…okem a brkem Elizabeth Lextrové.
Jednou za čas si každý z nás rozklikne „Výjezdní semináře“, aby se teoreticky mohl přihlásit na nějaký ten sraz v jeho kraji, městě, či úplně někde jinde. Ale co nakonec uvidí? Že jsou vypsány celé tři, čtyři srazy? A to ještě za dlouho? Navíc na všech je přihlášeno tak málo lidí? Co on s tím časem, který chtěl věnovat lidem z hradu? Vypsat nový sraz? A kdo se mu tam přihlásí? A co když se mu tam přihlásí někdo, koho zrovna nemá rád? Jak to řešit?
Někteří z nás dávají přednost pouze „monitoru“, kdy si vesele sedí u počítače, prolézají chodby hradu, diskutují s ostatními, ale nehodlají se odtrhnout a srazit se s nimi v reálném světě. Někdy je to jejich chyba, někdy chyba věku či rodičů. Ano, i to se stává. Jsme příliš mladí a rodiče nás odmítají pustit s těmi „úchyly z internetu“, co kdyby to byli vážně ti pedofilové, o kterých se píše ve zprávách. Ano, tudle situaci chápu, sama jsem to zažila a to mi bylo víc jak 15. Někdo by řekl „omezování lidské svobody“. Popravdě jsem to říkala i já. Na druhou stranu chápu rodiče, mají o to dítě strach. Ale snad mu pro jednou nezabrání jít na menší výlet v městě (kde je mimochodem hromada lidí) s ostatními. Pozná nové lidi a možná získá přátele. Kdo ví?
Pak jsou tu lidi, kteří upřednostňují malé srazy – do pěti lidí –, kde si pokecají v malém kroužku, ale se všemi. Typicky si zalezou někam do čajovny, prodiskutují hog a vše kolem něj, nové drby a pobaví se. Jedni to upřednostňují kvůli přátelům, druzí zase nemají rádi velké akce. Je fakt, že člověk si někdy chce odpočinout od hromady lidí a sejít se jen s těmi nejbližšími. Ale i tak, co kdyby se tam přifařil jeden člověk navíc? Bude to typické „je nás pět a dost, jsi šestý, odejdi?“
Dále jsou tu srazy, které člověk může hodnotit jako „v rámci koleje“, kdy se probírají věci, které hodlá kolej spáchat/nepáchat, a samozřejmě o tom nikdo jiný nemusí vědět. V tomto typu srazu ovšem vidím problém, že každý jsme z jiného konce republiky. Polovina z Prahy, druhá polovina z Ostravy, třetí z Brna, támdle jeden človíček z Mostu, Teplic, Ústí, Olomouce a někdo dokonce ze Slovenska. A není snad schválností, že ti největší „aktivisti“ v koleji jsou většinou roztahaní po celé republice a ještě dál, takže se prakticky vůbec nemůžou střetnout? Většině nevyhovují termíny, druzí nemají peníze, třetí prostě odmítají někam jet, čtvrtým to zamezuje vzdálenost měst a pátým to zakazují rodiče, protože rodina je přednější a ano, radši pojedeme na chatu, než aby ses viděl/a s kamarády, kteří jsou stejně divní.
Jednodenní srazy jsou fajn, člověk si užije zábavu, srazí se s lidmi, které má rád, ale bohužel i s těmi, které moc nemusí, protože to organizuje osoba, kterou ten druhý má rád, popř. se tam objeví jiná persona, kterou neviděl celé roky. Ten první se tomu druhému vyhýbá, doslova před ním utíká a snaží se mluvit s ostatními. Na jednu stranu jsou tyhle srazy fajn. Poznáte nové lidi, otlapkáte ty staré, zjistíte, co nového. Na druhou si zase nepopovídáte se všemi, nebo spíše s každým chvilku. Ostatní se buď s vámi nechtějí bavit, nebo se baví ve svém kroužku. Na čí straně je chyba?
Nakonec jsou tu oficiální výjezdní semináře. Největší seznamovačka; pokud jste nováček, poznáte mnoho nových tváří, jejich charakter, užijete si zábavu na přednáškách, hrách či workshopech. Máte tu čas i pro svůj odpočinek – ale to neznamená, že se budete flákat 24 hodin po celý seminář. Lidi tu pro vás připravují program. Ale když se kouknete na počet přihlášených lidí, je to trochu smutné číslo. Dříve bylo na každým letňáku/Pragoconu přihlášeno třicet, čtyřicet i víc lidí. Tak kde je problém, že se jich hlásí tak málo?
