Dovolená u tučňáků aneb obávaný mrazák

V čase dovolených, kdy si lze vybrat z nejedné destinace, mi vytanula na mysli jedna zásadní otázka: Jaké je to asi na dovolené „u tučňáků“? Jak moc dobrovolně na ni obyvatelé hradu jezdí a jaké to je, když se z ní vrátí? Abych zjistila všechny možné i nemožné zážitky, prošla jsem se svým rychlobrkem hrad skrz na skrz a zjistila od studentů i profesorů, jak to v mrazáku obvykle chodí.

Jako úplný nováček jsem měla pocit, že pokud se někdo nechá tzv. zmrazit, má k tomu jediný důvod – nedostatek času. Avšak čím více dnů jsem mezi zdmi hradu trávila, tím víc jsem chápala, že rozhodnutí, proč se vydat k tučňákům, může ovlivňovat spousta faktorů.
Původně jsem se v článku chtěla zaměřit pouze na samotné účastníky dovolené, avšak událost posledních dní mne donutila koukat na celou věc i z jiného úhlu.

Když je kouzelník na hradě nějaký čas, potkává různé osoby. S některými se pouze zdraví, s někým se baví více. A pak jsou tu lidičky, kteří člověku přirostou k srdci. Vždy jsem přemýšlela o tom, jak těžké je to pro lidi, kteří odchází. Ale poslední odchod jedné mé kamarádky mne donutil zapřemýšlet, jak „mrazák“ vnímají tzv. pozůstalí.

Mnoho hodin u stolu v místní krčmě jsem proseděla, abych zjistila, jak to doopravdy je. U Máslového ležáku se mi vystřídala celá barevná škála studentů, ale také dva členové profesorského sboru. A sama se pak mohu považovat za někoho, kdo zůstal na hradě opuštěn odcházející spřízněnou duší.

Mezi respondenty převládaly podobné odpovědi, avšak našly se i jiné názory. Většina se nechala zmrazit, protože povinnosti u mudlů jim nedaly jinou možnost. Protože by nezvládali poctivě plnit domácí úkoly a zároveň vést plnohodnotný mudlovský život. Nejen školní povinnosti mimo kouzelnický svět byly však důvodem k hogwartské pauze.
„Když nastala situace, kdy jsem se musela nutit, protože jsem musela udělat, musela poslat, musela vymyslet, nedejbože mi někdo další komplikoval život, ztratilo to efekt, protože místo odpočinku jsem byla ještě víc unavená a naštvaná. Někdy stačí ubrat, ale někdy je třeba tento drastický krok,“ vyjádřila se jedna z dotazovaných.

Jak jsem již naznačila, k podání žádosti o zneaktivnění na Ministerstvu kouzel vede vždy mnoho důvodů, ač stěžejní pilíře jsou dva. A to čas a chvíle, kdy hrad přestává plnit svůj účel. Tyto dva mají samozřejmě mnoho svých dalších poddůvodů, kam lze schovat nejrůznější témata.
S tím je pak spojeno jedno velké rozhodnutí, které musí kouzelník učinit. Zde se pak nachází prostor pro zmíněné „pozůstalé“, kteří odchod svým přátelům velmi znesnadňují. Žadoní, aby si to osoba ještě rozmyslela, dokonce se možná ubírají i k metodám vydírání a vyhrožování vlastním zmražením. I když je to dle respondentů vždy těžké rozhodnutí, tato teatrální hysterická představení je ke změně názoru ve většině případů nedonutí.
„Rozhodování nijak těžké nebylo. Pokud bylo něco těžké, tak loučení se s několika nejbližšími lidmi, které jsem na čas, ačkoliv byl krátký, kvůli mrazáku opouštěla,“ svěřila se jedna z návštěvnic u mého stolu.

Když tedy pak nastane onen den, kdy nastane datum odchodu, přichází poslední loučení, úschova majetku a jiné záležitosti, které si popřípadě chce před dovolenou vyřídit. Sbalí si teplé oblečení a vyrazí k tučňákům. Opět se mi při dotazech, zda se bývalým členům „mrazáku“ stýskalo po hradě, nashromáždily dvě skupiny odpovědí. Na miskách vah se tak považovaly názory konečně jsem si odpočinul/a a ihned, jak jsem opustil/a hrad, se mi stýskalo.

A opět musím přidat k uvážení jako pozůstalá jeden poznatek. Jak všichni víme, je možné nás navštěvovat v Godrikově Dole v parku, kde si může kdokoliv přijít s obyvateli hradu popovídat. Což může vést i k tomu, že je návštěvník z řad aktivních členů tzv. ukecáván, aby se už vrátil zpět. Zpětně se omlouvám dotyčné, kterou jsem chodila do parku přemlouvat . – zubí se –
„Stýskat se mi začalo docela brzy, proto jsem si také požádala o rozmrazení za necelý měsíc. První asi dva týdny jsem ale byla opravdu ráda, že mám od hradu pokoj,“ přiznala se jedna studentka.

Ať už se pobyt v ledových zemích protáhne na jakkoliv dlouho, není-li definitivní a člověk se rozhodne k návratu, čeká ho jedna velká zkouška: Návrat. Zde asi opravdu záleží, jak dlouho si osoba dopřává čerstvou zmrzlinu a zimní radovánky. Je-li návrat rychlý, ještě týž semestr, pak se dá očekávat, že se vrací do, dejme tomu, známého prostředí. Pokud však navrátilec opouští zmrzlou pustinu po delším čase, může ho čekat na hradě nejedno překvapení. A to milé i nemilé. Všichni moji hosté se shodli na tom, že měli z návratu jisté obavy.
„Rozmrazení bylo pokaždé divné. V sovinci na vás čekají odměny za soutěže, ale ve Velké síni pak potkáte drzé prváky, kteří vás neznají a myslí si, že jim patří hrad a že jste tu noví. Pokud jste v mrazáku delší dobu, dost často nepoznáváte půlku kolejky a je divné si zvykat na něco, co tak dobře znáte, i když se to za tu dobu změnilo. A samozřejmě, že vás potěší, když mají lidé radost z toho, že jste zpátky,“ postěžovala si jedna dotazovaná osoba.

Co když ale nakonec z mrazáku nepřijdete? Co když zůstanete v ledové zemi a jediné, co vás těší, je každodenní mazlení se s tučňáky a nekonečné zásoby horké čokolády? A co ti, co tu po vás zbyli? Stýská se jim? Nebo si prostě zvyknou, že jste pryč? Zajdete pak za nimi alespoň do parku? Nebo nakonec v zoufalství a potřebě začít nový život použijete mnoholičný lektvar a vrátíte se jako někdo jiný? A pokud se tak stane, svěříte se nejbližším s tím, kdo skutečně jste?

Pro Denní věštec
Helen Miltonová