Nerys Heliabel Ghostfieldová: „Nechtěla jsem madam Orionis udělat ostudu.“

Kdo by si v průběhu působení na hradě nevšiml této tváře? Dlouholetá členka nejužšího vedení koleje Nebelvír a významná opora koleje ve všech směrech změnila svůj hábit.

Nerys za svůj hradní život získala Snaživce roku, Řád Godrika Nebelvíra, byla nebelvírskou správkyní obrazárny, prefektkou i primuskou. Navíc se zúčastnila zatím poslední Bradavické čtyřky v roce 2013 a o tři roky později úspěšně prošla také Sedmibojem. Když se podíváme do Archivu, zjistíme, jak pilnou studentkou vždy byla. Navíc již několik let pomáhá v Denním věštci na pozici zástupkyně šéfredaktorky.

Lepšího kandidáta na profesora si inspektor výuky nejspíš ani nemůže přát. Nikoho tedy nemohlo překvapit, že když se konkurzu konečně zúčastnila, tak v něm i uspěla. Copak se nám na ni povedlo vyšťourat? Co o sobě přiznala? To si můžete přečíst níže!

Denní věštec: Drahá kolegyně, děkuji, že sis na mě našla čas na tento kratičký… – trošku se zakucká – …rozhovor. A první se zeptám na to, na co se tě určitě ptal každý. Jaké jsou první pocity po změně hábitu?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Hezké dopoledne, milý Olivere. Nu ano, na tuhle otázku už se mě sem tam někdo ptal, ale pořád vlastně nevím, jak na ni odpovědět. – zamyslí se – Ze všeho nejvíc je to asi nezvyk. Člověk najednou vidí jiné prostory, vidí jiného člověka, když se podívá do zrcadla v umývárně, slyší jiný způsob pozdravu… a naráží hlavou do míst, kudy předtím bez potíží prošel. V druhé řadě pak asi takové to lechtání, když se na něco opravdu moc těšíš, a zároveň se toho také trochu obáváš. – usměje se na kolegu –

Denní věštec: Ale není se čeho bát! Studenti nekoušou… ehm.. někteří trochu, ale je jich málo! – zasměje se – A když už mluvíš o tom narážení, tak na to navážeme. Kolegyně Hekatea v rozhovoru prozradila, že si s Buclatou dámou teď často povídá. Já jsem s ní momentálně na nože, protože jí vadí, že do ní vrážím. Jak jsi na tom ty? Jste zadobře? Nebo má na tebe pifku? Případně už si na ni ani nevzpomeneš?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Je to legrační, jak si Buclatá dáma vybírá. Musím říct, že já osobně s ní žádné spory nemám, ba naopak myslím, že máme dobré vztahy. Vlastně už od dob, co jsem jí jako studentka chodívala předčítat z knih v rámci brigády. Málokdo to o ní ví, ale ona miluje strašidelné viktoriánské příběhy, kromě těch romantických. A tak jsme první noc mimo kolej vzpomínaly na staré časy, já se necítila tak osaměle a ona si užila pár příběhů, které jsem jí tu první noc ve fialovém hábitu vyprávěla. Že do ní občas narazím, bere asi jako nutné zlo. Jsem jí ovšem vděčná, že to nijak nerozmazává a její portrét má pořád stejně ostré kontury a plátno bez děr. – zasměje se – Je dobrák, a vsadila bych boty na to, že když se chová protivně, je to vlastně jen póza, aby nebyla za takovou dobračku.