Mám tu pár teorií.
První z nich je nedostatek času. Ať už pracující nebo školáci (kteří mají volno), mají poslední dobou nabitý program k prasknutí. A vydělávající si nemůžou jen tak vzít volno na pár dnů.
Druhý je dálka. Jednou je to v Praze, podruhé u Brna a člověk si nemůže dovolit – i když je to jednou za půlroku – pendlovat po celé republice. Protože?
Za třetí nejsou finance. A kolem financí se všechno točí. Většinou máme čas, máme dovolenku od rodičů ale nemáme peníze na výdaje. Cestu, ubytování, stravu. To vše něco stojí a často se to vyšplhá do částek přesahující dva tisíce. Za to už máte pomalu nového démonka, pár kousků oblečení nebo super výlet s kamarády.
A poslední dobou si můžete všimnout ještě něčeho. Na hogu jsou tzv. silné ročníky. Když jsem přišla na hog já, všichni měli čas, nikdo nematuroval, nikdo nedělal přijímačky na vysokou. Na hogu byly tváře, které už neuvidíte, protože nyní tvrdě studují a nemají čas. A víte, kdy to začalo? Přibližně před rokem. První ročníky maturovaly, zahrnovalo to tak pět až deset aktivních lidí, kteří na hogu trávili hodiny a hodiny. Pak je tu tento rok, kdy dalších deset až patnáct lidí maturovalo. He? Už ani teď je tu nevidím. Příští rok bude taky kritický. Všechno jsou to vlastně tváře, které bývaly prakticky na každém srazu, který se v tom a tom městě konal. Teď už je uvidíte jednou za uherský rok a možná i to ne.
Je snad chyba v tom, že na hogu jsou čím dál tím víc mladší lidé? A většinou ve stejné věkové kategorii. Kdo nakonec na hogu zůstane a bude jezdit na srazy? Kdo?!
Úchyláci 😀 – Jojo, to s těma úchylákama znám, já taky musela volat mamince, že tam u tý vaňkovky na mě nečekal žádný úchylák ale osoba z masa a kostí a vypadajíc normálně 😀 Naštěstí tyto doby jsou pryč 😀
A finance jsou docela blbý, protože může být sraz někde daleko, můžou tam být fajn lidi, jenže doprava není zrovna nejlevnější, navíc by bylo blbý tam jen přijet, podzravit si a když se jde třeba do čajovny tak si nic nedát. A každá tahle položka sraz docela prodraží.
– Jo, ten věk je hodně problematický a ten problém tady bude pořád, protože věk uživatelů Hog buď stoupá natolik, že už zkrátka není na srazy čas a nebo jsou tu mladší lidé, které prostě nepustí.
U mě už naštěstí taky minuly časy, kdy mi volali na sraz každou hodinu. xD
Potíž je v tom, že jezdí už jen ti starší uživatelé, kteří ale čím dál více odpadají a nepřidává se nikdo nový. Co s tím? Napadá mě jedině každý sraz trochu na Hogu víc rozpitvat, naznačit třeba článkem do kolejního časopisu nebo kamkoli, co se dělo, a že to stojí za to jet občas na nějaký ten sraz. Nikdo neříká, aby každý jezdil na všechny srazy, že jo.
No je ale pravda, že některým opravdu víc vyhovuje jen to střetávání u počítače a s takovými se vesměs nic nenadělá.
– Tady je prostě problém v tom věku a dálce, 13 letý dítě asi těžko rodiče pustí na výlet po celé čr. Takže nějakej ten pátek srazy odpadnou a pak se to zase nahromadí. Jestli vůbec, protože času je čím dál tím míň, povinností čím dál tím víc. A rodiče jsou pořád stejní
– Tak já bych na srazy klidně jezdila. Ale popravdě, těžko můžu, protože s agorafobií se necestuje zrovna lehce. 😀 Navíc ještě mezi neznámé lidi, žjo. Problém je hodně v těch penězích a taky v čase. Doprava pro člověka, který často nemá jinou možnost než jet přes půl republiky vlakem, vyjde dost draho, navíc je to ještě zdlouhavé. A nemyslete si, že neslýchám doma, ať se ozvu, kdykoliv někam jedu. A to už jsem dávno dospělá…
– Já s Elízou prakticky souhlasím.
