Šplhám tužkou po papíře,
snad mi čtenář odpustí,
blbosti, co tady píši,
z pocitu marnosti.
Vedle básně nakreslím si
malinkaté sluníčko,
to, které pro moji duši
tolikráte nevyšlo.
Okno mojí inspirace,
báseň čtenář necení,
je někdy až předaleko,
nezbývá než plácání.
Kams zmizela, inspirace,
když tě tak potřebuji?
Už se ráno nechce vstávat,
ni botu neobuji.
Vrať se ke mně, moje múzo,
jinak život zatratím,
nedivte se, moji milí,
už ani psát neumím.
