Theresa Veilin Brendi: „Vrátila se mi energie, která mi už pár let chyběla.“

| Vydáno:
V letošním školním roce se mezi profesory objevilo poměrně hodně nových tváří, mezi kterými jsme si mohli povšimnout i madam Brendi. Co ji přimělo změnit barvu hábitu, jak hodnotí své uplynulé působení na hradě a co od nového pracovního zařazení očekává? To vše se dozvíte v tomto článku!

Theresa Veilin Brendi se na naší škole poprvé objevila o letních prázdninách v roce 2014. Jejím prvním školním rokem tedy byla Zima 2015 a už tehdy byla jednou z nejvýraznějších tváří svého ročníku.

Za roky strávené v Nebelvíru si vyzkoušela několik kolejních funkcí a posbírala nejedno ocenění. V Zimě 2016 získala funkci pokladníka a umístila se se na druhém místě v celoškolním bodování za Kim Sarah Reevesovou. V Létě 2016 pak vybojovala titul Snaživce roku a na svou hruď si připnula prefektský odznak. Tento rok pro ni byl úspěšný navíc tím, že získala prestižní řád Godrika Nebelvíra za svou práci pro kolej. Stříbrný plíšek nosila i v roce následujícím, ovšem po Zimě 2017 se rozhodla z vedení své koleje odejít.

V Zimě 2018 získala řád absolventky naší školy, neboť se jí podařilo uspět ve všech částech zkoušky OVCE z Kouzelných formulí s hodnocením Vynikající.

V Létě 2018 pak získala Řád ostrého brka za přínos hradní novinařině. V tomto roce se také vrátila do vedení Nebelvíru na pozici zástupkyně kapitánky. Tým pak sama vedla ve dvou následujících letech, avšak na postu kapitánky musela v Létě 2019 skončit kvůli přechodu do profesionální ligy. V průběhu letních prázdnin se pak zúčastnila konkurzu na profesory a uspěla. Do nového školního roku vstoupila se dvěma vyučovanými předměty – Kouzelnými formulemi a Heraldikou.

Zcela jistě se dle výčtu úspěchů naší nové profesorky jedná o zajímavou osobnost. Mně se ji jeden večer podařilo v Komnatě nejvyšší potřeby vyzpovídat o všem možném, co by naše čtenáře mohlo zajímat, a vznikl tak rozhovor nadupaný informacemi o naší nové vyučující. Nyní už přeji příjemné počtení!

Denní věštec: Přeji vám krásný večer, madam Therko! Nejprve gratuluji ke změně hábitu, fialová vám sluší. Také chci poděkovat, že jste si na mě dnes udělala čas, a abych vás dlouho nezdržovala, zeptám se, zdali můžeme rovnou začít?

Theresa Veilin Brendi: Krásný večer i vám, slečno. – usměje se – Děkuji, fialová je trochu nezvyk, ale znáte to… můžeme se na to vrhnout.

Denní věštec: Přestože jste nedávno prošla změnou hábitu, což bude zcela jistě ústřední téma našeho rozhovoru, ráda bych s vámi nejprve pár otázkami prošla vaše působení v barvě červené. Začněme tedy hezky od začátku. Vaším prvním školním rokem byla Zima 2015. Prozraďte mi, jaké byly vaše hradní začátky? Byla jste viditelnou nebelvírskou tváří od začátku? Chtěla jste vlastně před zařazením do Nebelvíru? Co vás na hradě nejvíc bavilo? Koho jste měla za patrona a jak vás dotyčný formoval? Zkrátka prosím mně i čtenářům zkuste shrnout své hradní začátky.

