Když jsem se vrátila do hradních zdí, mé první kroky samozřejmě nemohly zamířit nikam jinam než do čítárny za mojí milovanou vrbičkou. S oboustrannou radostí jsme se přivítaly a daly se do řeči. A od té doby spolu neustále promlouváme. A proto jsem vrbu poprosila, zda by nechtěla vyprávět, jak prožívala minulý školní rok.
Všechno to začalo nenápadně, opatrnými krůčky slečny Helenie, začala vrba své vyprávění. Nebylo to tedy začátkem školního roku, ale již od léta, to snad ale vůbec nevadí. Slečna Helenia se tehdy rozhodla, že by bylo krásné slavit pod mými proutky různé svátky. A tak jsme v minulém roce společně se čtenáři a spisovateli oslavili Letní slunovrat, Lughnasad, Podzimní rovnodennost a Halloween. Ale když pak přišla s nápadem na první velkou akci, strachy mi vybledly lístky na proutcích. Slečna totiž vyhlásila soutěž Vrba ve víru živlů! Nejdříve jsem se živlů bála. Vždyť jsem živým stromem a oheň mne může popálit. Mnoho vody může způsobit hnití kořenů, a že i v nich se skrývají poklady. Když by foukal silný vichr, mohl by mne zlomit. A země by se mohla urazit a přestávat mi dodávat živiny – i to by byla má smrt. Přesto mne dokázala slečna Helenia uklidnit a jsem za to ráda. Pod mými proutky bylo živo. Čtenáři a spisovatelé tu byli ve dne v noci. Oheň jim v noci poskytoval světlo a trochu tepla, voda je ochlazovala v letním žáru, země dala vyrůst borůvčí, aby měli co jíst, a vzduch sušil inkoust na pergamenech.
Vrba nebyla schopná říct, kolik bylo v rámci této akce sepsáno děl. A tak jsem se vyšvihla do jejích větví a dala se do čtení a počítání. Letního slunovratu se účastnilo 11 děl. Svátek zvaný Lughnasad měl příspěvků nejméně, přesto se jednalo o 7 krásných příběhů. Další svátek měl jen o chlup větší účast, a tak Podzimní rovnodennost oslavilo 9 autorů. Posledním svátkem, který se v čítárně slavil v rámci Kola roku, byl Halloween, kterého se svými díly zúčastnilo 12 autorů. Avšak letní akce Vrba ve víru živlů byla plodná a vrbové proutky v čítárně ozdobilo neuvěřitelných 133 příspěvků. A to jsem později měla zjistit, že to nebyla nejplodnější akce v čítárně. Vrba naštěstí byla ráda z mého návratu a chtěla si dál povídat.
Chtěla jsem udělat slečně Helenii stejnou radost, jakou ona poskytla mne. A tak jsem odhalila skrytý poklad v jednom z mých kořenů. Víš, nemohu přeci vyjevit veškeré své bohatství najednou. Musím si nechat něco do budoucna. Pro slečnu jsem odhalila šperkovnici královny Magdaleny. A udělala jsem dobře. Slečna Helenia pro šperkovnici našla nádherné místo. Sice při jejím vyzvedávání vypadaly její poklady a na chvíli se zdálo, že budou ztraceny, ale slečna neváhala, povolala studenty do práce a společnými silami našli a očistili všechny poklady a uložili je zpět do šperkovnice.
Na chvilku jsem vrbu musela zarazit a šla jsem se podívat do šperkovnice královny Magdaleny. Opravdu v ní bylo ukryto 34 pokladů, které byly pro královnu Magdalenu důležité. Stačilo uchopit jeden z nich do dlaně a proměnil se v pergamen, ve kterém královna vysvětlovala, proč si daný předmět zasloužil místo v její šperkovnici.
Jestli si myslíš, že to je všechno, tak tě vyvedu z omylu, pokračovala vrba ve své promluvě. Víš, byly i krušné chvíle. To když si studenti stěžovali, že je málo příběhů z jejich oblíbených žánrů. Mrzelo mě to. Odmítala jsem sát kořeny vláhu a přemýšlela jsem, zda vůbec má cenu se snažit lidem poskytovat radost, když si stále na něco stěžují. Slečna Helenia ale přišla s brilantním nápadem a zavedla Žánrové drabblování. Studenti měli psát stoslůvky na zadané žánry. A můžu ti říct, že jejich brblání rázem přestalo.
Vrba poodhrnula své proutky a odhalila pro mne do té doby neznámou sekci Žánrové drabblování, kde na mne vykouklo celkem 222 drabble psaných na 10 různých žánrů. Na chvíli jsem přišla o dech a dojetím jsem se málem rozplakala. Vrba opravdu byla v nejlepších možných rukách a kopy nových svitků toho byly důkazem.
To mé trucování a odmítání přijímat vláhu ale mělo i stinnou stránku. Podzim na mne přišel dřív, než bývalo zvykem, a lístky z proutků začínaly opadávat. To se však studentům nelíbilo, a tak začali kouzlit za pomoci kouzla zvaného Haiku. Každá báseň zachránila jeden z lístků.
Lístky stále drží na vrbě. Jako by byly zamrzlé v čase. Kouzlo Haiku bylo proneslo celkem 84krát a jejich básně tak navždy zakonzervovaly barevné Podzimní listy vrby.
A jak se říká: to nejlepší na konec. Vánoční nadílka od všech a pro všechny. Nadílka, která přivedla i tebe zpět. Slečna Helenia si ke mně průběžně zvala profesory a zaměstnance a domlouvala se s nimi na adventním překvapení. Kdo již nebyl na hradě, toho obeslala sovou. A sama víš, jak to celé dopadlo.
Od prvního prosince, kdy se otevřel Adventní kalendář, vycházel každý den jeden příběh z per profesorů a zaměstnanců. A na Štědrý den se pod vrbou sešel skoro celý hrad. Vrba byla ozdobena nádhernými sněhovými vločkami, na kterých byly sepsány příběhy – dárky pro jednotlivce i kolektiv. Ať už se jednalo o povídky, básně, drabble, či jen milá slova – každá sněhová vločka vyvolala úsměv na tváři. Na vrbě tak zůstává navždy zavěšených 51 sněhových vloček.
Spolupráce slečny Helenii Kukkové s vrbou je na první pohled úspěšná. A i když vrba odmítala prozradit více, přesto alespoň naznačila, že i rok 2019 bude plný zážitků. A tak spolu s vrbou doufáme, že se sejdeme ve stínu jejích proutků, abychom zde strávili klidný čas naplněný čtením a psaním.
Pro Denní věštec
Eillen McFir Elat