A jako jo, u mě taky matka zpočátku vyváděla a rozhodně by mě hned na první sraz nepustila na druhou stranu republiky (při příchodu na Hog bylo 16, 17), ale na druhou stranu, když jsem šla odpoledne nebo o víkendu ven a řekla jsem, že jdu s kamarádkama, tak se neptala s jakýma – jenže to je výhoda velkého města, kde se nějaký ten sraz přeci jenom koná. Těžko pojedete za kamarádkama nenápadně tři hodiny vlakem. U větších srazů – tenkrát Pragáče – mi pomohlo pochopitelně taky to, že to bylo metrem „kousek“ (i mě, jakožto nesmělé a asociální osobě pomohl pocit, že když budu chtít, tak se můžu otočit a být za chvíli zase doma =D), ale taky kontakt na organizátory a to, že to mělo punc, že to pořádá někdo dospělý. A s tím, že jsem se pochopitelně musela pravidelně ozývat a že jsem dva měsíce před tím „sekala latinu“. Ehm. A stejně to málem krachlo. =D Případný kouzelník, který se notoricky vrací pozdě, kdykoliv je mu daný nějaký čas a není na něj spolehnutí přirozeně nemůže čekat, že ho rodiče pustí na druhou stranu republiky. A stejně tak – kdybych já měla patnáctiletého puberťáka, tak bych si asi taky dávala pozor, co dělá, žjo. A když pak začne vyprávět o nějakých lidech jako „viděla jsem Nekra“ (či případně kohokoliv s „divným“ jménem, doplňte si sami) a doplní to slovy „ale tam je i spousta dospělých“, tak si většinou nepomůže – ono nevím proč, ale řada rodičů má poměrně konzervativní názory na to, co by měli dospělí lidé, kterým je třeba už víc než dvacet, dělat – a sezení u online hry k tomu kupodivu podle nich nepatří… A hraní her s patnáctiletými dětmi nebo případně pobíhání s pláštěm po parku, taky ne… To jsem si taky kdysi vyslechla přednášku, že zdejší dospělí asi nemají co lepšího na práci a že by radši měli chodit do práce a starat se o děti a tak… Kdyby jenom věděla, že to jde dělat všechno… =D
Potom taky dřív pomáhalo – u některé sorty rodičů – že se našel nějaký hodnověrný dospělý (nebo prostě starší, zase ale přiměřeně, protože u těch už vyloženě hodně dospělých platí naprosto jasná úměra…když si patnáctiletá holka přivede domů třicetiletého chlapa, co si ji chce vzít na výlet…já bych ji nepustila, teda! =D) v místě bydliště/blízko místa bydliště, který se u rodičů představil a řeklo se, že se pojede s tím. Rodič si vzal kontakt i na toho, kdo se o jejich patnáctileté „děťátko“ postará a k výletům byl svolnější. Většinou je bezpečnější představovat solidně vypadající děvčata, které jsou sice starší, ale nebudou ještě v očích rodičů „divné“, což už musí poznat každý sám, co by zrovna jeho rodiči vadilo, že. =D
Jenže problém je beztak stejně to, že se prostě nic nepořádá. A kdo si to na sebe vezme? Já klidně půjdu uspořádat sraz v Brně – ale kdo mi zaručí, že mi tam těch pár lidí, co prostě nechci vidět (v případě šedesátihlavého davu ok, ale v případě srazu s pěti lidmi rozhodně ne) nepřijde? A že tam opravdu přijde někdo nový nebo tak?