Theresa Veilin Brendi: No, slečno, nechcete toho málo! To už je takových let… – zamyslí se – Já jsem byla taková červená střela od začátku. Vždycky s kupou předmětů, viditelná asi všude, kde to šlo. Hrozně mě hrad nadchl a chtěla jsem se mu, a koleji věnovat, jak jen to šlo. Takže obecně asi mohu shrnout, že mě na hradě bavilo všechno. Od plnění úkolů přes soutěže až k pokecu s kamarády ve společenské místnosti. – nostalgicky se usměje – Moje patronka byla Neryska. Shodou okolností jsme obě změnily barvu hábitu ve stejný rok, což plánované nebylo, ale mě to potěšilo, přeci jen… vykejte svému patronovi, že jo… Neryska mi toho dala strašně moc. Byla tu pro mě ve všech ohledech a vděčím jí za mnohé. Možná, že nebýt jí, už bych dnes na hradě nebyla. Když máte do začátku tak skvělého člověka, je to na hradě o moc lepší.

Denní věštec: V průběhu studentských let jste toho zažila skutečně hodně a byla jste zcela bez debat jednou z nejvýraznějších tváří své koleje. Vyzkoušela jste si několik různých funkcí ve vedení – pokladníka, prefekta, zástupce kapitána a pak samotného kapitána. Jak se zpětně díváte na to, že jste byla po mnoho let součástí vedení své koleje? Vzpomínáte na to období dobře?

Theresa Veilin Brendi: Dívám se na to tak, že mi to hodně dalo. Každá z těch funkcí byla maličko jiná a vyžadovala něco trochu jiného, všechny dohromady ale říkaly, že vám kolej věří, což je něco, čeho jsem si vždy maximálně cenila a co pro mě bylo nejdůležitější. Kolej pro mě byla, je, a navždycky bude číslo jedna. Takže myslím, že s klidným srdcem mohu říct, že na tato období vzpomínám jedině kladně a pokud se někdy nějaký problém vyskytl, vyřešili jsme ho. – pousměje se –

Denní věštec: Jaká funkce vás bavila nejvíce a jaká naopak nejméně? Pro kterou jste dle svého názoru měla největší vlohy? A existuje funkce, kterou jste si nikdy nezkusila, ale chtěla byste?

Theresa Veilin Brendi: – začne se smát – Víte, třeba famfrpálového kapitána jsem vždycky říkala, že bych fakt nechtěla… a podívejte… stalo se. A nakonec to byl skvělý post, který mě bavil.
Osobně nejraději jsem měla asi prefekta. Tam jsem se totiž nejvíc mohla podílet na chodu koleje, ale nemyslím, že je post, který jsme si nezkusila a chtěla bych. Zkrátka jsem to brala tak, že mi kolej dala důvěru a já se snažila udělat, co bylo v mých silách. Každý post měl něco do sebe a v každém se daly nějak „prosadit“ své zájmy a cíle.

Denní věštec: V‌ ‌rozhovoru‌ ‌pro‌ ‌Denní‌ ‌věštec‌ ‌z‌ ‌roku‌ ‌2017‌ ‌jste‌ ‌se‌ ‌nechala‌ ‌slyšet,‌ ‌že‌ ‌do‌ ‌vedení‌ ‌koleje‌ ‌už‌ ‌se‌ ‌nevrátíte,‌ ‌protože‌ ‌už‌ ‌jste‌ ‌na‌ ‌to‌ ‌moc‌ ‌stará.‌ ‌Přesto‌ ‌uplynuly‌ ‌dva‌ ‌školní‌ ‌roky‌ ‌a‌ ‌vy‌ ‌jste‌ ‌se‌ ‌vrátila‌ ‌nejdříve‌ ‌na‌ ‌post‌ ‌zástupkyně‌ ‌kapitánky‌ ‌a‌ ‌nakonec‌ ‌jste‌ ‌převzala‌ ‌post‌ ‌kapitánky,‌ ‌který‌ ‌jste‌ ‌ zastávala‌ ‌až‌ ‌do‌ ‌odstupu‌ ‌vynuceného‌ ‌přechodem‌ ‌do‌ ‌profiligy.‌ ‌Zajímalo‌ ‌by‌ ‌mě,‌ ‌co‌ ‌vás‌ ‌vedlo‌ ‌k‌ ‌tomu,‌ ‌abyste‌ ‌své‌ ‌rozhodnutí‌ ‌přehodnotila?‌ ‌Jaký‌ ‌byl‌ ‌návrat‌ ‌do‌ ‌funkce‌ ‌po‌ ‌letech?‌ ‌Zůstala‌ ‌byste‌ ‌v‌ ‌koleji,‌ ‌pokud‌ ‌byste‌ ‌byla‌ ‌mladší‌ ‌a‌ ‌mohla‌ ‌si‌ ‌tak‌ ‌funkci‌ ‌kapitána‌ ‌ponechat?‌ ‌A‌ ‌jak‌ ‌vnímáte‌ ‌předání‌ ‌týmu‌ ‌zpátky‌ ‌bývalé‌ ‌kapitánce‌ ‌Esmeraldě?‌