Denní věštec: – usměje se a zapisuje řádky – Že bych jí něco provedl? – zapíše si poznámku pod čarou –
A nyní pojďme zpovídat naši novopečenou fialku! Začněme hezky od začátku. Na hrad jsi přišla v průběhu zimních prázdnin v roce 2011 a dostala ses do Nebelvíru. Vzpomínáš si na ty dny? Na samotné začátky, kdy jsi ještě jako zmatený nováček běhala za patronem? A kdopak ti byl tehdy při ruce?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Nu ano, jsou to už celé věky, viď? – zamyslí se a rychle ověří, zda se jí při mračení zase nedělají na tváři vrásky – Uf, dobré…. Na ty časy si pamatuji vlastně pořád dobře, protože mě hodně ovlivnily. Ty prázdniny byly určitě kratičké, pamatuji si na hledání nových míst, nadšené tvoření prvních soutěží a pak na rozřazovací slavnost. Už si úplně nevzpomenu, co jsem říkala Moudrému klobouku. Nejspíš to, že nechám volbu čistě na něm, ale že v srdci cítím nejvíce společného s hodnotami dvou kolejí, Nebelvíru a Havraspáru. Nakonec rozhodl a poslal mě na nemálo krásných let do Nebelvíru. Asi tušil, že to pro mě bude správná cesta – naučila jsem se tam být součástí týmu, lví smečky. Jako introvert jsem se toho vlastně zprvu dost obávala. Pamatuji si, že první uvítací sova mi přišla od tehdejší primusky Jane Mooren, překvapil mě milý tón, nevtíravost a zároveň jasně podaná pomocná ruka, když budu já sama chtít. To samé jsem pak zažila u dopisu od patronky, madam Betelgeuse Orionis. Myslím, že právě tím, kdo se mou patronkou stal, se plně rozhodlo, kým budu – nechtěla jsem madam udělat ostudu a snažila jsem se hledat si cestu, když se ztratím, aby se mnou neměla moc práce. Byla tak milá, že jsem jí nechtěla přidělávat starosti. – směje se při těch vzpomínkách – Nu, a pak už jsou určitě věci, které si tak ostře nepamatuji, ten začátek ale ano, protože byl kouzelný. Pasování bylo také úžasné, protože jsem si tam poprvé přišla jako opravdový člen červené koleje, plně platný a přijatý všemi staršími.

Denní věštec: – poctivě si zapisuje všechny poznámky – Tak patronče kolejní ředitelky! To jsi musela být rozmazlovaná, že? – zasměje se – Na konci tohoto školního roku ses stala bodovým nováčkem roku a dokonce jsi skončila třetí v bodování celé koleje s úžasnými 6 739 body. Na nováčka to je až neuvěřitelná porce bodů. Navíc ses pak stala správkyní obrazárny. Byla jsi taková ta tichá a pracovitá? Věnovala ses víc sběru bodů než poznávání spolužáků, nebo jsi tu byla téměř nonstop a stíhala všechno?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Nu, rozmazlovaná jsem asi byla, ale doufám, že ve zdravé míře. Jak jsem zmínila u předchozí otázky. Být patrončetem madam kolejní, to byl pro mě závazek, motivace. Takže to, že jsem se pak vrhla do víru nebelvírského dění, byl důsledek jak toho kouzla, jakým na mě kolej a lidé v ní zapůsobili, tak tím, že jsem sem od počátku přišla s úmyslem studovat, hodně studovat. Asi jsem povahou pořád tak trochu nadšený šprt. – tváře jí trochu zrůžoví a zasměje se – Ta radost mě asi poháněla ve všech činnostech, od úkolů a soutěží až po trochu té drobné kolejní pomoci v obrazárně. Když ale mluvíš o tichosti a pracovitosti, myslím, že taková jsem opravdu byla, nepříliš výrazná, ale zodpovědná. Pro mě je kvalitní práce pro celek asi vždycky i určitou formou komunikace, mohla jsem tak koleji říct, že mi na ní záleží, i když na každodenní hovory v koleji nebo kdekoli jinde, ve Velké síni, na ošetřovně, mě nikdy úplně neužilo.
Ještě mě tak napadá, člověk pozná lidi i při té tiché práci, možná často i více do hloubky, víc osobně. – pokývá hlavou –

Denní věštec: Ano, tichá a smrtící, to je pravda! – směje se – A pak přišel druhák, kdy ses stala snaživcem roku s 5 857 body. Následně ti byl nabídnut post prefektky a v následujícím roce dokonce post primusky. Který z těchto tří dní si pamatuješ víc? Který pro tebe znamenal nejvíc a pročpak?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Myslím, že si pamatuji matně všechny tři dny. Dva jen mlhavě. Snaživec… zpětně nevím, zda jsem se o ten titul snažila aktivně, nebo jsem ho spíš získala tak nějak mimochodem. Tipuji spíš to druhé. Pořád jsem „jela na vlně nadšení“ z hradu a toho, co nabízí, asi jsem měla i hodně času na studium, takže bodů nebylo málo. Spíš si ale myslím, že jsem měla tehdy štěstí, že nebyl nikdo další, kdo by o Snaživce naplno bojoval a za každou cenu jej chtěl získat. To byla taková osobní radost navíc. Prefekt… Určitě jsem měla radost, že mohu pomoci víc, než co mi umožňoval správce obrazárny, kde jsem se učila mít za něco odpovědnost. Prefektování bylo příjemné, i proto, že jsem nad sebou měla Jane, která si mě získala už tím prvním přátelským dopisem, když jsem přišla do školy. Byla laskavá a moudrá. Nejtěžším dnem pak pro mě bylo přijetí primusovského odznaku, protože jsem z něj měla obrovský respekt a taky obavy. Bývám hrozně nerozhodná, a to se někdy s tím odznakem moc nesnese, když je třeba být pružný a rychlý v úsudku. – směje se – Každopádně to byl den, který mě z těch tří ovlivnil nejvíc.

