Panebože, neděle! Už? Někdo určitě začaroval čas, to přece jinak není možné, aby tu už byl poslední termín výuky a také odevzdávání všech esejí – popřípadě omluvených úkolů.
Tak tohle znělo Velkou síní celou neděli. Vždyť kdo by tomu věřil, že už je zase další školní rok pomalu u konce. Připadá mi to jako včera, když mě Moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru a já si o pár dní později vybojovala svoje místo v prvním přihlášeném předmětu. Celá nadšená jsem pak posílala úkoly hned první den termínu, což znamenalo nejeden údiv ze strany profesorů a odpovědi, že ještě nezačali ani opravovat předchozí. Takže jsem se trochu přibrzdila. – ne, zlenivěla – A tak se pak profesor Orionis nemůže divit, že jsme všichni naháněli eseje zrovinka v neděli.
Nebudu tu omlouvat ty, co mají jen jeden předmět, ti se vytahají za uši sami, ale co takoví studenti s osmi a více předměty? Pro ně to byla noční můra. Zapojit mozek a fantazii a napsat víc než tři eseje na 9 palců minimálně, to je občas na oběšení. Samozřejmě, je na nás, kolik předmětů si zapíšeme, ale prosím, nemohli byste ty eseje kvůli nám zkrátit alespoň na sedm palců, když se do třídy hlásíme jen kvůli vám, abyste nebyli smutní, že máte prázdné lavice? Víte, my toužíme nejen po vědění, ale bereme ohled taky na vaše profesorské city a vaše slzy v očích, které máte při zahájení výuky, když není třída ani z poloviny plná. Jsme takové dobré duše. A naše odměna? Spousta dřiny, potu a uvažování o tom, jak si „hodit mašli“. Abychom si nějak ulevili, tak vykřikujeme, kolik palců nám zbývá, vzdycháme úlevou a pak tančíme radostí, když už to máme. Opravdu hlučně! A přesto se k nám donese od profesorského stolu, že nemají co dělat a popohánějí nás. To přitom ještě pár dní předtím bylo slyšet, jak nestíhají opravovat úkoly. Tak kde se stala chyba?