Theresa Veilin Brendi: No, ano. Tam šlo o posty, na které jsem už opravdu byla trochu stará…. vtipné, když to říkám teď, teď je to ještě horší… Zkrátka kolej potřebovala mou pomoc a protože jsem se vždycky snažila dělat všechno, co jsem mohla, souhlasila jsem i s tím, že budu Esme k ruce a následně pak, že si tým přeberu.
Jestli bych v koleji zůstala, kdybych si mohla kapitána ponechat… já bych neřekla, že bych v koleji zůstala kvůli postu. Spíš bych zůstala, protože bych mohla pomoct ve famfrpálu jako hráč, a jestli bych k tomu byla i kapitán nebo ne, na tom by mi už tak nesešlo. Pokud by to bylo třeba, nechala bych si tým. Pokud ne, pak bych ho předala do dalších pečujících rukou.
Co se Esme týče, je to skvělá kapitánka, která ví, co dělá, a je jedině dobře, že tým je teď zase v jejích rukách. – usměje se –

Denní věštec: Viditelná jste byla především ve 3 hradních oblastech – jsou jimi sběr bodů, famfrpál a novinařina. Která z těchto oblastí je vám nejbližší a ve které podle vás skutečně nejvíc vynikáte? Co pro vás jednotlivé oblasti znamenají a jak jste se k nim vlastně dostala?

Theresa Veilin Brendi: Myslím, že o první místo se mohou v klidu poprat sběr bodů a famfrpál. Obojí pro mě vždy bylo nesmírně důležité, asi tak jako kamarádi v koleji.
Sběr bodů… to bylo něco jako taková návyková droga. Problém pak nastal, když už jsem si neměla moc co zapisovat a když si mudlové vzpomněli, že bych se měla taky trochu vrátit do reality. Přesto pro mě každý rok, kdy jsem neměla alespoň 10 předmětů a na kontě alespoň 3 tisíce bodů, byl rok totálně proflákaný.
Ten famfrpál byl skvělá „vedlejší“ část hradu, u které mě nesmírně mrzí, že jsem o ni přišla. Zápasy a společné tréninky s týmem mi budou chybět. Byly to doby, kdy si člověk popovídal se spolužáky ze své koleje, kdy si mohl beztrestně praštit kapitána, primuse nebo prefekty… kdy jindy se vám to povede?
A ta novinařina, to byla taková volnočasová odbočka, za kterou vděčím madam , protože ona mě k tomu přivedla, a nebýt jí, nejspíš bych pro hradní noviny nikdy nepsala. Teď jsem měla trochu pauzu, ale myslím, že se zase vrátím. Přeci jen, to psaní má něco do sebe.

Denní věštec: Na svém kontě máte celkem 4 řády. Jsou jimi absolvent, řád Godrika Nebelvíra, Řád ostrého brka a Snaživec roku. Co pro vás jednotlivé řády znamenají a kterého z nich si ceníte nejvíc?

