Mudlovské pohádky očima kouzelníka: Jeníček a Mařenka

Nedávno jsem v knihovně, kde jsem se pokoušel prodávat brýle na čtení, narazil na jednoho z nebelvírských spolužáků. Četl zrovna knížku kouzelnických pohádek a neustále kroutil hlavou. Když jsem se ho zeptal, jestli ho nebolí za krkem a proč to vlastně dělá, odvětil mi, že nemůže uvěřit, jak jsou naše kouzelnické pohádky divné. Velmi jsem se podivil a nechal si převyprávět pohádku, kterou slýchával ve své mudlovské rodině on jako malý. Obešla mne hrůza, mrákoty a srdeční infarkt. Nemohl jsem uvěřit, že si mudlové vyprávějí takové hrůzy!!!

Dovolte mi znění pohádky stručně shrnout:

„Žil byl jeden dřevorubec a jeho žena. Žili byli v rozpadlé chaloupce na kraji lesa a měli dvě děti. Dřevorubec evidentně nebyl moc úspěšný, asi neuměl pořádně třískat sekerou do stromu či co, jelikož rodina byla tak chudá, že nebylo dětem co na stůl postavit. Když pak jednoho dne začalo dětem kručet v břiše a hlady už kňouraly příliš nahlas, přišla dřevorubcova žena s geniálním nápadem, kterým si okamžitě vysloužila titul matky roku.

„Muži,“ řekla, „pojď, odvedeme děti do lesa a necháme je tam.“ Dřevorubec, místo aby se zhrozil a přehodnotil své dosavadní manželství, usoudil, že je to docela dobrý nápad, a jak žena řekla, tak udělal. V pohádce pak následuje dlouhá a únavná část, jak se dětí v lese nemohl zbavit. Jeníček s Mařenkou, což byla jména zmíněných dvou odloženců, se neustále vraceli, házeli za sebou na cestičku kamínky a drobečky, aby se mohli vrátit, a všelijak jinak znečišťovali les.
Jak se pak podařilo dřevorubci dětí konečně zbavit, jestli je ke stromu přivázal, nebo Mařeně nasekal, aby nechala drobky doma, nebo jestli je dívenka z hladu všechny snědla… tím si nejsem zcela jist. Jist jsem si však tím, že děti nakonec zůstaly definitivně v lese. Ztracené, nechtěné a opuštěné.

Jeníček pak vylezl na nejvyšší strom, a když nic neuviděl, slezl a vylezl na jiný nejvyšší strom. Je s podivem, kolik nejvyšších stromů v onom lese bylo, nicméně nakonec z jednoho z nich konečně v dálce uviděl malé světýlko, ke kterému následně se sestrou zamířil. Světýlko je zavedlo ven z lesa na mýtinku, kde stála chaloupka celá z perníku. Obě děti si řekly, že když najdou na první pohled kouzelnou chaloupku, je mnohem lepší nápad, než se okamžitě zdejchnout, jít a stavení začít demolovat. Trhání perníkových střešních tašek, nosných cukrkandlových sloupů a vatového komína nakonec probudilo zlou ježibabu, která v chaloupce bydlela. Bába děti chytí, Jeníčka zavře do klece s plánem ho vykrmit a sežrat a Mařence vrazí koště, aby uklízela.

Když pak nastane moment, že je Jeníček konečně dost tlustý, roztopí bába pec a chce Jeníka posadit na lopatu. Děti předstírají, že netuší, jak se na lopatě sedí. Bába, které obě děti přijdou mírně retardované, tomu uvěří a rozhodne se jim to předvést. Nato ji dětičky šoupnou do rozpálené pece a zamknou ji tam. Co se s bábou děje dál, o tom se vypravuje pouze otrlejším dětem. Jelikož si nejsem jist otrlostí čtenářů Denního věštce, pak nechám další osud báby zcela na čtenářově fantazii.

Děti už na nic nečekají, snědí kus domu, ukradnou, co není přibité, a rozběhnou se zpátky domů, kde se srdečně přivítají s rodiči.