A peníze, s těma bude problém vždycky. Většina lidí nedostává na střední takové kapesné, aby si mohla dovolit někam jezdit, je třeba docela jasné, že když já vím, že jednou za čas někam můžu, tak že si vyberu to, že pojedu vyloženě za někým (jelikož mám kamarádky a kamarády z Hog roztahané po různých místech a většinou se s nimi vidím tak jednou až dvakrát ročně =D). Přesto jako – ono by to asi šlo, kdyby někdo chtěl. Jistěže mladší generace začne těžko sama vypisovat srazy (jsou určitě výjimky), ale záleží na ní, jestli se chce srážet nebo ne. Ti, co tu jsou déle, mají většinou odbyto, poznali koho mohli (a často jim to bohatě stačilo) a já nevím no… Mám pocit, že cca vím, kdo by se na jaký sraz v jakém městě, kam já můžu bez výrazného utrácení, přihlásil a že pokud by tam nepřišla i nějaká skupinka nových (jako to bylo dřív normální), tak se zase tak moc bavit nebudu.
S letním seminářem je to ale těžké a vždycky bude. Já si třeba nemyslím, že bych tam letos jela – a kdyby, tak jako přemýšlím o tom, že bych se tam „ukázala“. Na jednu stranu ho kratší trvání může třeba „nakopnout“ do budoucna, na druhou stranu třebas ne. Ale krom těch problémů, cos vypíchla, je tam ještě ten, že zatímco část lidí chce program a nechce se unudit k smrti, druhá část lidí z programu takříkajíc „vyrostla“ a tváří se na něj otráveně (i když prostě program by měl být jednou z největších devíz takového letňáku, přežiju tam s jednou kamarádkou a dalšími třiceti lidmi, se kterými se „jenom bavím“ anebo se s nimi dokonce „moc nemusím“, dokud je co dělat a bavím se programem (a pochopitelně můžu občas utéct dělat to, co chci, když zrovna přednáší někdo, koho fakt slyšet nemusím, nebo když se dělá v rámci programu nějaká věc, co prostě dělat nehodlám – ale ne že budu celou dobu sedět s protáhlým ksichtem a nadávat na to, jak jsou všichni okolo trapní). Když není program, tak se moc přežívat nedá, možná chvíli. A všichni, co mi lezli krkem, mi polezou krkem ještě víc a budu znuděná a tak podobně. Jenže zrovna u toho letňáku je vidět podle mě hlavně to, že z těch, co jezdívali dřív, už nás moc jet nechce nebo prostě nemůžeme a moc nových se „nepřifařilo“.
Takže by to podle mě chtělo hlavně jednu zásadní otázku – stojí o ty srazy někdo? Mě třeba vždycky srazy bavily a pokud by jich bylo víc a byly by jiné podle programu i obsazení, tak bych se na nějakých ukázala – takových lidí se najde víc. Ale teď myslím hlavně ty nové – chtějí se seznamovat? Chápu, že ty dvanáctileté a třináctileté nikam nepustí, ale jsou tu i ti starší. Ti by podle mě měli hlavně říct svůj názor. Dostali se na hrad ve chvíli, kdy už srazů nebylo tolik a nebylo „normální“ (tím myslím, že to prostě nebylo na denním pořádku), aby se na srazy jezdilo a potom se řešilo, kdo kdy dojel a jak bylo, ve VS. Pokud se srážet chtějí a jenom nemají dost „kuráže“ začít sami, tak pak to chce se zeptat, jestli ti, co tu jsou dýl, stojí o to poznávat nové lidi. A jestli jsou ochotní jezdit do jiných měst – stejně jako třeba kdysi někdo přijel na malý sraz za nimi.
A pak – sraz nemusí být vždycky čajovna. Nějak to do toho vykrystalizovalo, ale kdo říká, že se nemůže jít někam „jenom na oběd“ (a klidně ať si sebou ten, co nechce utrácet, vezme velkou svačinu) a jinak mít program? Jako jo, když je zima, tak je nejlepší zalézt do té čajovny, ale na jaře, na podzim a v létě (když není přes třicet) se přeci dají najít alternativy normálně venku, ne? Pamatuju na srazy, co s tímhle neměly problém.
