staří, že neuzvednou ani ponožku ze země, nohy za sebou vláčí, kůži na rukou sedřenou na kost mají, pořádně ani neslyší, ani nevidí, zuby nemají, celé tělo zpřerážené mají, všemožné nemoci je trápí a nic než krutou bolest necítí, stejně pořád uklízí, protože je to baví.“ vykládá Winky, zatímco po celou dobu našeho rozhovoru uklízí.
A právě tady náš rozhovor přeruším.
Nějak mi totiž nesedělo to, co ten zubožený tvoreček říkal, k tomu, jak žalostně vypadal. Rozhodla jsem se tedy, že odhalím pravou pravdu a pod rouškou tmy jsem se vkradla do kabinetu našeho pana profesora lektvarů, kde jsem si vypůjčila skleněnou lahvičku plněnou veritasérem. Tak tedy znovu:
„Winky, copak se ti stalo?“
Její obrovské oči se zalijí slzami.
„Už dál nesnesu to utrpení. Nedokážu vydržet tu tyranii. Nejsem nic víc, než otrok! A nenávidím uklízení! Kouzelníci nám všem skřítkům jenom ubližují a poškozují naše zdraví. Nikdy nezažijeme, jaké to je žít plnohodnotný život… Nemáme na něj prý právo, nikdo z nás. Ale úplně nejhorší na tom je to, že při tom musíme být neustále šťastní, máme to totiž přikázané. Kdo nebude, zemře…“ dopoví prostě a odejde se utopit do jezera.
Já si až příliš pozdě uvědomím, co jsem tím veritasérem způsobila. Musím se ale ptát, jaká temná síla ovládá skřítky? Kdo tady má špinavé ruce? Komu je ukradené, kdo mu každý den vaří, pere, uklízí, slouží až k strhání? Zamyslete se sami nad sebou, nejste to třeba právě vy?!
Pro milé čtenáře, kterým na skřítcích záleží stejně jako mně, musím dodat, že Winky sice černá hladina jezera spolkla, ale byla zachráněna obří olihní, těší se dnes výbornému zdraví, pravidelně polyká žaberník a našla novou rodinu ve světě jezerních lidí, kde si nyní užívá zaslouženého starobního důchodu.