Denní věštec: No a na primusovském postu jsi vydržela dlouhé tři roky! V době tvého prefektování ti byla nadřízenou Jane a spoluprefektkou Emily. Když následně došlo k výměně odznaků, Emily prefektkou zůstala, v průběhu tvého primusování jsem byl prefektem také já a Lily. Myslíš si, že jsi ve vedení vydržela tak dlouho kvůli lidem, které jsi kolem sebe měla? Nebo bys zvládla vládnout téměř s kýmkoliv, kdo byl tehdy na hradě?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Těžká otázka. – dumá – Nejspíš bych dokázala vést kolej takřka s kýmkoliv, kdyby to muselo být. Ale naštěstí jsem to řešit nemusela, protože jsem měla po svém boku lidi, se kterými jsem si měla co říct, kterým jsem mohla důvěřovat a kteří byli ochotní pracovat s podobným nasazením, jaké jsem si představovala, že by mělo být. Nepřipadala jsem si tak jako primus – vůdce, ale jako primus – první mezi rovnými, mezi přáteli. A ten pocit udělá hodně, pokud ho, jak doufám, měli i prefekti, že jsme jeden harmonický tým. Měli, můj milý prefekte?  – laškovně na Olíka mrkne a zasměje se – Taky to asi byla otázka příprav, Jane byla dokonalý příklad primuse, ač jsem si také hodně věcí dělala po svém. A madam Bete byla úžasná opora, sloup stability a rozumu, o který se mohl i primus někdy opřít, s kterým mohl utříbit rozhárané myšlenky. Abych se tedy oklikou vrátila k tvému dotazu, člověk by to asi zvládl, ale možná s menší radostí a inspirací, než když má po svém boku přátele.

Denní věštec: – zasměje se – Měli! Jednoznačně měli! – s láskou vzpomíná na ta léta –
Máš za sebou zkoušky OVCE i KOZA a v obou případech sis vybrala Péči o kouzelné tvory. Byla to rychlá volba? Nebo se jednalo o těžké rozhodování?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Vždycky jsem ráda studovala něco ze všech různých oborů kouzelnického univerza. Ale zvířata a tvorové, to je, myslím, má životní láska. Volba v tom směru tedy byla snadná, vždycky jsem se chtěla v tom odvětví specializovat, rozvíjet, experimentovat. Myslím, že jsem neváhala, protože ambice u jiných oborů jsem si splnila u zkoušek NKÚ a CKÚ. – usměje se –

Denní věštec: A teď přijde těžká otázka! – zasměje se – Všichni si mohou v mém kabinetu přečíst krycí názvy tvých předmětů… že by se pod nimi ukrývalo něco s tvory kouzelnického univerza? Nebo ses rozhodla vyučovat v jiném oboru? – zavrtá se očima do očí kolegyně a čeká, zda něco práskne –

Nerys Heliabel Ghostfieldová: No, těžká… Kdosi na mně vymámil slib, že mám o náplni svých předmětů pomlčet… Jak přísný asi náš nový inspektor výuky je? – pohledem zkoumá, co by měla a mohla prozradit – Snad tedy neporuším slib, když řeknu, že péče o kouzelné tvory to letos nebude a vlastní předmět také ještě vytvořený nemám. V těch, kterých jsem se rozhodla ujmout, ovšem zvířátka a tvorové rozhodně v určité míře budou. Jen asi v jiném úhlu pohledu, než jaký se běžně očekává. To jsem si tam zkrátka… sama pro sebe podstrčila. – prohlásí, jak doufá, šalamounsky a rozesměje se – Vždyť náhrobní kameny mají tucty tvarů a ozdob a noční můry mohou být o lecjaké příšeře, ne?