A ad Vicky – to se mi líbí s tím rozpitváváním. Dřív se psávaly ty perličky a všechno a člověka to předem navnadilo. Bylo víc fotek (ale o těch jako kdybych nic neřekla) všeho možného – některé byly pochopitelně tak nereprezentativní, že ukázat je rodičům, tak vás doma zabarikádují a už vás nikdy nikam nepustí (nebudu radši ukazovat na vybrané fotky, nechť si takové najde každý sám =D), ale jiné ukázaly atmosféru. Taky se právě po skončení srazu přišlo do VSky a třeba se to tam ještě hodinku řešilo – ne vždycky, záleželo na lidech. Takže to bude chtít uspořádávat zajímavé (co do lidí i náplně) srazy, aby bylo co rozpitvávat (anebo to tak naaranžovat), což? =D
A ještě mě tak napadá, jestli to trochu není zdejší „generační segregací“. Ono totiž když si všimnete, tak často se spolu ve VSce baví „ti, co tu jsou dýl“ – spolu, „ti, co jsou tu středně dlouho“ – spolu, „ti, co tu jsou krátce“ – spolu. Občas mi to přijde rozskupinkované až moc. Ta první skupina se zná a třebas i sráží. Ta druhá tak napůl. A ta třetí tak nějak ne – a jelikož zná hlavně ty další, kteří srazy taky nezažili, tak je to třeba ani „nenapadne“. Ale třeba se pletu. 😉
A ehm, upřímně se omlouvám, že je to tak dlouhé. =D
Re: – Já si pamatuju, jak moje mamka vyváděla, když jsem chtěla jít na sraz s neznámýma lidma. Po ustavičném přemlouvání konečně pochopila že v městě, kde je víc jak milion obyvatel, mě snad nepřepadnou, ale že se budu hlásit a ano, do pěti, šesti hodin doma. A to mi vážení bylo 16! Už jsem se toulala i do více hodin, ale strach je strach.
Však taky stačilo, když jsem měla jet na soukromničení ke Cerri, mamka volala, jestli s tim její mamka souhlasí, a tak a musela jsem se hlásit, že jsem dorazila a podobně. Je to fakt, člověk může udělat tydle domluvy (týden a více se chovat slušně, pomáhat doma, sekat dobrotu, hlásit se pak každou hodinu), ale jo! vyjde to! a když se vrátíte v určenou hodinu (a když dřív, tak líp), tak vás rodiče pustí i příště. a možná už ne s takovým dohledem 😉
A to ty generace. Ano, je fakt, že já už si s těmi mladšími tak nerozumím, nevim, na něco si připadám už tuze stará a dospělá, ale ráda se pobavim, když už ne účastí, tak třeba dokumentací – když mi někdo půjčí tu fotící krabičku. Je fakt, že člověka nemusí všechno bavit, třeba já jsem absolutní antitalent na workshopy, takže se do toho raději nepouštím. Ale ráda se kouknu, jak to dělaj ostatní, nabídnu své nápady.
Jo a k těm fotkám, pamatuju si, když jsem přijela z letňáku, potom, co jsem předvedla srdceryvnou scénu (ale no tak, bylo mi šestnáct a tak jsem tam chtěla!), ukázala jsem jí fotky. A jako jo, viděla, že ti lidi (někteří) jsou vcelku dospělí – plus si tenkrát vzala kontakt na madamé Silvinku – tak mě nechala jet. A věřila mi. Slyšela, jak jsem se tam bavila, viděla fotky, jak blbneme, sedíme na přednáškách, podáváme jídlo. Viděla to na vlastní oči a řekla, že příště můžu jet zase. Ta dokumentace je důležitá i pro rodiče, budou vám věřit, že nejste jen se samýma divnýma personama, které vás chtějí zabít.