V pohádce se už nemluví, jestli se rodiče znovu pokusili svých dětí zbavit, tentokrát nějakým trvalejším způsobem, nebo zda Jeníček s Mařenkou nakonec – když došly perníkové zásoby – zemřeli hlady. Těžko říct. Hladové krky se jednoduše vrátily domů a zazvonil zvonec, díky bohu je konec.“

V některých verzích pohádky vystupuje ještě Ježidědek. Odborníci na tuto problematiku se však domnívají, že přítomnost tohoto aktéra v pohádce je silně nepravděpodobná a psychologický profil Ježidědka, který byl na základě údajů sestaven, zcela neodpovídá reáliím pohádky. Především je známo, že muži mnohem méně inklinují ke sladkostem všeho druhu, a proto pro ně pobyt v perníkové chaloupce není tak lákavý.

Mnoho odborníků také poukazuje na fakt, že Ježibaba do svého domu zcela dobrovolně přivedla mladou a jistě velice půvabnou dívku Mařenku. Pokud by byl v domě přítomen i Ježidědek, o kterém lze předpokládat, že by byl manželem zmíněné Ježibaby, lze toto rozhodnutí paní domu silně rozporovat.

Posledním faktem je celá příhoda s pecí, kdy se Ježidědek má údajně pustit za utíkajícími dětmi místo toho, aby se pokusil svou ženu dostat z hořící pece, ošetřit jí popáleniny šestého stupně na 100 % těla a pokusit se přivolat pomoc. Ježidědek v pohádce nevyvine žádnou snahu své partnerce pomoci, což buď svědčí o velice špatném manželství, nebo o tom, že se Ježidědek v pohádce skutečně nevyskytuje.

Toliko k pohádce.
Kouzelníci, kteří nepochází z mudlovských rodin a jsou zvyklí na pohádky rozumné a tradiční, už asi tuší, kde je ten problém. Jelikož však Denní věštec nečtou pouze kouzelníci z řádných čistokrevných rodin, a i ti by se jistě rádi poučili, dovolte mi nyní pohádku trochu rozebrat.

Začneme hezky od začátku.
„Žil byl jeden chudý dřevorubec…“

Chudoba je strašná věc.

Já vím! Vím a nikomu kromě Mrzimoru, Havraspáru, Nebelvíru, profesorů a všech ostatních lidí bych ji nepřál. Když se však zamyslíme nad pohádkou, nemůžeme přehlédnout onu otázku, jak se proboha rodina mohla dostat do tak otřesné finanční situace, že ji musela řešit odváděním nejmladších členů do lesa?

Nevím sice, kolik si v pohádkových časech vydělal průměrný dřevorubec, ale podíváme-li se na to, jak je dřevo cenné například jen na naší škole, zdálo by se, že každý muž, který má sekeru, ruce a les, musí být tím nejbohatším mužem široko daleko. Předpokládám, že i v pohádkách sem tam nastane krutá zima a že i pohádkoví obyvatelé nejsou nadšeni ze smrti umrznutím. Kam se tedy poděly všechny ty peníze za dřevo na zimu? To je snad rodina také nechala v lese?

A co vlastně dělala maminka? Dřevorubcova žena. U všech ostatních matek, dívek a žen v té době bych byl ochoten souhlasit s teorií, že žena je doma, uklízí světničku, vaří a stará se o děti. Ale ve chvíli, kdy zmíněná matka nemá z čeho vařit a vlastní děti nechává odvést do lesa, pak, nezlobte se na mě, ale tento argument neberu!

