Letošní rok se jako vždy slavil mezi zdmi našeho hradu Ohnivý den. A světe div se, jednalo se už o patnácté oslavy tohoto památečního dne. Jak si ho obyvatelé hradu užili, jaké outfity si na nás přichystali a jak na vznik svátku vzpomíná pan ředitel Nimrandir Elénére? To vše vám právě teď přináší Denní věštec.
Pro mne jako pro téměř nováčka byla letos oslava Ohnivého dne premiérou. A tak mě zprvu velmi zaskočilo, když do Velké síně začali proudit obyvatelé hradu s podivnými lahvičkami.
Po vypití jim vzplála kštice žlutooranžovým plamenem, což mě trošičku zaskočilo.
Lektvar, který si z nákupů studenti i profesoři přinášeli, se pyšnil tematickým názvem: Lektvar z fénixova popela. Ihned jsem pelášila na Příčnou ulici si také jeden pořídit. Netrvalo dlouho a i má kštice vzplála bujným plamenem, který si něco málo přes půl hodinky vesele plápolal.
V síni se to ohýnky, ale i magíky jen hemžilo, a tak bylo o zábavu postaráno. Když nějaký jelimánek, jako jsem já, nevěděl, kam pro nápoj zajít, většinou ho navedla správným směrem slečna Dawsonová, aby si tu legraci také užil.
Kolem oběda už většina školy netrpělivě vyhlížela fénixe, který v tento slavnostní den každý rok přilétá. Když se pak Pitrys Monty nenápadně zeptal, kdy toto kouzelné zvíře můžeme očekávat, hradem protřelá Lorelai Silwerin přišla s jasnou odpovědí:
„Až ho pan ředitel vypustí. :)“
A tak se kolem páté hodiny odpolední skutečně ve Velké síni ozval specifický zpěv fénixe a v doprovodu pana ředitele se rozlétl nad naše hlavy. Profesoři nás láskyplně upozorňovali na fakt, že chceme-li si sáhnout, musíme si nasadit rukavice. Bohužel však ne každý tuto informaci zaslechl, proto se k večeru také rozbujel obchod s Popáleninovými mastmi.
Jak všichni víme, fénix v určité fázi svého života vždy shoří a z popela povstane nový. Stejně tak se dělo až do půlnoci tohoto slavnostního dne. Občas jsme tedy mohli zaslechnout zmatené studenty, kteří tohoto vzácného opeřence naháněli, avšak dostalo se jim jen podívané na obláčky dýmu, které po sobě pták zanechal. Nakonec ani oni nepřišli o možnost si zapsat tuto vzácnost do svých hradních deníčků.
Během večerních oslav pak několikrát padl dotaz, proč vlastně v toto datum, 26. 11., slavíme právě Ohnivý den. Odpověď byla jednoduchá: V tento den, přesně před patnácti lety, byla znovu vybudována naše škola, která zanikla během dvou Dnů smutku, které si také každoročně připomínáme. A protože celé znovuvybudování našeho hradu připomíná fénixe, který opět povstal ze svého popela, dostal tento svátek název Ohnivý den.
A protože tu ještě přeci jen máme někoho, kdo zažil první Ohnivý den na vlastní kůži, nedalo mi to, abych se nezeptala na pár vzpomínek našeho pana ředitele Nimrandira Elénére.
Denní věštec: Pane řediteli, jaké se ve Vás odehrávaly pocity, když probíhaly Dny smutku? Když byly brány hradu uzavřeny?
Nimrandir Elénére: Pokud si pamatuji, tak to byl v prvé řadě velký šok. Brány hradu se uzavřely tak náhle jako blesk z čistého nebe a nikdo tehdy nevěděl, co se děje, natož aby to nějak čekal. Prostě zmatek nad zmatek, plno dohadů, někteří byli zoufalí, jiní smutní, ale snad všichni bez výjimky jsme byli velmi velmi zmatení.
Denní věštec: Co se dělo po uzavření hradu? Vzpomenete si, jak vše probíhalo a jak se rozhodlo o znovuobnovení těchto zdí?
Nimrandir Elénére: Díky studentské iniciativě se okamžitě po uzavření hradu založila skupina na chatovacím serveru (tuším, že to byli tenkrát lide.cz), kde se řešilo, co se vlastně stalo, co se bude dít, a všemi byl projevován obrovský zájem o obnovu hradu. A očividně byl tento opravdu velký projevovaný zájem právě tou hlavní hnací silou, že se posléze o obnově hradu nejen uvažovalo, ale i rozhodlo, a to i za cenu vybudování celého hradu od samotného začátku. Naštěstí po pár dnech nakonec onen zájem přesvědčil i samotnou Sefrenii, která za uzavřením hradu stála, a ta stávající hradní budovu poskytla k dalšímu použití. Obnova hradu však nebyla tak rychlá jako jeho uzavření, neboť bylo potřeba udělat nějaké modifikace, nejprve se rozchodila Velká síň a posléze se v rámci uhelných prázdnin a několika týdnů zpřístupňovala jedna část hradu za druhou.
Denní věštec: Jaké jste měl pocity z toho, že byl hrad znovu obnoven? Jste rád, že se tenkrát obnova podařila?
Nimrandir Elénére: Popravdě, měl jsem na začátku smíšené pocity. Obnova a správa hradu přinášela především obrovské kvantum práce a při mém příchodu na hrad jako profesora bílé magie jsem s takovým objemem práce rozhodně nepočítal. Báječný a nadšený kolektiv hradních obyvatel mě však postupně přesvědčil, takže ano, byl jsem, a stále jsem, rád.
Děkuji panu řediteli, že si na mé dotazy udělal čas a že díky tomu víme i my, co na hradě nejsme dlouho, něco o jeho dávné historii.
Pro Denní věštec
Helen Miltonová