Denní věštec:– směje se – Výborně! To bude studenty více zajímat, jaké předměty budeš učit! – zasměje se –
A teď mi prozraď, zda jsi uvažovala o své účasti v nějakém z konkurzů, které se v létě objevily? Lákala by tě nějaká z pozic od šéfredaktora Denního věštce, kde jsi dlouhodobou zástupkyní šéfredaktora, přes kolejního, případně třeba i supervizora kvízů? Zvažovala jsi nějaký, nebo jsi chtěla první rok v klidu učit?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Ano, letní konkurzy. Jeden by řekl, že se nám hrad nastartuje novou energií, kolik jich bylo. – směje se – Dost lidí se mě na to ptalo, ale například o šéfredaktorství Denního věštce jsem neuvažovala, přestože jsem oficiálně zástupkyní. Z několika důvodů. Beru se jako takový pomocník pro všechno, ale popravdě nemám vlastní vizi, jak věštec vést, nikdy jsem o ní ani naplno nepřemýšlela. Těší mě být korektorkou, těší mě být k dispozici, když je třeba, ale vést ho? Ne, to by pro mě bylo už asi příliš velké sousto a nejsem přesvědčena, že se pro tu roli hodím. V naprosté nouzi, možná na měsíc, dva, ale na to naštěstí vůbec nedošlo. Narcisse jsem tu funkci přála, má vše potřebné – energii, nápady, cílevědomost a chuť se učit.
Kolejní, to je jiná věc. Přiznám, že by mi trhalo srdce, kdyby se nenašel jediný člověk, který by se červené koleje chtěl ujmout a pomoci jí. Nervózně jsem tak sledovala, jak to vypadá. Když se ale našel první, druhý… a pak i čtvrtý kandidát, veškeré strachy mi spadly ze srdce. Ostatními konkurzy jsem se nezabývala, protože si myslím, že první rok ve fialové si dám spíš jen tak „volnější“, pokud se pravidelná výuka za volnější činnost dá označit. Ono, až se to rozběhne, budu mít určitě dost práce se všemi úkoly a případně i semináři nebo soutěžemi. Raději si postupně zvyknu, jako jsem to ostatně měla i v kolejním vedení, po krůčcích.

Denní věštec: – usměje se – A mám pro tebe předposlední otázku. Jaké to je být nyní mou podřízenou? – směje se – Dělám si srandu! Máš nějaké velké plány na fialovou? Chtěla bys vypisovat hodně soutěží, nebo se zaměřit primárně na výuku a semináře?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Tak tohle je snadná otázka s ještě snazší odpovědí – je to milé. – rozesměje se – A je to vlastně stejné jako kdysi, tehdy jsem neměla pocit, že jsem nějaký velký šéf, a nyní nemám pocit, že jsem nějak nesnesitelně podřízená. V obou případech je třeba spolupracovat, držet se nějakého řádu, harmonogramu. Ehm, nebo se očekává, že vám, pane inspektore, máme pucovat boty, uhlazovat hábit a vlasy na hlavě? – s ohníčky v očích očekává vyjádření a rychle ještě dodá – S vlastní kariérou ještě promyšlené plány nemám, nechávám tomu volný průchod. Těším se na výuku, ráda bych stvořila nějaký seminář i soutěž, ale nijak uspěchaně. Tento rok chci především získat zkušenosti. Třeba je pak v praxi využiji v letech následujících.

Denní věštec: Děkuji za vyčerpávající odpovědi. Vzkázala bys ještě něco našim čtenářům?

Nerys Heliabel Ghostfieldová: Určitě. Hlavně, aby si nový školní rok užili a aby jim pobyt zde na hradě dělal radost. Přeji jim také mnoho sil a inspirace. – usměje se – 

Děkuji Nerys za krásný rozhovor, při kterém jsme si společně zavzpomínali, a já doufám, že ji také bavil!

Tak co myslíte? Já bych řekl, že se máme rozhodně na co těšit! Jinak pojatá zvířátka, nějaké ty soutěže a semináře – už se na ně těším.

Pro Denní věštec
Oliver McCollin