To jsem vám takhle 31. března odpoledne přišla do nezvykle vylidněné Velké síně. Na mé volání po společnosti se zprvu nikdo neozýval, ale jak se mělo ukázat během několika málo chvil, nebylo to ticho mrtvé, leč významné.
Právě jsem sklidila ze stolu své jídelní náčiní a jala jsem se opouštěti velice prázdnou Velkou síň, když v tom se rozhrnula opona (kde se vzala, nevím, asi někdo zase urval Midarovi závěs) a zpoza ní vystoupil před malou skupinku užasle přihlížejících… zelený trpaslík!
Nevnímaje pohledy naše nevěřícné, v klidu se posadil a brblaje cosi zlověstného, začal si něco zapisovat do deníku.
„Můj milý deníčku… dneska tu slavíme jedno smutné výročí… dnes je to přesně na den 20 let, kdy tady u nás skejsla Sněhurka a princ si pro ni nejede a nejede…“
Na to vylezla zpoza opony dáma v zeleném, nejlépe popsatelná jako v nejlepších letech.
„Rejpale,“ zaskřípala, jako když přejedete naběračkou po dně železného kotlíku.
To jméno mi však není neznámé a (ne, kruci, nemám strýčka se stejným jménem) po malé chvíli mi dojde, že se tu odehrává pohádka, jedna z nejpohádkovatějších, důvěrně známá mudlům i kouzelníkům, dětem i dospělým.
Anebo ne. Trpaslík Rejpal je nerudný a drzý, to sedí. Princ sice nepřijel na koni, ale vypadal ucházejícně, takže to je taky v pořádku. Skleněná rakev – přítomna. Ale když jsme se po třech minutách hry dozvěděli, že ostatních šest trpaslíků včetně Šmudly natáhlo bačkory a že ona – postarší – žena s vlasy, ve kterých by si mohl udělat hnízdo celý Havraspár, je Sněhurka… začalo to být náramně zábavné.
Vtipné repliky totálně pohřbily původní sněhurkovský epos a vytvořily nový fenomén – Sněhurku po 20 letech. S rozuzlením více než překvapivým.
Princ, který si přijel pro Sněhurku… trochu později, než bylo původně v plánu… nezestárl ani o vlásek, což se však nedá říct o bývalé „dívce s pletí bílou jako sníh“, ze které by dneska musela mít strach i její macecha. Princovi se do líbání/zachraňování přílš nechce a snaží se z něj vykroutit, jak jen to jde: konec je rozhodně neklasický. Zde přinášíme jeho záznam:
Nezvyklé oživení v podobě této (někomu známé, někomu méně známé) parodie přinesly do Velké síně tři zmijozelské studentky: Elizabeth Lextrová (Rejpal), Barbara Arianne Lecter (Sněhurka, či Sněhule, chcete-li) a Tydynka Flyová (princ).
Nápad vznikl zcela spontánně, rozumějte proto, aby slečna Lextrová neumřela nudou. Její zelené spolužačky se přidaly a prý se ani příliš nebránily.
„Tož jsem hodila odkaz na náš společný s-krb a všechny jsme se začaly hrozně smát. A mě napadlo, že bychom to mohly,“ autorka originálního nápadu chvíli přemýšlí nad vhodným výrazem, „ztvárnit!“
A jak probíhala generálka? Cvičily jste to nějak dopředu?
„Necvičily. Šlo to ráz na ráz. Prostě spontánní nápad a už se jelo – vlastně každá za sebe podle původní adaptace podle nejlepšího vědomí a svědomí,“ svěřila se B. A. Lecter.
Jak jste spokojeny s reakcí publika?
„Mně se to teda děsně líbilo. Ani jsem nečekala tak kladné reakce ve Velké síni… Prostě paráda!“ rozplývala se T. Flyová. Se záhadným úsměvem ještě dodala: „Už se těším na příště.“
Já tedy také. Doufám, že se mi podaří být zase u toho.
– Ano, taky doufám, že se mi podaří být u toho i příště =) Sněhurka byla opravdu bomba =)) A tím, jak to bylo neohlášené a spontánní, to bylo hrozně milé =)
Malinkatá omluva za autorskou invenci – Užovka 12 není oficiální název, jen jsem prostě koukla na tři zelené Zmijozelské a vzpomněla jsem si na Kobru 11 😀
Re: Malinkatá omluva za autorskou invenci – Tak to mi nedošlo:) to je povedený název:)