Shodněme se tedy na tom, že maminka nedělala nic. Proč tedy nešla pracovat? Místo pradleny, služebné, nebo já nevím, co všechno ještě ženy mohou dělat, by jistě sehnala, a pokud ne, bydlela přeci blízko u lesa! Kdo z vás byl někdy s madam lesnicí v Zapovězeném lese, tak ví, že je v lese prakticky nemožné udělat krok, aby člověk nezakopl o něco cenného, co se dá sebrat a draho prodat! Role maminky je tedy silně pochybná a vše nasvědčuje tomu, že se rodina o děti ne nemohla, ale nechtěla postarat! Jeníček s Mařenkou měli smůlu, že žili v pohádkové době. Dnes by je úřady rodičům odebraly a maminku i tatínka zavřely za zanedbávání povinné péče a týrání. A pak by se ony úřady začaly zajímat, jak to, že v okolí není žádný sirotčinec.

Nezlobte se na mě. Nemohu si pomoci. Nechci pomlouvat mudlovské pohádky, mudly a kouzelníky z mudlovských rodin už vůbec ne, protože každý ví, že jsou skoro tak dobří jako my! Ale celá pohádka na mě působí tak, že je přímo založena na tom, aby mudlové mohli svým dětem říkat věci ve smyslu: „Važ si toho, co máš, mohl jsi taky dopadnout jako Jeníček a Mařenka.“ nebo „Nebreč, tu hračku nekoupíme, taky bychom tě mohli odvést do lesa.“

Vzít děti občas do lesa a nechat je tam je ostatně myšlenka zcela pochopitelná. Například naše kolejní ředitelka NaSaŠí Jackson často prohlašuje, že by to nejraději udělala, a pokud vím, hlavní lesnice Barbara Arianne Lecter praktikuje tento postup již dlouhá léta.
I když je to k nevíře, jelikož jsem všeobecně velmi milý, hodný a jemný člověk, existují lidé, které bych i já nejraději odvedl do lesa a nechal je tam.
Bohužel naše primuska trefí zpátky.

Na rozdíl od rodinných poměrů a fungování starodávných řemesel, je cesta lesem, jak je v pohádce ztvárněna, zcela v pořádku. Na trmácení se mezi stromy se toho dá zkazit jen velmi málo. Přehlédneme i Jeníčkovo lezení na strom a následnou výpravu obou dětí kamsi za podivným světýlkem. Mudlovské děti totiž nevědí, a ani vědět nemohou, že v lese je vždy nejbezpečnější zamířit do té největší tmy, jelikož cokoliv nebezpečného, co v lese žije, vás neuvidí.
Podezřelá světýlka pak mohou představovat proradné a nebezpečné bludičky, nebo dokonce lesnici s lucernou!

Děti se tedy nějakým zázrakem vyhnou veškerým nebezpečím, která mohou nepřirozená světýlka v lese představovat. Za své štěstí mohou pravděpodobně vděčit faktu, že pohádka, kdy jsou děti odvedeny do lesa a tam je něco sežere, by se u dětských posluchačů nejspíše nesetkala s takovým ohlasem.

Skutečný problém ovšem nastává, když se Jeníček s Mařenkou dostanou na mýtinku, kde stojí perníková chaloupka.

Obvyklé komentáře kouzelníků k této kapitole se sestávají většinou z námitek, že mudlové využívají ke stavbě svých obydlí materiálů mnohých, avšak perník se mezi nimi vyskytuje jen zřídka. Při stavbě z perníku se mudlové nedokážou vypořádat s tak zanedbatelnými problémy, jako jsou mravenci, horko, trvanlivost či nosnost materiálu.

Na druhou stranu v kouzelnickém světě je perník jako stavební materiál sice neobvyklý, rozhodně však ne vzácný. Každá druhá prodejna sladkostí z Medového ráje je například sama vystavena ze zboží, které se v ní prodává. Tím se výrazně ušetří za stavební materiál a navíc se do ní pak vejde mnohem více zboží. Je to jen otázka zisku.