– No, popravde, ja myslim, ze spousta duvodu – penize, vzdalenost, cas – musela tlacit i „minule generace“. To je takove neustale, to se nezmeni vlivem peti let. Tady bych problem rozhodne nevidela. Ja vidim problem v tom, ze se nove rocniky proste nechteji tolik „srazet“ jako stare rocniky. A jo, muze to byt urcitou vekovou segregaci, jak rika slecna Cerri – na druhou stranu (co ja pamatuju, a to jsem tu take uz od ledna 2006), toto tu panovalo i tehdy… Co je ale jine jsou ti lide, co tu jsou =) Predtim jsem mela pocit, ze je to kolem me samy extrovert, ktery se vsude vykecava, a ze ja jak jedna z hodne mala zakriknutych sedim a pisu/kreslim/tvorim. A na srazech to platilo dvojnasob. Lide nemeli problem poznavat nove lidi, kdyz jsem prijela na svuj prvni sraz, uplne jsem zasla, kolik se jich (i opravdu zcela neznamych) ke mne hned hlasi a nemaji problem se mnou mluvit, prestoze frekvence mych jednoslovnych odpovedi v kontrastu s nesmelym culenim byla opravdu uboha… Ovsem v soucasnosti mam pocit, ze tu jsem jeste jedna z tech vice extrovertnich a ze lide kolem me jsou obvykle jeste mnohem vetsi introverti – kteri sedi a pisou/kresli/tvori. Hog se proste zmenily, jsou jiz delsi dobu nastavene tak, ze pritahuji prave tyto typy lidi, tvorive, umelecky nadane (ci alespon snazici se o to =)) Rozhodne ale proste velice introvertne zalozene – a to jsou proste lide, kteri se mozna po case odhodlaji jet na nejaky sraz, ale rozhodne jen na ten soukromy, kde urcite budou jisti dva lide, s kterymi se tu stihl spratelilt, plus jeste dalsi jeden, dva, o kterych ho tito kamaradi ujistili, ze jsou take super a budou si rozumet. Nejaky velky sraz plny cizich lidi, hluku a povrchnich rozhovoru, po kterych si ostatni stejne ani poradne nepamatuji vase jmeno, pro tyto lidi proste netreba. Jiste, nerikam, ze je to tu samy introvert – ale v tomhle proste vidim hlavni posun cele skoly, jehoz dusledky vidim prave v nizkem zajmu lidi o vetsi, pro celou skolu ohlasovane, akce.
Re: – Já mám taky tenhle pocit, že hlavní problém bude v tom, že už tu prostě převažují lidi, kteří jsou za tím monitorem spokojeni a představa, že by měli vidět někoho, s kým si do té doby jen pohodlně psali… ta je prostě neláká. Ten pokec ve Velké síni prostě pro ně není prioritou a důvodem, proč jsou na Hogwarts, je jen takovým doplňkem.
A přijde mi, že ta extrovertnější část se teď skládá převážně z těch mladších, kteří by tedy třeba rádi viděli své nové kamarády, ale nedostanou dovolení, že. A ti, co už s dovolením od rodičů problém nemají, se zase scházet nechtějí, protože jsou to ti, co si právě píšou/kreslí/tvoří.
Re: – No, ano, teoreticky vzato je tu víc lidí, co jakože by v podstatě nikam nejeli, davy je děsí a tak podobně.
Ale – pokud jsem i já extrovertnější než ta pomyslná většina, tak je to divné a nemyslím si, že by to tak bylo. Já se úplně zpočátku taky moc srážet nechtěla. Rozhodně to nebyl můj primární cíl, ano, poznat lidi ano – ale byla jsem přesvědčená, že mi to přes net bude bohatě stačit. Jenže pak jsem viděla fotky z tehdejšího letňáku a slyšela jsem, jak to bylo super (opravdu jsem se tam po necelých dvou měsících pobytu na hradě neodvážila, obzvláště, když jsem prostě de facto nikoho neznala – a to tenkrát ani moc přes tu obrazovku ne) a nějak mi to bylo líto… Jakože nevím, prostě mi přijde, že tím, že srazy nejsou, neřeší se a tak podobně tomu, že ti lidi u těch obrazovek sedí, napomáháme. A jistě, co si budeme namlouvat, v některých případech není o co stát, jsou lidi, který bych fakt nikdy potkat nemusela a nijak bych tím neutrpěla – v některých případech spíš dokonce naopak – a nikdo neříká, že si tu musíme všichni najít „nej kámošky“ a trávit čas jenom s nimi.
Jako jo – to, že je málo srazů je zčásti způsobené tím, že tu máme hromadu introvertů, co by měli pořádat srazy a nějak se jim do toho nechce – stejně tak podle mě tím, že ti, co je pořádali, už jsou zase někde úplně jinde (pokud ne pryč ze školy, tak jinde, co se zájmů týká – anebo už na lidi tady pečou). Ale tím se podle mě prohlubuje to, že i kdyby někteří introverti chtěli, tak nějak nemají jak se srážet (protože samotní ten sraz přeci neuspořádají, co kdyby jim tam nikdo nepřišel a neměli si s těma lidma vůbec co říct a bylo to neskutečně trapné) – čímž vychováváme další generace k tomu, aby srazy nepořádaly.