Theresa Veilin Brendi: Nejvíc si cením řádu Godrika Nebelvíra. Je to největší pocta, jaké může student za to, jak se věnuje koleji, dosáhnout. Navíc jsem byla poslední, kdo jej dostal od madam Bete, kterou nikdy nepřestanu považovat za nejlepší kolejní ředitelku, jakou Nebelvír kdy měl. Takže tam je to také trochu osobní. Pak si hodně cením Snaživce, protože mi chybělo opravdu maličko, abych překonala kolegyni Cerri v rekordním počtu bodů vůbec a nebyl to řád zadarmo. Těch 45 předmětů už bych znovu prostě nechtěla.
Řád ostrého brka má u mě také své zvláštní místečko, protože o něm jsem nikdy neuvažovala, že bych ho dostala. A o to víc potom potěšil. A ten absolvent, to není tak významný řád, tam prostě stačí jen studovat a máte ho celkem snadno.

Denní věštec: Jste bezesporu jednou z největších hradních hrotiček všech dob. V Zimě 2016 jste se umístila jako druhá v bodování a v Létě 2016 jste pak Snaživce vyhrála s neuvěřitelnými 12 918 body. V posledních letech však můžeme sledovat trend snižování se potřebných bodů k zisku tohoto titulu. Jak tento fakt vnímáte vy z pozice Snaživce, který získal třeba i více jak dvojnásobek bodů jiných vítězů? A čím si myslíte, že to vůbec je?

Theresa Veilin Brendi: Já bych nerada znevažovala to úsilí, které museli vynaložit snaživci z posledních let. Pro mnohé je i 20 předmětů hodně a bezesporu je. Dotáhnout tolik předmětů až do konce stojí prostě obrovské úsilí… ale pořád je to rozdíl oproti době, kdy jsem se Snaživce snažila vyhrát já, protože zrovna ten rok, co jsem ho dostala, neměl šanci nikdo, kdo nedělal snad každou soutěž a neměl nad 40 předmětů, takže tam je dost velký nepoměr. Tak jako tak ale člověk, který snaživce vyhraje, stejně musí dokázat, že umí zatnout zuby, i když má o půlku předmětů méně než jsem měla třeba já.
Navíc mi přijde, že v poslední době obecně ubývá počet předmětů, které si studenti zapisují, takže možná je to trošku i tím.

Denní věštec: Nyní už se přesuňme skutečně k nové barvě vašeho hábitu. Kde se zrodila myšlenka, že půjdete učit? Kdy jste nad tím začala uvažovat?

Theresa Veilin Brendi: Ta myšlenka tu už byla dlouho, ale pořád jsem si říkala, že ještě nechci kolej opustit. Pořád bylo ještě co studovat, pořád jsem mohla pomoct, když ne tolika body, tak alespoň famfrpálem, a pořád jsme tam měla spoustu kamarádů.
Jenže pak ve chvíli, kdy jsem se stala profesionálním hráčem, jsem došla k názoru, že potřebuju změnu. Že už nemůžu psát úkoly jako dřív. Že už pořádně nejsem schopná dát jim to, co by si profesoři zasloužili, aby nemuseli číst nějaké nesmysly. A i když to bylo s těžkým srdcem, nakonec jsem došla k závěru, že přišel čas se s kolejí rozloučit a posunout se o kousek dál.

Denní věštec: Jaký pro vás byl samotný přechod z koleje? Chybí vám dlouholetí kamarádi? Narážíte stále do Buclaté dámy?

Theresa Veilin Brendi: Do Buclaté dámy kupodivu narážím jen ve chvíli, kdy se schodiště začne pohybovat. Jinak jsem s přechodem po téhle stránce neměla problém. Kamarádi mi samozřejmě chybí a je divné jim najednou vykat. Ale rozhodla jsem se a zpět bych to jen tak nevzala. Momentálně cítím, že se mi vrátila ta energie, která už mi pár let chyběla, a doufám, že to zase na dlouho vydrží.

Denní věštec: Za roky strávené v červené jste měla šanci vyzkoušet si mnoho učebních stylů všemožných profesorů. Dalo vám to šanci ujasnit si, co byste chtěla učit a jakým způsobem? Jaká profesorka chcete být?

