Pro dnešek jsem z okurkových příspěvků vybral vypracování slečny Adanedhel Bloom, jehož stěžejní částí tvoří zamyšlení nad diskutovanou otázkou limitů.
Přestože je anketa v Denním věštci teprve několikero okamžiků, již nyní je jasně vidět, že si většina lidí myslí, že limity nejsou nastaveny úplně správně. Uznávám, že nastavit je tak, aby dávaly smysl ze všech úhlů pohledu, je velmi těžká věda. Zároveň je jen dobře, že vůbec nějaké limity máme. Bez nich by se boj o pohár stále více orientoval k rýžovacím soutěžím s téměř neomezeným výdělkem (pamatuji, jak jsem jednou dostala za soutěž, kde jsem krátkou básní o čtyřech verších složila hold každému členovi koleje, úplně monstrózní odměnu, která se počítala už na stovky). Soutěže tohoto typu jen nahrávaly nekonečným debatám o objektivitě hodnocení, které spokojeně kvasily, hnily a probublávaly napříč hradním barevným spektrem.
Jestli se soutěž vyplatí nebo nevyplatí vypracovat a poslat, to se dá vyjádřit jednoduchým výpočtem: čas věnovaný soutěži krát umělecké úsilí, to vše děleno odměnou. Čím menší číslo mi vychází, tím je pro mě soutěž výhodnější. Je to ale skutečně tak jednoduché?
Samozřejmě existují i übermenschové, kteří pro radost napíší povídku a soutěž spočívající v krátkém popovídání si se skřítkem Gůglem je nijak nezajímá, ti jsou ale v současném systému silně znevýhodňováni. Než napíší pět palců textu, což je množství potřebné k nároku na získání desetisrpcové odměny, ťuknu já dvakrát do Gůgla a mám těch deset srpců v kapse taky a to v mnohem kratším čase. (Ovšem i mezi vyhledávacími soutěžemi existují výjimky, které zaberou času dost, například VLS od Midara Kilahima.)
Na druhou stranu oněm pilným psavcům nic nebrání v tom, aby po sepsání povídky během dvou minut odeslali onu jednoduchou soutěž. Tím se víceméně odstraní nerovnováha v hodnocení obou typů soutěží. Rychlokvaška jako já má odměnu adekvátní ke věnovanému času a adept na příští Cenu Karla Čapka si přilepší třebas i o maximálních 60 srpců za povídku.
Nejzajímavěji nastaveným limitem bych vyhlásila tabulkově honorované básně, kde je stanoveno 0,5 jednotky za řádek (verš). Takové hodnocení sice hází do jednoho pytle básně kvalitní i nekvalitní, ale bohužel – kdo může říct, že zvládne správně ohodnotit báseň? Jestli mě mudloškola něco naučila, tak to, že básně jsou tak umělecky různorodé, že bych nikdy nevěděla jistě, mám-li před sebou skvost nebo kus odpadku. 😀 Básnické soutěže dělám až od zavedení takovéto tabulky, necítím se být hodnocena tolik po umělecké stránce a mohu si sama víceméně ohlídat, za kolik bude moje báseň vyhodnocena.
Obecně kolem soutěží nemám nějaký vysloveně oblíbený a hodně neoblíbený typ. Myslím, že každý typ soutěže může být radost vypracovávat, pokud je téma dostatečně záživné. Z tohoto důvodu jsem docela ráda, že v poslední době tolik studentů místo rozšiřujícího studia fialoví a získává tedy možnost vypisovat soutěže. Přijde mi, že nejzajímavější soutěže vypisují ti „čerstvější“ z fialových. Nevím, jestli je to jejich mladší myslí, nadšením, tím, že narozdíl od starších fialových ještě nevyčerpali své nejlepší nápady. Každopádně se dovedou více trefit do vkusu studenta a zkoušejí vyšlapat cesty pro úplně nové typy soutěží, když nás nahánějí k učebnicím matematiky, zeměpisu nebo do kuchyně. Někteří mohou namítnout, že to zrovna nepodporuje kouzelnickou atmosféru na hradě. Je to možné, mě ale takovéto mudlovské prvky nijak neruší a tyhle netradiční soutěže zbožňuju a vyhledávám.
