Ukončení registrace zaznamenalo jistě veškeré barevné obyvatelstvo hradu, neboť brzy poté se otevřely brány hradu a dovnitř bylo vpuštěno několik desítek nových tváří.
Jistě jste nás na hradě zahlédli a jestli ne, tak patrně nevycházíte ze své ložnice. Neboť my jsme skutečně všude.
Jsme zakrslí, vyděšení, překvapení, nadšení, neurvalí, porušujeme nevědomky školní řád, do všeho vrážíme a každého zahrnujeme často nesmyslnými otázkami. A hlavně – jsme béžoví!
Tisíckrát se ptáme na ty samé věci a často na nás narazíte, když se snažíme dostat někam, kde nemáme co dělat. Máme najednou hrozně moc práce a nestíháme. Protože nejde přeci najednou být ve Velké síni a seznamovat se a zároveň okukovat krásné oblečení na Příčné ulici, ačkoliv máte v kapse posledních pár srpců. Zároveň je nemožné číst knihu, kterou jsme si právě vypůjčili z knihovny a padat do Ďáblové jámy.
Kolem nás se strhává povyk, když se všichni nahrneme do Velké síně, odevšud najednou slyšíte otázky: „Jak se ti tady líbí?“ a „Do jaké chceš koleje?“
A my odpovídáme, ze začátku obezřetně a nesměle, později, když jsme již otrkaní, tak je nás velice těžké umlčet. Chceme sdělit světu (= Velké síni), jak moc jsme z hradu unešení a jak moc se nám tady líbí. A proto jsou někteří studenti nuceni to poslouchat znovu a znovu, přičemž na tváři se jim už zračí křečovitý úsměv a tik v oku.
Přesto jsme to my, kteří se v září zařadí mezi jednotlivé koleje, béžová vymizí a nahradí ji nadšení pro tu a tamtu kolej. Proto si myslím, že si zasloužíme pochopení a pomocnou ruku, ať jsme protivní a otravní sebevíc. Každý byl nováčkem, no ne?
Na závěr bych chtěla poděkovat všem zbarveným, kteří se i přes již zmíněné tiky v očích opravdu snaží pomáhat nám, nováčkům béžovým. Zatím jsem se snad nesetkala se situací, při níž by má otázka zůstala nezodpovězena. A tudíž děkuji, děkuji mnohokrát, snad nejen za sebe, ale i za jiné spokojené nováčky.
– Jééé, to je hezky a pravdivě napsané! :-))