A právě tento fakt vede odborníky z oblasti pohádkologie a aplikovaného vypravěčství k názoru, že se v případě pohádky Jeníček a Mařenka jedná o výrazné porušení bezpečnosti utajení našeho světa a naprosté selhání systému. Je možné, ba dokonce vysoce pravděpodobné, vzhledem k umístění i celé povaze pohádky, že děti ve vyprávění nenarazily na náhodnou nesmyslnou chaloupku z ještě nesmyslnějšího materiálu, ale na nově připravovanou prodejnu či dokonce sklad společnosti Medový ráj. Ježibaba pak nebyla zlá čarodějnice, ale pouze postarší paní u této společnosti zaměstnaná. Jeníček pak nebyl zavřený na vykrmení a sežrání, ale pouze pozván dovnitř a slušně pohoštěn. Mařenka možná dostala koště, aby uklidila to, co předtím zdemolovali. Zametla drobečky, sfoukala rozsypaný moučkový cukr a vytřela podlahu od lepkavého marcipánu.

Když pak po dětech chtěla, aby uhradily škodu, nebo jim už odmítla vydat další sladkosti s tím, že by je bolelo bříško, strčili dva mladiství delikventi starou babičku do pece a rozdělali pod ní oheň.

Nesmíme zapomínat, že veškeré dostupné informace o celé příhodě máme pouze z vyprávění přeživších dětí.

Avšak i v původní mudlovské verzi jsou nesrovnalosti, které pozorným čtenářům jistě neuniknou.
Nevím, jestli si vy, drazí čtenáři, dokážete plně představit ten proces, když někdo hoří zaživa. Jak strašně to musí bolet. Jak hrozně ten člověk uvnitř pece křičí. Jak neuvěřitelně zapáchá škvařící se lidské maso. A teď, když máte před očima celý ten výjev, si uvědomte, že ony dvě ubohoučké, bezbraňoučké děti v klidu stojí okolo a do kapes si cpou ukradený perník…

Avšak všechno tohle jsou jenom teorie. Možná to bylo všechno úplně jinak. Jeníček s Mařenkou byli ubohé oběti a to, že upekli nějakou starou paní zaživa, nebyla vůbec jejich vina. Byla to zlá Ježibaba, a k těm se klidně můžeme chovat nelidsky! Vždyť celá historie je protkaná procesy s čarodějnicemi a nikdo by se neodvážil říct, že to nebylo správné. Čarodějnice jsou zlé. Mohly za neúrodu, nemoci krav a navíc jedly děti! Zaživa je upálit byla vlastně sebeobrana.
Tady je Ježibaba chtěla sníst.

Jo! Zasloužila si to.
Dostala, co jí patří.
Určitě…

Jo.
No jo, no jo… já sice uznávám, že sežrat je pro dítě možná trochu tvrdý trest. Rozhodně pak dítě nedostane moc příležitostí, aby se z trestu mohlo poučit, a možná by bylo lepší mu nasekat, avšak vezmeme-li v úvahu, že se někdo po celý život živí jenom perníkem, pak je nezřízená a neovladatelná touha po čerstvém mase vcelku pochopitelná. Také nesmíme zapomínat na to, že Jeníček s Mařenkou jako první a zcela bez důvodu začali cizí Ježibabičce demolovat dům! Střechu nad hlavou!

Spáchali tak obrovskou škodu na cizím majetku a já jako bývalý zmijozelský pokladník pak dokážu ten vztek a zlobu snadno pochopit. To kdyby nám někdo sáhl na majetek… tak sežrat je málo!

Je známo, že každá pohádka by měla mít nějaké poučení. Kromě poučení dětem, že se nemají rodit chudým rodičům, nabízí Jeníček a Mařenka jistý zajímavý morální problém. Rozhodl jsem se tedy otestovat některé z obyvatel hradu, kteří jsou považováni za autority a lidi, od kterých se mají mladí učit, jak si s tímto problémem poradí.

Posuďte sami, zda obstáli!

Představte si, že jste chudý dřevorubec. Máte dvě děti, které mají hlad, a vy jim nemáte co dát na stůl. Vaše druhá polovička přišla s geniálním nápadem, jak tuto situaci vyřešit.