Základní problémy spojené se soutěžemi se v současnosti daří úspěšně eliminovat. Už se mi nestává, že bych si večer pomalu rvala vlasy kvůli tomu, že končí deset soutěží v jeden den a já nemám šanci stihnout ani ty, které bych vážně chtěla vypracovat (dělat soutěže napřed, to mi bohužel nikdy moc nešlo, určitý časový pres je prostě klíčovou ingrediencí). Jejich vyhodnocení netrvá měsíc, častěji se mi stává, že u hodnocení soutěže naleznu i komentář, ze kterého mám občas skoro stejnou radost jako z hmotné odměny – ten člověk to opravdu četl! Zkrátka nevím, co bych měla vzkázat těm, kdo se podílí na chodu soutěží, kromě: „Jen tak dál!“ 😉
jo, – víceméně souhlasím se vším, co tu bylo řečeno a díky za tu rovnici na vypočítání, zda se mi to vyplatí nebo ne, někdy to vyzkouším 😀
Jen teda co se týká toho hodnocení básniček, tak s tím půlsrpcem za verš tak úplně nesouhlasím, ale máš pravdu v tom, že poezie nejde hodnotit a takhle alespoň víš, na čem jsi. I když co pozoruju, tak u těch básniček to profesoři berou dost orientačně, tenhle limit, takže si vlastně nestěžuju :))
Re: jo, – Ale zas kdyby za verš byl třeba srpec, tak by stačilo napsat 4 sloky po 4 verších a měla bys téměř galeon, což by mi oproti ostatním soutěžím přišlo docela dost nefér. A nemyslím si, že je tak těžké napsat básničku. K ostatním soutěžím mi básničkové přijdou asi ty, na kterých se dá nejrychleji vydělat. I když, možná kdybych začla hodně flákat obrázky, tak bych mohla vydělat víc na nich 😀 A máš pravdu, taky si myslím, že je to spíš jen orientační a s větší odměnou můžeš počítat za téměř jakoukoliv básničku 😀
básničkové – A zrovna ty básničkové hodnocené paušálem mě štvou 🙂 jako asi jediné..
Protože navádějí k psaní mechanických rýmovaček, které se opravdu dají frkat z běžícího pásu.. Nebo přesněji, je styl eposový, kde se prostě píše ppříběh nebo žvást pořád dopředu a neřeší se nic, a naproti tomu styl malých útvarů, kde osm řádků může zabrat stejně času jako 5-6 palců textu. Ano, můžu si vybrat, co a jak budu psát, ale trochu to ztrácí smysl.
Možná by profesor mohl mít možnost třeba maximálně 1/3 podle uvážení nějak obonusovat? Protože i kdyby ten bonus byl malý (nebo třeba povinně v srpcích), tak už samotné ocenění „že moje věc byla uznána za dobrou“ by tu práci navíc, kterou si s tím můžu a nemusím dát, povzbudilo 🙂
– Ono by stačilo kdyby lidi nepsali všechno jenom pro peníze, kdyby chtěli mít z toho co umí taky dobrý pocit a kdyby jim bylo víc líto odbyté básně než času stráveného vymýšlením něčeho opravdu dobrého..ale to se od lidí moc čekat nedá, že 🙂
Re: – To je hezká představa, ale jak píšeš, nereálná…
Ovšem já kdybych měla z básně skutečně „dobrý pocit“, tak ji spíš do soutěže neodešlu – jedině že by šlo o nějakou povedenou vtipnou rýmovačku. Dobře napsaná báseň je podle mě hodně osobní věc a nemám ráda, když se v ní může kdokoliv prohrabovat 😀
Re: Re: – Ale tak dobře napsaná báseň osobní být nemusí, zvlášť u básní se dá i sebevětší blbost napsat tak aby to vypadalo kvalitně, jak to ostatně spousta skutečných básníků dokazuje 😀 Jo, sice to trochu protiřečí tomu co jsem říkal předtím, ale ne každý dokáže napsat něco skutečně dobře, tak to může dobře aspoň vypadat 🙂
Re: Re: Re: – Teď jako nevím -mluvíš o kvalitních básních nebo o básních, co se kvalitně tváří? Páč já v tom vidím sakra rozdíl 😀
A stejně bych řekla, že když chce někdo psát dobré básně, bude si je psát k sobě do šuplíku, soutěže – ať chceme nebo ne – teď slouží primárně k vydělávání 🙂
Nicméně, k tomu, co říkala Queti výše – já myslím, že většina profesorů, kteří vypisují básně, klidně nějakou tu vyšší odměnu dají, pokud to bude sice kratší, ale o to kvalitnější dílko.
