Přestože soutěž „Z letního semináře…“ není v hradních zdech vystavena déle než jeden jediný den, už teď mě některé představy o možném či nemožném průběhu tohoto oficiálního srazu stihly pobavit. Abychom však pro množství oněch přikreslených příběhů nezapomněli, jak to v Honorově v létě roku 2010 opravdu vypadalo, rozhodl jsem se chopit brku a zkusit sepsat článek alespoň o tom, jak se tato skutečnost jevila mně.
Do sídla rodiny Honorových jsem se přemístil v době, kdy se již čtvrtek 19. srpna schyloval ke svému konci, a s velkým překvapením jsem jej byl nucen po důkladném ohledání označit za téměř liduprázdné, neboť se veškeří účástníci právě nacházeli na podvečerně-večerní procházce po okolí (jíž jsem se zcela logicky neúčastnil a tedy bohužel nemám k jejímu průběhu mnoho co říci). Od vystání důlku před branami Velké síně mě však operativně zachránil pan Honor, na jehož pokyn se hlídací chrliče rozestoupily a já tak mohl opět po roce stanout v samotném srdci školy. První dojem byl nasnadě při pohledu na tu trošku spacích vaků a dalších zavazadel – to nás tu letos tedy opravdu mnoho není.
Změnil se však již zanedlouho, neboť poté, co se skupina vrátila z vycházky, jsem si uvědomil, že slečna – ta „paní“ se mi vážně příčí – Salomeová vlastně vydá za tři osoby i po svatbě. Nu a nedostatek bagáže zase spravil noční příjezd slečen Antares a Resey, které dorazily obtěžkány svým zavazadlovým minimem a výrazně tak zvýšily průměrný počet kilogramů na přítomnou osobu.
Někteří účastníci srazu se rozhodli šetřit energii na události následující a podle vzoru pana ředitele ulehli kolem půlnoci, další se vesele bangovali i v hodinách pozdějších, nicméně nakonec odpadl i poslední odpadlík a Velká síň se ponořila do zvuků symfonického orchestru lesních rohů jež svými líbeznými tóny (fonetický přepis je prakticky nemožný, šlo o něco mezi tajemným „Chrrrr“ a jásavým „TRADÁÁÁ“) obšťastňovaly nespáče až do ranních hodin.
Ti, kteří se rozhodli strávit noc načerpáváním nových sil, udělali, jak se následujícího dne dopoledne ukázalo, dobře, neboť pro nás organizátorky semináře připravily obdobu klasické Bradavické čtyřky. Na rozdíl od oficiální podoby hry zde však čtyři úkoly plnili jednotlivci – museli dokázat orientaci v oblasti mudlovské architektury (nicméně fakt, že se zadavatelům do poznávačky připletl i domek manželů Reninových, byl milým zpestřením), vyzkoušet si své paměťové schopnosti, sepsat za dodržení blíže určených podmínek ódu na libovolného účastníka semináře a na závěr před odbornou porotou (a rovněž před dalšími účastníky semináře) pantomimicky ztvárnit pana ředitele neprávem uvězněného v Azkabanu.
Další položkou na programu byl oběd – a nutno říci, že se – ostatně stejně jako všechna další jídla – povedl, tudíž smekám před kuchařkami (Honorovi prý poskytli všem svým domácím skřítkům po dobu konání výjezdního semináře placenou dovolenou), po němž následovala odpolední „bojovka“. Tato soutěž již probíhala v přibližně pětičlenných družstvech, jejichž cílem bylo správně zodpovědět zadané otázky. Odpoledne jsme tedy strávili pobíháním po Honorově přepadáním nicnetušících mudlů („A kolik že tu máte květinářství, he? A co ten váš pan starosta, jak že on se jmenuje?“), zkoumáním hřbitovních náhrobků (zdravíme všechny generace Mácových!), sháněním místopisných zajímavostí (velmi zajímavé je například to, že v Honorově nemají hřbitov u kostela, což některé skupiny netušily) a počtářskou procházkou po Revoluční ulici (jak to šlo, pane řediteli?).
Loudat jsme se opravdu nemohli, neboť v takovém případě hrozilo, že by nám mohl utéci začátek avizovaného konkláve (které bylo zpětně za užití obracečů časo nahrazeno příslušným koncilem). Ale o tom zase až někdy příště…
– moc se mi líbí 🙂 jen tak dál 🙂