Theresa Veilin Brendi: Nad tím jsem, abych pravdu řekla, pořádně nikdy nepřemýšlela. Myslím, že stylem se lehce s některými profesory potkávám, ale to je spíš tím, že máme jaksi… podobné smýšlení. Řekla bych, že mám svůj osobitý styl, který se objevoval v úkolech a teď se objevuje ve výkladech.
Upřímně jsem ale vždycky chtěla být taková ta přísná profesorka, ze které mají všichni respekt, asi jako z madam Bely, ale na to já prostě nejsem. Jsem moc hodná a neumím být zlá, pokud mě někdo fakt nenaštve. – usměje se –

Denní věštec: Jaký by dle vaše názoru měl být ideální profesor? Máte všechny tyto vlastnosti? Myslíte si, že se na tu funkci hodíte?

Theresa Veilin Brendi: Ha! Neřekla bych, že existuje něco jako „ideální“ profesor, protože pro každého je ideální něco jiného. Já si vždy cenila každého, kdo mi dal nějakou zpětnou vazbu a nenapsal jen „Pěkné, děkuji.“ Kromě toho jsem si vždycky cenila tolerance, když se mi třeba povedlo pochopit zadání jinak, a úplně nejvíc jsem měla ráda profesory, kteří, i když mi třeba strhli bod za chybějící úkol z výkladu, stejně mě ten jejich komentář tak potěšil, že mi to vlastně bylo docela jedno.
Jestli se na tu funkci hodím, to ukáže až čas. Také se může stát, že na konci roku skončím v blázinci… nebo půlka studentů ve sklepení.

Denní věštec: Sama jste si hrocení vyzkoušela, hrotičkou jste byla dlouho a usilovně. Dle svých slov jste omluvy téměř nevyužívala a byla jste jasným důkazem toho, že úkoly se mohou psát i v jiný den než v termínovou neděli. Jak se tohle projeví na vašem hodnocení studentů? Máte představu, jak budete přistupovat k flákačům, nebo třeba právě k hrotičům?

Theresa Veilin Brendi: Myslím, že je mi úplně jedno, jestli mi student pošle úkol hned po začátku nového termínu nebo jestli ho pošle za pět dvanáct. Daleko důležitější je, aby ten úkol měl hlavu a patu a aby byl k tématu.
Samozřejmě ve chvíli, kdy bych už po několikáté měla studenta, který si nafláká omluvy a pak předmět odhlásí, pak bych ten přístup měla asi vlažnější, ale protože učím prvním rokem, tak myslím, že tohle nehrozí. Pokud budou úkoly kvalitní, je mi jedno, kdo je poslal a kdy.

Denní věštec: Patříte mezi nejaktivnější osoby Hogwarts. Proto by mě zajímalo, kteří hradní obyvatelé se dle vašeho názoru nejvíc zasazují o to, aby hrad dobře fungoval?

Theresa Veilin Brendi: – široce se usměje – Každý jeden student, duch, profesor nebo jiná hradní bytost, které na hradě záleží. Samozřejmě bych mohla vyjmenovat pana ředitele a další důležité posty školy, ale pravda je, že podle mého názoru je pro chod hradu důležitý každý jeden člověk, který tu chce být a chce si tu atmosféru užít, jako třeba já.

Denní věštec: Jaké jsou vaše největší klady? Jakým způsobem se vám mohou hodit na profesorském postu?

Theresa Veilin Brendi: Jsem strašně moc hodná. To je klad a zápor v jednom. Odpouštím věci, které bych asi neměla nebo které by jiní profesoři neodpustili, ale kdo ví. Třeba časem taky trochu přitvrdím… a nebo také ne. A jestli se to bude hodit, to také uvidíme. Já doufám, že bude.

Denní věštec: To jste mi sice v podstatě odpověděla na následující otázku, ale pro jistotu ji stejně položím… Jaké máte naopak zápory? Mohou vám nějak při profesorování zavařit?

Theresa Veilin Brendi: Ano, jsem moc hodná. – zopakuje ještě jednou – A samozřejmě by mi to zavařit mohlo. Uvidíme časem. Třeba dojdu k názoru, že je třeba být trochu tvrdší a třeba ne. To se mi bude lépe hodnotit až na konci školního roku.