Re: Re: Re: Re: – O obou, někdo dokáže napsat kvalitní, někdo jenom tu co se tak tváří, což je pořád lepší než nic 🙂 samozřejmě že v tom je rozdíl 🙂 K sobě si je psát může, ale i vydělávat se dá tak aby se za to člověk nemusel stydět 🙂
Re: Re: Re: Re: Re: – Málokdo odešle do soutěže něco, za co by se styděl 🙂
Re: Re: Re: Re: Re: Re: – To bylo obrazně řečeno..tak teda práci jejíž kvalita není schopna konkurovat některým dílům jiných, talentovanějších studentů, nebo dílům studentů talent postrádajících, ovšem poněkud lépe trpělivostí, vkusem, pílí a touhou po dokonalosti disponujícíh, věnujících více svého vzácného času své soutěžní práci, to vše bráno očima soudného kouzelníka fialovým hábitem zdobeného, jemuž není umění jím v soutěži zadané cizí a který dokáže onu kvalitu děl posoudit zcela dle samotné podstaty spravedlnosti 😀
Re: – Jako já nevím, ale v tomhle případě jde podle mě i o zadavatele. Jsou lidi, co dají stejné hodnocení rýmovačce i tomu, co je tedy dle tebe jakože „kvalitnější“. Ale znám takové, ke kterým bych si prostě rýmovačku odeslat nedovolila a dám si s tím záležet proto, abych dostala to vyšší hodnocení. A vím, že v případě odfláknutého čehosi by nebylo. A potom je ještě skupina, ke které nepíšu vůbec (maximálně v nouzi), protože tuším, že jejich nároky bych prostě nesplnila. A tak je to se všemi soutěžemi.
Ty jakési „kvóty“ nebo jak to označit nejsou přeci jasně určené „za řádek je vždycky tohle“. A pokud tak někdo hodnotí… No, to je pak ale věc naprosto jiná. Ale jako jo, u těch básniček by podle mě mohl být i srpec za ten řádek.
Ale podobně je to i u těch psacích – i když svým způsobem obráceně. Já prostě vím, že víc než 60 srpců beztak nedostanu. Tak proč bych se namáhala s nějakou dlouhou povídkou, když mi na maximum stačí tři relativně „odbyté“ stránky? Případně se pojistím ještě půlstránkou navíc, kdyby náhodou? (Uvažuju to, že bych měla na tyhle věci nápad.)
Ale jako já třeba píšu a tvořím nejen kvůli odměně, ale i kvůli tomu, že se mi zrovna chce. A jsou lidi, kterým radši nepošlu nic než něco, co by bylo horší než nejlepší možné, co dokážu vytvořit. Ale pro většinu lidí to prostě je „jenom“ způsob, jak si vydělat peníze/body. A lhala bych, kdybych řekla, že když hrotím, tak dělám všechny ty soutěže proto, že mě baví. =D Některé jsou totiž fakt „super“ a „velice nápadité“. =D