„Odvedeme děti do lesa a necháme je tam.“

Jak byste tuto situaci vyřešili vy?

Narcisse Cinerea:

„V tom případě bych se nejspíš přestěhovala do města a změnila zaměstnání.“

Andra Tigers:

„Ušetřila bych je trápení, upekla je a snědla. A pak bych snědla i svou drahou polovičku, aby netruchlila ze ztráty dětí. Nebo ne! Polovičku bych si nechala na tvorbu nových dětí = jídla.
…to poslední tam radši nepiš.“

Barbara Arianne Lecter:

„Tak zaprvé by mě jen tak mimochodem v této čistě hypotetické situaci zajímalo, který chudák by zrovna mě pojal za svou polovičku. A zadruhé, vzhledem k tomu, že odvádět (nejen) děti do lesa je má práce, za kterou jsem placená, tak bych se k tomu postavila tak jako obvykle. Maximálně bych zkontrolovala, zda mají lucernu a hůlku (vsadím se, že by neměly, protože „kovářova kobyla, ševcova žena..“ a dál to znáte…).“

Tadäus Trottertickler:

„Jak bych se zachoval? Asi bych své drahé polovičce pořádně vynadal, jestli se náhodou nezbláznila. A jak bych situaci vyřešil? Asi bych vzal děti i s drahou polovičkou do lesa, kde bychom hledali nějaké jedlé plody, které by byly k jídlu, když doma na stole nic není. Ale to dost záleží na ročním období. V jiném případě bych se sebral a šel někam shánět něco k jídlu za jakoukoli cenu, určitě bych ale neudělal to, co mi drahá polovička řekla. Fakt těžká otázka, na kterou se asi jen tak nějaké rozumné odpovědi nedostane… Fakt nevím, co jiného bych v tu chvíli dělal.“

Mark Petersvood:

„S drahou polovičkou bych rozhodně nesouhlasil. Sbalil bych si to nejnutnější a vyrazil na cesty. Snažil bych se všemožnými prostředky vydělat na živobytí.“

Oresta McCollin Vianueva:

„Inu, jako první bych se podívala ven a zároveň by mi problesklo hlavou, co kdybych odvedla druhou drahou polovičku do lesa a nechala tam ji?
Jako chudý dřevorubec určitě miluji svou ženu a rozhodně své děti, protože jsou to jediné, co budu mít, a budou jediná má budoucnost v době, kdy už budu starý chudý dřevorubec a budu potřebovat měnit pleny či spodní prádlo, protože… starším se mohou stát nehody a protože budu děti vroucně milovat, protože lásku si nekoupíte za žádné peníze (to jim budu namlouvat již od začátku), určitě se o mne postarají (haha, jsem naivní chudý dřevorubec). A očividně moje drahá polovička myslí víc na sebe než na ty malé chudé děti, které se o sebe nepostarají, tak proč nenechat v lese ji? Jedna dospělá porce jsou dvě dětské pro děti…
Jenže! Podívám se tedy z okna a vidím, že je určitě dobré počasí, není zima až praští a já jsem dřevorubec, který svou rodinu miluje. Jsem dřevorubec a v chaloupce v lese mám sice kapsy děravé, ale určitě i zbraně jako lovecké nože, sekeru, možná pilu…
Takže se zhrozím, co to mou ženu napadlo, když s tím za mnou přijde, a podívám se na ni, zda to myslí vážně. Evidentně ano, ale protože miluji i svou drahou polovičku, a i přesto, že si děti můžeme udělat další, protože na ochranu určitě peníze nemáme, tak by ta situace byla stejná. Povzdechnu si tedy, zaženu myšlenku na to, že místo dětí tam nechám svou polovičku, vybavím se loveckými nástroji a s povzdechem odejdu do lesa pokusit se nalovit zásoby, které určitě má hladová žena ujídala, když vařila…“

Zazvonil zvonec,
je s námi konec.

Pro Denní věštec
(aby vyhrál sázku)
Zpytlehněv Zďáblíkov