A ohledně menšího zájmu o letňák… Ti, co jsou tu už dýl buď nepojedou „bez někoho“ (já třeba nevidím důvod, proč tam jet, když tam nepojede nikdo koho vyloženě chci vidět – anebo tam pojede takový člověk jeden – jelikož to radši ty peníze dám za to, abych se za nějakou tou osobou, co vidět chci, vydala přímo…dav lidí, co vidět nemusím anebo dokonce nechci mi nevadí, s některými takovými si klidně i ráda popovídám – jednou, dvakrát ročně – ale potřebuju tam mít nějaké to „zázemí“, což je dáno i tím, že prostě extrovert nejsem a nikdy nebudu a že přijít ke skupince lidí, co neznám/moc nekomunikujeme je pro mě něco, co dělat nechci a v některých případech i téměř noční můra =D) nebo je štve program – anebo neprogram – anebo kdovíco… A většina těch „stálic“ tam letos nahlášená není… A ano, je menší zájem. V některých případech kvůli předchozím zkušenostem – a jo, tady hraje roli i ta introvertnost. Ale to je pochopitelný, přeci nepojedu někam, kde je najednou třicet lidí, co neznám… Vím, že takoví, co to takhle „riskli“ jsou, ale já bych to fakt nedala. Ale znovu – kdyby byly normální srazy – a byly by pravidelně a na různých místech – nezměnilo by se i tohle?
Jistě jsou tací introverti, co prostě se od počítače neodlepí (případně od knížky) anebo se odlepí jenom v případě známých z mudlsvěta, ale že by vymřeli introverti, co se na ten sraz přeci jenom přijedou občas podívat a pokecat naživo?
– No, možná jste si všimli, že dřív jsem srazy docela vymetala. Ale teď? Ti lidé, se kterými jsem se chtěla vidět, už nikam nejedou. Bydlím na místě, kde pomalu lišky dávají dobrou noc. Dostat se někam, to jsou dvě hodiny. O víkendu navíc minimum spojů. A tak si člověk říká: No, tak kdo tam jede, někdo, kvůli komu chci na celý den vypadnout z baráku? Nebo je tam víc těch, kteří mi lezou na nervy? Nepojedu tam nakonec jen proto, abych si s nikým neměla co říct? Na letňáku už jsem nebyla věky, vlastně na Brněnském nikdy. Proč? No, Brno je daleko. Ale hlavně mne vždycky odradí ty zkazky, které se doslechnu. Jak to tamtem zvoral, jak si tamti zalezli a dělali ksichty, když se po nich chtěla alespoň minimální účast na programu, jak vlastně všichni reptali, že to nebylo ono … A jako když tohle slyším, proč bych vyhazovala tisícovku a jezdila do Brna? Problém výjezdňáků vidím v tom, že jsou lidi zmlsaní. Prostě se mi zdá, že už nikomu není nic dost dobrý. Je to chyba organizace? Fajn. Proč místo reptání nejdete a s něčím nepomůžete, hm? Když jedete na tábor, tak se vás taky nikdo neptá, jestli se chcete programu účastnit nebo ne. Prostě vás vyženou v sedm ráno a program je pevně daný. Je jasné, že nelze vyhovět všem. Ale tak do háje nepodtrhujte snahu lidí, kteří se pro vás snaží něco udělat tím, že budete kašlat na jejich práci. Dělala jsem pár Pragoconů a troufám si tvrdit, že ta koncepce, kdy šla prostě přednáška po přednášce, byla fajn a líbila se. Ono je fajn někam přijet, rozhodit spacák a celý víkend proflákat. Jenže to místo, na kterém trůníte, musel někdo domluvit. I tak pitomou věc, jako je elektrická zásuvka, ve které máte zapíchnutý notebook, musel někdo zařídit, že si to tam budete moci dát. Většina z vás nemá ani ponětí, co všechno se musí zařídit na vícedenní sraz. A jako … proč bychom pro vás vlastně měli něco dělat, když přístup většiny z vás je: „No, vono to bylo blbý, ale já pro to nic dělat nebudu, radši budu nadávat, třeba se to pohne SAMO.“ To fakt jděte k brdičkům, vážení.