Vyžírka na Příčné

Co vy? Také chodíte občas vyvenčit svého mazlíka na Příčnou a při té příležitosti mu koupíte nějakou tu mňamku? Pak jste si možná všimli, že těch mňamek poslední dobou moc na výběr není. A to je pak těžké, když se vám krysák v kapse vzpouzí, že on tu mléčnou pusinku prostě papat nebude.
Protože mám svého krysáka rád, rozhodli jsme se společně trochu zapátrat a zkusit zjistit, kam se zásoby třeba takového francouzského ementálku minulý týden poděly.

Pro začátek jsme se hlavně dobře vybavili. Když máme pátrat po takovéhle zlodějině, musíme se na to přece dobře připravit! Krysák mi dal svým čmucháním jasně najevo, že si chce vzít svůj zářivě červený obleček a já si také vzal to nejnenápadnější, co v šatníku mám – svítivě zelené kalhoty z vrbového listí, které přebily vše ostatní. Samozřejmostí pak byla famfrpálová helma. Vždyť to znáte… Kdyby náhodou…

Na Příčnou jsme se vydali v brzkém odpoledni. Po zevrubné obhlídce se mému čmuchátorovi podařilo najít poměrně úzkou a nenápadnou boční uličku, kterou se lehce dalo dostat k otvoru vedoucímu do sklepení Kouzelného zvěřince, které slouží zároveň jako sklad pro veškeré zásoby. Nejprve jsem byl rozhořčen, že takový důležitý obchod má takováto „zadní vrátka“. Být majitelem, tak se asi snažím, abych měl každou skulinu zatlučenou. Pak mi ale došlo, že tahle skulina… je spíš jen škvíra. A kdybychom povinně famfrpálově nehladověli, nedostanu tam ani ruku (díky, kapitánko!). Takhle jsem se však dovnitř dostal bez sebemenších problémů a společně s krysákem jsme se usadili do nejtemnějšího rohu, odkud jsme celý sklepní sklad mohli bez vyrušení pozorovat.

Odpoledne to bylo dlouhé. Měl jsem takové nutkání vrhnout se na krabici mléčných pusinek, že mě dokonce můj stoprocentně morální krysák musel krotit. Hodinky jsem kontroloval každou chvíli a pekelně mi drásalo nervy, jak málo se pokaždé ručičky pohnuly. Trochu rychleji nám to utíkalo, až když jsme začali trénovat přeskoky krabic a šplh po nerovné kamenné stěně.

Asi o týden později (čti: asi za 4 hodiny) se venku setmělo a atmosféra se změnila. Shora k nám přestaly doléhat zvuky živého obchodování a venku se utišil i standardní ulicový shon. Krysák začenichal a já se pokusil probrat všechny své smysly. Vždyť kdy jindy by se mělo krást, když ne po setmění? Oba jsme byli ve střehu a čekali na jakýkoliv náznak něčeho, co tam nepatří.

Jsem vytrvalý člověk, a tak jsem během čekání rozhodně neusnul. Ale zrovna, když jsem předstihl soupeřova chytače a měl jsem zlatonku na dosah, se ozval nečekaný šramot. Reflexy mě nutily k tomu, abych vyskočil na nohy a začal se zběsile rozhlížet kolem sebe, ale pevný pohled krysáka, který mi seděl na rameni, mě udržel na místě. Prohlédnout temnotu sklepa nebylo nic těžkého, přece jen jsme z hradního sklepení zvyklí (viz fotodokumentace v článku kolegy Zpytlehněva Zďáblíkova tady). Nicméně chvíli přece jen trvalo, než se mi podařilo zaměřit zdroj onoho nečekaného šramotu.

Chvíli jsem si říkal, u Merlina, teď tady umřeme! Pak jsem ale pochopil, že v rohu místnosti je poklop vedoucí do nějakých tajných chodeb, které zřejmě spojují základy budov na Příčné. Z podzemí se do temného sklepa postupně vylouply čtyři stíny –velké, černé, tváře skryté, pod plachetkou osoby, bez berliček, hnáty tiché, hlas… – zatřepe hlavou – Hlasy byly spíš velmi, velmi tichý šepot. Evidentně se jednalo o skupinu známých, sehraný tým, který to nedělal poprvé. Organizovaně vyrazili mezi bedny se zásobami a kolem jedné z těch větších se usadili. S krysákem jsme se na tu podívanou koukali dost nevěřícně, vůbec jsme nechápali, co se to…

Rozžaly se svíčky, ozval se cinkot a… fotit jsme sice nemohli, ale pohled to byl rozhodně fascinující. Ti čtyři nezvaní návštěvníci si začali zkrátka dopřávat. Nacpávali se všemi chuťkami, které se ve zvěřinci kdy objevily. Hlavním chodem zřejmě byl francouzský ementál, který v nich mizel přímo rychlostí světla. Víte co, já si občas taky koštnul něco z kočičí konzervy nebo jsem ujedl něco ze sovího zobu, ale abych si to dal k večeři?

No jo, ale co teď? Vyrazit proti nim? Držet se zpátky? V hlavě mi to šrotovalo, jenže než jsem stihl došrotovat k finálnímu rozhodnutí, rozhodla za mne síla nejvyšší. Určitě to taky znáte, chvíli můžete na takovou hostinu koukat a nic to s vámi nedělá… Ale pak se najednou ozve vaše vnitřní já. A taková hladovka vám taky nepřidá…

Cítil jsem to ještě před tím, než to přišlo, ale už s tím zkrátka nešlo nic dělat. Pekelně mi zakručelo v břiše. Mlaskání kolem bedny ustalo. Osoby se začaly rozhlížet po sklepě a byla z nich cítit nejistota. Chvíli to vypadalo, že to přejdou a budou pokračovat, to by se ale můj vnitřní hlas nesměl ozvat znovu. Snažil jsem se nepředstavovat svoji tajnou zásobu dýňových paštiček a fazolek, ale nic nepomáhalo a můj žaludek řval jako tur. Žrouti se po sobě několikrát podívali, pak rychle posbírali zbytky, nacpali si kapsy nějakými mlsky navíc a nezadržitelně mizeli k podzemním tunelu. Cestou stihli převrhnout sloupec beden a než jsme se s krysákem naděli, byli pryč.

Majitele obchodu zřejmě překvapil hluk z popadaných beden a nahoře v se rozsvítilo světlo. A nám došlo, že tam už nemáme co dělat, pokud to nechceme odskákat sami. Protáhli jsme se zpátky na ulici a rychle, ani nevím jak, se vrátili zpátky do bezpečí hradního sklepení.

Nicméně tímto zápisem bychom rádi majitele Kouzelného zvěřince upozornili na některé nedostatky v zabezpečení jejich obchodu, které mohou vést také k nedostatku na trhu s krmivem a k hluboké nespokojenosti mazlíků na hradě. A přece nechceme, aby se nám zvířátka naštvala, no ne?

…

A chyťte ty vyžírky!

Pro Denní věštec
Jarrq Miekkala