Denní věštec: Do fialové éry svého života jste vešla se dvěma předměty, jsou jimi Heraldika a Kouzelné formule. Představila byste nám je blíž? Formule jste navíc přebrala po zmražené Niane z Libelusie. Zajímalo by mě, jestli Váš učební styl tohoto předmětu bude zcela odlišný, nebo se podobá stylu madam z Libelusie?

Theresa Veilin Brendi: Zrovna styl madam mi byl vždycky velice blízký, proto myslím, že se jí asi budu trochu podobat, ale přeci jen… každá jsme trochu jiná a já jsem si předmět upravila po svém. Jestli to byl krok správným směrem, to ukáže až čas. Rozhodně ale pořád platí, že by měl naše studenty seznámit se základními kouzelnými formulemi a snad je pobavit trošičku jinou formou, než jakou má většina jiných předmětů.
Heraldika je tak trochu moje srdcovka, protože je to odvětví mudlovské vědy, která mě moc zajímá. Jen je škoda, že nacpat všechno do jednoho ročníku je prostě nemožné, tak uvidím, co s tím udělám. Každopádně heraldika se zabývá erby a rodovými znaky a protože v našem kouzelnickém světě je poměrně dost rodin, které nějaký svůj erb mají, přišlo mi zajímavé se jim také trochu věnovat. Takže každý s láskou k historii je vřele vítán.

Denní věštec: Jaké máte očekávání od profesorské pozice? Na co se nejvíc těšíte a čeho se naopak obáváte?

Theresa Veilin Brendi: Je to změna a já se nejvíc těším na to, že uvidím ten život na hradě, abych tak řekla, z druhé strany. Teď už to nebudu já, kdo bude úkoly vypracovávat, ale bude na mě sestavit zadání úkolů a snažit se vtlouct trochu rozumu do hlaviček našich studentů.
Myslím, že každý, zejména nový, profesor, se bojí toho, že jeho předměty se nebudou líbit. To je takový stálý strašák. Rozhodně se ale těším na nějakou zpětnou vazbu, protože ta je důležitá, pokud ty předměty opravdu mají za něco stát.

Denní věštec: Co vás zatím ve fialové nejvíc nadchlo a co vás třeba hodně překvapilo?

Theresa Veilin Brendi: Nadšená jsem z toho druhého pohledu. Hrozně mě potěší každá soutěž, každý seminář a každý úkol, který mi přijde, a moc mě baví to hodnotit. A co, jsem nečekala, i vypisování soutěží mě baví. I když je fakt, že ten plný admin je pak občas trochu děsivý. Překvapená jsem zatím byla asi jen tím, jak nadané a opravdu schopné lidi na hradě máme.
Jako student má člověk přehled zejména o své koleji, ale takhle vám do vypracování chodí věci od všech lidí ze všech kolejí a kolikrát jsou to opravdu skvělé věci, a to mě na tom také tak baví. Zatím přišlo daleko víc těch skvělých vypracování oproti nějakým, které bych třeba hodnotila jako špatné. – pousměje se –

Denní věštec: Na chvíli se zastavme u toho, že máte poměrně nově prostřední jméno Veilin. Co toto jméno znamená a jak jste k němu přišla? Souvisí třeba také trochu s tím, že jste jej získala nepříliš dlouho před zfialověním, nebo se jedná o náhodu?

Theresa Veilin Brendi: Se zfialověním to nemělo nic společného. Zkrátka jsem si jednoho dne prohlížela rodokmen naší rodiny a narazila jsem tam na jednu pratetičku, která byla stejně schopná, nadaná a praštěná jako já a milovala veverky. Tak jsem si řekla, že by bylo hezké mít ještě jedno jméno. – přikývne – A nelituju toho, bez něj už bych si na své staré jméno zvykala jen těžko.

Denní věštec: Prozraďte mi – bude z vás hrotící profesorka? Jaké je maximum tříd, které jste ochotná do budoucna otevřít? Chystáte se sepsat v dalších letech nějaké konkrétní nové předměty?

Theresa Veilin Brendi: No, to záleží asi na situaci. Jednak na mé mudlovské a jednak na tom, co sám pan inspektor povolí. Ale ano, osobně bych chtěla připsat nějaké předměty a třeba je pak i střídat. Nikdo neříká, že musí být každý rok všechny. Ono to pak je také takové vzácnější, když některé předměty musíte vyhlížet. Jen já jsem měla tu smůlu, že ty, co jsem chtěla jako student, se otevřely letos… co už nadělám. Ale jaké maximum tříd bych otevřela? To opravdu netuším. Uvidím, jak to budu zvládat letos. – usměje se –

Denní věštec: Ve vašem kolejním medailonku na nebelvírském webu jsem se dočetla, že vaším cílem ve studentských letech bylo stát se bystrozorkou. Co že jste od toho snu upustila a rozhodla se pro profesorkou dráhu? Vidíte do budoucna reálně, že byste svůj sen ještě zkusila uskutečnit?

Theresa Veilin Brendi: Hmm, to bylo to mládí. Kdo ví, třeba nakonec dojdu k názoru, že na studenty nemám trpělivost a půjdu se raději pokoušet lovit černokněžníky. Momentálně ale myslím, že jsem opravdu spokojená a že není třeba měnit profesi. Navíc jsem vystudovala všechny ročníky Bystrozorství a nejsem si úplně jistá, jestli bych na to byla vhodný kandidát. Umíte si představit mě, takového dobráka, jak někde někoho zatýká? Já teda ne. To by skončilo tragédií!

Denní věštec: Jaké máte plány do budoucna? Je ještě něco, co byste na hradě chtěla zkusit a nezkusila jste? Zvažujete do budoucna svůj návrat do koleje v podobě postu kolejního ředitele?

Theresa Veilin Brendi: Momentálně je mým plánem přežít tenhle školní rok a pak se uvidí. Chtěla bych napsat nějaké další předměty, na základě nějaké zpětné vazby se pokusit vylepšit ty stávající a jestli se ještě někdy vrátím do koleje, ať už jakkoliv, to se uvidí. I kdyby ne, tak tu pro kolej budu stále, když to bude potřeba.

Denní věštec: To už je ode mě vše, mnohokrát vám děkuji, že jste mi věnovala tolik svého času, bylo to příjemné posezení! Jestliže chcete hradu ještě něco vzkázat, teď je vhodná chvíle.

Theresa Veilin Brendi: Taktéž vám děkuji, slečno. Bylo to vyčerpávající! Bude z toho životopis? – zazubí se – Myslím, že už jsem řekla všechno a teď půjdu ke Třem na skleničku!

Denní věštec: Kdo ví, možná by mohl! – směje se – Tak ještě jednou díky a přeji vám krásný zbytek večera třeba právě u skleničky.

Díky ještě jednou madam Brendi, která byla ochotná odpovědět na všechny mé mnohdy vyčerpávající otázky. Myslím, že se ještě máme na co těšit a její působení v nové barvě bude pro hradní obyvatelstvo zcela jistě ku prospěchu.

Pro Denní věštec
Arietty Liella Minette

Autor

Arietty Liella Minette

Zvídavá pisatelka, která se nad věcmi ráda zamýšlí a neodmítne příležitost ke sdílení svého názoru s ostatními. Na lidech dokáže ocenit jejich přátelskost, kreativitu a odhodlání. Mimo psaní má spoustu jiných koníčků, ale k novinařině se vždy ráda vrací.

Komentáře

  1. „podle mého názoru je pro chod hradu důležitý každý jeden člověk, který tu chce být a chce si tu atmosféru užít, jako třeba já.“ Therko, to jsi řekla krásně!

    Jsem ráda, že jsi šla do fialova, protože jsi oživila soutěže, semináře a výuku. Naprosto ti závidím, že poznáš díky vypracování soutěží většinu hradů. Držím palce, a´t máš pořád tolik elánu!

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *